„Pokud sledujete tohle video, vzdali jsme se,“ povzdechne si Aiden Aslin, když prochází zničenými ocelárnami Iljič v ukrajinském Mariupolu na pobřeží Azovského moře. „Nakonec jsme vyčerpali všechny zdroje, došla nám munice, jídlo – jediné, co nám zbylo, je voda,“ pokračuje, když míjí zničená vojenská vozidla schovaná pod střechou jedné z největších oceláren nacházejících se na území bývalého Sovětského svazu.

„Kromě toho jsme byli pod neustálým těžkým ostřelováním, těžkým dělostřelectvem a silnými nálety. Včera to bylo nejhorší, zasáhli nás vším, co měli, takže kvůli velkým ztrátám a celkové situaci jsme opravdu neměli jinou možnost než se vzdát,“ vzdychá v té době 28letý Brit, o kterém ruská propaganda tvrdí, že na straně Ukrajiny bojoval kvůli penězům, a označuje ho za žoldáka.

Video of Aiden Aslin prior to his surrender to Russian forces in Mariupol. Interestingly, he is hiding out in what appears to be Azovstal, which is the same place the Azov members in Mariupol have been hiding. But Aiden’s story gets a lot more interesting than just that…. pic.twitter.com/y9nFT6rtuv

— Liam Asiop (@LiamAsiop) April 15, 2022

Peníze ale jeho motivací nikdy nebyly. Netoužil ani po vojenské kariéře a odmítá i to, že by ho do dvou z nejaktivnějších konfliktů posledních desetiletí přivedly jeho politické postoje. Místo toho tvrdí, že šlo v podstatě o triviální smysl pro slušnost.

Ve svých 21 letech se přihlásil do kurdské milice YPG a na severovýchodě Sýrie zhruba rok bojoval proti Islámskému státu. O další tři roky později – v roce 2018 – se přesvědčený o tom, že spravedlnost je na straně Ukrajiny, vydal do Kyjeva. Přihlásil se do pravidelné armády, podstoupil dvouměsíční výcvik, aby skončil v 36. brigádě námořní pěchoty v Mariupolu.

„Doufejme, že tato válka brzy skončí a znovu nastane mír, ale uvidíte sami, co se stane,“ dodává ve videu z dubna 2022. Zveřejnit ho na sociálních sítích stihl ještě předtím, než složil zbraně a vydal se vstříc ruským vojskům. „Doufám, že o mně ještě někdy uslyšíte.“

Návrat starodávných válečných taktik

Přístavní město Mariupol s necelým půl milionem obyvatel na pobřeží Azovského moře se ocitlo v obklíčení jen několik dní po začátku ruské invaze v únoru 2022. Obléhání – starodávná válečná taktika – se znovu stalo běžnou součástí konfliktu 21. století. V té době ruské síly obklíčily i druhé největší město v zemi Charkov a Cherson vzdálený necelých 400 kilometrů západně.

Smyčka kolem Mariupolu se postupně utahovala. Červený kříž označil situaci ve městě za „apokalyptickou“, zatímco ukrajinské úřady obvinily Rusko z vyvolání velké humanitární krize.

Ukrajinští představitelé uvedli, že bylo zabito přibližně 25 tisíc civilistů a že během bojů bylo zničeno nejméně 95 procent města, především rozsáhlým ruským bombardováním – mezi ním byl i úder na porodnici a divadlo, kde se v té době ukrývalo asi šest stovek civilistů, kteří budovu označili velkým nápisem „děti“. Podle oficiálních údajů polovina civilistů v divadle zemřela.

Do 11. dubna Rusko podle vlastních tvrzení obsadilo zhruba 80 procent města. A na mapě zbyla už pouze tři místa odporu ukrajinských sil – ocelárny Azovstal, které zůstaly pod ukrajinskou kontrolou nejdelší dobu, přístav a ocelárny Iljič. O den později ruské ministerstvo obrany uvedlo, že se v Mariupolu vzdalo přes tisíc vojáků 36. námořní brigády, mezi nimi i Aiden Aslin.

Ještě na začátku roku 2022 pracovalo v ocelárnách Iljič 14 tisíc zaměstnanců a své produkty exportovala do 50 zemí světa. O několik měsíců později už nikdo ze zaměstnanců v obrovském bludišti skladů, jeřábů a rezavých trubek, jehož přejití podle Aslina zabralo alespoň 45 minut, nebyl, nahradili je vojáci skrývající se před utahující se ruskou smyčkou.

„Byl jsem s velením praporu. V bunkru jsme měli asi šest stovek lidí – kluci z Národní gardy, policajti a tak,“ popisuje Aslin. „A pak se to stalo – den předtím se jedna sousední jednotka vzdala.“ Šlo o 501. samostatný námořní pěchotní prapor, který odkryl klíčovou boční linii nepříteli. A to mu umožnilo začít pronikat do prostoru oceláren.

Už týdny se přitom vojáci 36. námořní brigády připravovali na to, že se skrz dvojité ruské obklíčení pokusí probít do asi 200 kilometrů vzdáleného Záporoží. „Tehdy to ještě šlo. Měli jsme dost lidí na to, abychom se dostali co nejdál,“ vysvětluje Aslin. Vozidla s ocelovými pláty na dveřích jako z filmu Mad Max ale nevyužili.

Počítal jsem s tím, že mě na 85 procent popraví. Věděl jsem, že šance je mizivá, ale pořád tam nějaká byla.

Hned další den Rusové zničili celé velitelství. „Všechno, co jsme měli. Zjistili, kde máme kamiony s našimi zásobami, s municí. Takže je kompletně rozstříleli,“ vypočítává. „A pak bylo jen na výběr – pěšky se pokusit odejít, nebo se pokusit prorazit s tím málem, co nám zbylo z techniky, nebo se oficiálně vzdát.“

Není šance, říkal si Brit bojující na straně Ukrajiny. „Nikdo se nedostane přes dvě obklíčení. V té chvíli už bylo území tak malé, že nejpravděpodobněji bych prostě při útěku dostal kulku – nebo mě chytli termovizí nebo něco takového.“ Rozhodl se zůstat a vzdát se.

První ránu do obličeje dostal poté, co přiznal, že i když bojoval na straně Ukrajiny, je britským občanem. Ve srovnání s tím, co ho čekalo v následujících zhruba pěti měsících, kdy byl jako válečný zajatec držen v Ruskem okupované Doněcké oblasti, to ale byl jen slabý odvar. „Když mě zajali, tak jsem na sto procent věděl, že budu mučen,“ vzpomíná po více než třech letech v rozhovoru pro deník FORUM 24.

„Počítal jsem s tím, že mě na 85 procent popraví, protože jsem měl nastudovanou ruskou historii, co se týče Čečenska, Gruzie, Podněstří a Sýrie, a jak tam zacházeli s válečnými zajatci,“ popisuje. „Věděl jsem, že šance je mizivá, ale pořád tam nějaká byla.“

Mizivá šance dvou britských občanů

Mizivou šanci zhruba ve stejné době viděl i Shaun Pinner, další voják původem z Velké Británie, který bojoval na straně spravedlnosti a slušnosti, na straně Kyjeva. Ten měl na rozdíl od Aslina bojový výcvik, když devět let působil v britské armádě, kde se, jak sám říká, „učil, jak bojovat proti Rusům“. Než odešel do důchodu, jako dobrovolník se také přihlásil do boje proti ISIS na Blízkém východě a sloužil v misi OSN v Bosně a Hercegovině.

„Byl jsem nešťastný,“ povzdechne si, když v restauraci na okraji Lvova na západě Ukrajiny spolu s Aslinem dojídá večeři. Jako správce odpadu ve Watfordu pracoval v 16hodinových směnách, do práce jezdil 40 kilometrů a neustále stál v kolonách.

„Říkal jsem mu (Aslinovi, pozn. red.), že jsem nešťastný, a on mi řekl, ať přijedu na Ukrajinu,“ pokračuje s tím, že se do země, v té době již bojující proti ruské rozpínavosti, zamiloval a dalších pět let se nevrátil domů do Británie. „Miloval jsem to. Zase jsem střílel ze zbraní, prodal jsem byt, prodal jsem všechno, co jsem měl, a žil jsem jen z batohu.“

„Máš tady čtyři roční období. Libra tady má velkou hodnotu. Je tu větší smysl pro rodinu. Není tu radar na každém rohu. Nemusíš platit deset liber za parkování u obchoďáku každý den. Štípu dřevo. Kdy jsem tohle dělal v Británii? Kdy jsem tam šel chytat ryby? Tady je rybaření zadarmo,“ směje se.

Ještě před začátkem války se díky zkušenostem z britské armády dostal do těch nejlepších jednotek. „Měl jsem respekt. Byl jsem dva roky instruktorem odstřelovačů u Azovu — a to je zatraceně těžké místo, kam se vůbec dostat. Potom jsem šel na tři roky k námořnictvu,“ vysvětluje.

Dva rozdílné příběhy dvou britských občanů, kteří se vydali bránit Evropu před ruským imperialismem a invazí, jež byla prakticky za dveřmi, končí a začínají právě na břehu Azovského moře, v Mariupolu.

Válku tam viděli přicházet už několik týdnů před samotnou ruskou invazí. Ještě předtím, než si ruský prezident Vladimir Putin sedl před televizní kameru a oznámil, že dal svolení ke speciální vojenské operaci.

„Viděli jsme, že se válka rozjíždí, už tak dva tři týdny předtím. Ostřelování začalo zesilovat. A pak se změnila technologie dronů. Začali jsme vídat ruské drony, lancety, bílé, rychlé průzkumné drony a výškové drony. Bylo to jiné. Takže jsme věděli dva tři týdny před invazí, že k ní dojde,“ popisuje Pinner. Sám byl na předsunuté pozici, Aslin na minometné hned za ním.

„Viděli jsme, jak Ukrajinci přesouvají jednotky (se salvovými raketomety, pozn. red.) Grad do Mariupolu,“ dodává. To v té době zakazovaly Minské dohody z let 2014 a 2015, které měly zajistit příměří ve válce na Donbase. „V tu chvíli nám bylo jasné, že se věci hnuly.“

Klíč pro obranu Kyjeva

Město na jihu Doněcké oblasti bylo cílem ruských vojsk především kvůli své strategické poloze. Jeho ovládnutím by Ruská federace získala pozemní most na poloostrov Krym, který anektovala už v roce 2014, a plnou kontrolu nad Azovským mořem. Pro Vladimira Putina by to znamenalo i propagandistický úspěch. Proces dobývání města byl poměrně krátký, ale o to víc krvavý.

Podle Shauna Pinnera byl Mariupol klíčový i pro obranu Kyjeva. „Když jste v armádě, víte, že kupujete čas. Rusové museli stáhnout jednotky z Kyjeva a přesunout je do Mariupolu, protože neměli infrastrukturu ani kapacitu, aby zvládli obojí,“ popisuje zásadní význam obrany města pro další vývoj války.

„Ukrajině nevadí, když ztratí nějaké území. Věděli jsme to od začátku. Nevadí jim ztratit kus země. Hlavní je zabít co nejvíc Rusů, ustoupit a pak zabít další a tak pořád dokola — protože ví, že bojují o čas,“ dodává.

Když vzpomíná na sedm týdnů, kdy bránil město na jihu země, nepamatuje si, že by vůbec spal. „Bombardovali nás každou minutu, ve dne i v noci, pořád na těch samých pozicích. A i když se člověku náhodou podařilo usnout na dvě tři hodiny, stejně byl pořád na rádiu, sledoval vysílání nebo se musel zvednout, když někdo přijel s třiceti lidmi, a jít na pozice.“

„První den to byl šok a hrůza.“ Myšlenky na to, že mu obrana města daleko na východě Ukrajiny nestojí za to, aby zemřel, ale neměl. „Nemůžeš to prostě vzdát. I kdybys chtěl říct, že končíš, tak to nejde, protože jsi obklíčený, děje se to všude kolem, nemůžeš jen tak vyjít ven a říct, že se vzdáváš. Zastřelí tě.“

„Ba-doom, ba-doom,“ napodobuje zvuky dělostřelecké munice dopadající na střechu ocelárny a dronů vybírajících si svůj cíl. „Když jsem vstupoval do armády v 90. letech, tak jsme neměli mobily. A teď na to koukám jako na Terminátora z roku 1984 – všechno jsou to drony, levitují deset stop nad zemí, létají okny a hledají tě, aby na tebe navedly dělostřelectvo. Je to prostě dronová válka.“

Během bojů jeho jednotka přišla o zhruba 60 procent vojáků. „Mám svatební fotky, na kterých jsou kluci, co byli zajatí nebo zabití. Z mé odstřelovačské jednotky u Azovu přežilo jen šest lidí ze třiceti. To ti řekne všechno o tom, jak strašné to v Mariupolu bylo,“ pokračuje. „Dostali jsme strašný nářez. Prohráli jsme bitvu – a pak začala fáze zajetí.“

Mám svatební fotky, na kterých jsou kluci, co byli zajatí nebo zabití. Z mé odstřelovačské jednotky u Azovu přežilo jen šest lidí ze třiceti.

V obklíčení se rozhodl, že se z okraje oceláren Iljič pokusí dostat za nepřátelské linie. „Měl jsem šanci se dostat ven. Říkal jsem si, že jsem Angličan, tak jdu,“ říká s tím, že cítil úlevu, protože se dostal z pekla. Peklo na něj ale číhalo zhruba dvě hodiny cesty od Mariupolu. „Bylo denní světlo – a já jsem prakticky vešel rovnou do jejich pozorovacího stanoviště. Vystřelili po mně, ale bylo jich tolik, že jsem s tím nemohl nic dělat.“

To, že ruský voják minul, bral skoro jako milost. „Když se teď otočím a začnu utíkat, tak mě sejmou,“ říkal si tehdy. „Tak jsem si řekl, že bude lepší to ukončit.“ Lehl si na zem, stihl ještě zahodit svůj telefon a vzdal se. „Věděl jsem, že když jim řeknu pravdu, tak mě stejně budou mučit. Musel jsem se prostě dostat přes ten první moment zajetí, který je nejnebezpečnější,“ popisuje. „Musel jsem to nějak přežít, abych pak třeba měl naději na lehčí zacházení.“

Nejhorší místo na světě? Ruské zajetí

Dva Britové, kteří se rozešli v Mariupolu, se tak znovu sešli v ruském zajetí v Doněcké oblasti okupované Ruskem. Je v podstatě zázrak, že nyní sedíme ve Lvově u jednoho stolu.

„Procházíš takzvanou fází inicializace,“ popisuje Pinner první fázi ruského zajetí. „To je ten nejhorší možný druh zacházení, který si můžeš představit. Je jedno, co jim řekneš – pravdu, cokoliv chtějí slyšet – na tom nezáleží. První, co přijde, je elektrošok, bodání do nohou, bití, někdy waterboarding, elektrošoky do genitálií, do uší, kamkoli.“ Tím si prošli oba dva.

Pinner skončil s bodnutým nožem v noze poté, co byl připoután k židli a mučen elektrošoky. Aslin byl po převozu do Doněcku podroben výslechu, který spočíval v dvouhodinovém bití policejním obuškem, během kterého upadl do bezvědomí. „Zeptal se mě, jestli jsem věřící a jestli chci rychlou smrt, nebo krásnou smrt,“ popisuje. V jeden moment se ho dozorce zeptal, jestli si všiml, co mu udělal, a ukázal na rameno, kde měl Aslin bodnou ránu. „V tu chvíli jsem přešel do módu přežití,“ vzpomíná.

Ten znamenal podrobení se malým rituálním ponížením – jako zpívání ruské národní hymny a fandění Vladimiru Putinovi – a spolupráce s ruskou propagandou, což obnášelo rozhovory pro ruskou televizi RT nebo s proruským blogerem z Velké Británie Grahamem Phillipsem.

„Můžou tě prostě zastřelit. Nejhorší je právě ta nepředvídatelnost. Stačí, aby tě měl na starost někdo, komu jsi zabil kamaráda, a ten ti prostě bez varování vpálí kulku do hlavy,“ popisuje Pinner. Smutným příkladem je osud britského dobrovolníka Paula Ureyho, který zemřel po zajetí ruskými bojovníky na Ukrajině. Během inicializační fáze byl na 12 hodin pověšen na hák.

Další fází je filtrace, ve které se rozhoduje, zda Rusko může zajatce nějak využít. „V tom případě jdeš jedním směrem. Pokud jsi tvrdohlavý, pošlou tě jinam. Během filtrace se taky může stát, že o tebe někdo shora projeví zájem – řeknou si, že tě chtějí, a pak jdeš zase jiným směrem,“ vysvětluje Pinner. „Obecně platí, že když tě zajmou, projdeš si peklem.“

Ukrajinští vojáci i další ruští váleční zajatci jsou pravidelně biti až do té míry, že u nich dojde k poškození mozku, zlomeninám, a navíc hladoví, takže po propuštění často vypadají stejně vyhuble jako oběti holokaustu.

Aslin slyšel, jak v druhé cele ruští dozorci ubili dalšího zajatce k smrti. „To bylo tak asi týden, nebo vlastně pár dní předtím, než jsme šli k soudu,“ vzpomíná s tím, že v té době byl absolutně zlomený. „Pokaždé, když jsme se spolu dostali do kontaktu, jsem říkal, že tady umřeme. A on na to odpovídal, že o tom ví,“ přitakává Pinner.

Princ temnoty na cestě do Putinovy náruče

Pro britské občany ale Rusko našlo jiné využití než jejich umučení v Doněcké oblasti. „Mluvilo se o generálech a lidech, za které by nás chtěli vyměnit, ale velmi rychle pochopili, že nás skutečně můžou vyměnit. Já jsem na to přišel dost rychle – asi tak tři nebo čtyři týdny po mém zajetí jsem už věděl, že nás za někoho vymění, a vypadalo to, že to bude za Viktora Medvedčuka,“ tvrdí starší z nich.

Oligarcha, vlivný politik i zákulisní hráč, obhájce Kremlu a blízký přítel Vladimira Putina Viktor Medvedčuk, byl na Ukrajině zatčen poté, co 28. února utekl z domácího vězení. „Můžete být proruský politik a léta pracovat pro agresora. Můžete se skrývat před spravedlností. Dokonce můžete jako kamufláž nosit ukrajinskou vojenskou uniformu. Ale pomůže vám to uniknout trestu? Ani náhodou! Pouta na vás a podobné zrádce Ukrajiny už čekají. Pamatujte, že pro vaše zločiny neexistuje žádná promlčecí lhůta,“ vzkázala tehdy SBU.

V 90. letech a na počátku 21. století patřil k nejvlivnějším postavám ukrajinské politiky, přičemž často působil v zákulisí. Byl blízkým poradcem prezidenta Leonida Kučmy a stál za mnoha rozhodnutími v pozadí moci. V posledních letech vedl proruskou stranu Opoziční platforma – Za život a byl obviněn z vlastizrady.

Vladimir Putin podle amerických tajných služeb s Medvedčukem, označovaným za Šedého krále nebo Prince temnoty, počítal jako s novým prezidentem Ukrajiny poté, co ruská armáda po bleskové speciální vojenské operaci obsadí Kyjev a svrhne vládu Volodymyra Zelenského.

A právě on byl cenou za svobodu pro britské bojovníky. Ještě předtím ale přišel soud. Od něj si oba dva a Brahim Saadun z Maroka odnesli trest smrti za „žoldnéřskou činnost a páchání akcí zaměřených na převzetí moci a svržení ústavního pořádku DLR“. Za mřížemi tehdy seděli dva úplně jiní lidé, než kteří sedí nyní ve Lvově – vyholené hlavy, pohublí, zlomení.

„V období přibližně od prosince 2018 do dubna 2022 Shaun Pinner, Aiden John Mark Aslin a Brahim Saadun jednali úmyslně jako skupina osob na základě předchozí dohody jako součást ozbrojených sil Ukrajiny, nacházeli se na území Doněcké lidové republiky (DLR) v době války, byli ozbrojeni střelnými zbraněmi a podíleli se na přípravě a vojenských akcích proti ozbrojeným silám Doněcké lidové republiky za účelem násilného uchopení a násilného udržení moci na území DPR,“ stálo tehdy v obvinění.

Kromě toho byli obviněni i z porušení „ústavy“ DLR spácháním „teroristických činů, diverzí, výbuchů, ostřelování z dělostřelectva, minometů a ručních zbraní“ proti „osadám, mírumilovným občanům, vojákům ozbrojených sil DLR“ a z „vražd občanů DLR, vyhrožování civilistům, kteří vyjádřili svou vůli během referenda dne 11. května 2014, jež vedlo k vytvoření státu Doněcká lidová republika“.

„V ukrajinské armádě jsme úspěšně absolvovali výsadkářský výcvik. Nebyli jsme tam na oko. Prošli jsme námořní pěchotou, přísnými testy, výsadkářským výcvikem, skákali jsme jako ukrajinští vojáci. Rusové to věděli. Přesto se nás snažili vydávat za žoldáky a teroristy,“ nastiňuje Pinner.

Po pěti letech zpět v Londýně

Rozsudek smrti soud vynesl 7. června. „Prý jsem znásilnil svoje nováčky a jsem nacistický žoldák-terorista, a proto mi dali trest smrti, ale pravda je taková, že jsem byl rusky mluvící kluk z východní Ukrajiny, jen jsem se narodil v Londýně a oženil se s Ukrajinkou,“ směje se s odstupem několika let s klidem, že k trestu smrti nakonec nedošlo.

„Čekal jsem, že to bude takové divadlo, kde se budou snažit tvářit civilizovaně, že nejsou barbaři, a dají nám doživotí. Jenže oni nám dali trest smrti. A moje první myšlenka byla, že už z toho nemůžou vycouvat, aniž by nevypadali slabě. Prostě nad námi vyřkli ortel,“ doplňuje Aslin.

Jenže ruské úřady nakonec výměnu i přes rozsudek smrti uskutečnily. „My jsme fakt nevěděli, jestli se někdy dostaneme domů. Bylo to nakonec překvapení, když jsme se dozvěděli, že nás pustí,“ poznamenává Pinner.

„Bylo to fakt zvláštní. Ještě chvíli předtím jsme seděli někde tam a najednou jsme byli v letadle na cestě do Saúdské Arábie.“ Výměnu válečných zajatců pomohl vyjednat oligarcha a blízký přítel ruského prezidenta Roman Abramovič. I díky němu se v září 2022 dostalo z ruského zajetí 215 ukrajinských obránců a 10 cizinců včetně Aslina a Pinnera. Na druhou stranu mířilo 55 ruských a proruských zajatců. Mezi nimi i Viktor Medvedčuk. Po méně než 48 hodinách a zastávce v Rostově na Donu byli oba bojovníci po půl roce zpět na svobodě.

Prý jsem znásilnil svoje nováčky a jsem nacistický žoldák-terorista, a proto mi dali trest smrti, ale pravda je taková, že jsem byl rusky mluvící kluk z východní Ukrajiny.

„Je to vtipné, protože to bylo tak nečekané. Ještě týden předtím jsem byl tak blízko tomu, abych se zabil. Našel jsem v okně žiletku. V noci jsem ležel na posteli a snažil se sám sebe přesvědčit, ať si podříznu zápěstí,“ vzpomíná Aslin. Jediným důvodem, proč to tehdy neudělal, byl jeho kamarád, se kterým byl v cele. „Bál jsem se, že by ho pak potrestali, až by se ráno vzbudili a zjistili, že jsem mrtvý.“

„Ale kdybych to udělal – a jestli existuje posmrtný život – byl bych fakt naštvaný, kdybych zjistil, že nám do propuštění chybělo jen pár dnů,“ dodává s úsměvem na tváři.

Přes Saúdskou Arábii se tak spolu s dalšími britskými bojovníky dostali zpět domů.

„Pamatuju si, když jsme přistáli – letěli jsme s British Airways – a pilot oznámil, ať všichni zůstanou sedět. Já jsem si dělal srandu ze svých dřívějších dobrodružství v Sýrii, že nás zatknou. A pak se otevřely dveře a oni nás prostě vyvedli na ranvej a odvezli pryč z letiště. Žádná pasová kontrola. Nic,“ říká Aslin.

Prohry Vladimira Putina

Nenávist k Vladimiru Putinovi ale i přes šťastný konec zůstává. „Ukradli mi dům, zabili kamarády, nemůžu se vrátit, odsoudili mě k trestu smrti – a pak si pustím zprávy a tam říkají, že chtějí zachraňovat rusky mluvící. Moje žena je rusky mluvící Ukrajinka, moji kamarádi taky, moje komunita taky,“ říká Pinner, který se vrátil na Ukrajinu a žije v Dnipru.

Zkušenosti z bojů oběma dávají náhled na současný průběh války. Pinner tvrdí, že po třech letech od jejího začátku Vladimir Putin prohrál. „Jeho záměrem bylo obsadit Kyjev a celou Ukrajinu. Prohrál na celé čáře. Drží jen asi 18 procent vnějších okrajů. Vzal Mariupol, ale přišel o Sýrii, o dominanci v Černém moři, přišel o 55 procent území, které získal v roce 2022, a přišel o milion lidí.“ Navíc podle něj „působí slabší než kdy dřív“.

„Největší Putinova chyba byla, že to nedokončil už v roce 2014. Kdyby to udělal tehdy, bylo by to sakra jednodušší,“ doplňuje Aslin s tím, že jedna z věcí, na kterou lidé, kteří říkají, že Rusko vítězí, často zapomínají, je, že „Rusko možná vyhrává hodně bitev na klíčových místech v terénu, ale to nic neznamená“. „Vyhrát bitvu není to samé jako vyhrát válku,“ pokračuje.

„Už ani nejde o válku. Nic zásadního se teď nezmění. Rusko možná postoupí o 200 metrů, někde o kilometr, ale přes linie se nedostane.“ Konflikt se podle nich změnil spíše v ekonomickou válku, když se ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vydal cestou oslabení ekonomiky Ruska.

„Realisticky máš větší šanci získat zpátky Mariupol, pokud se Rusko finančně zhroutí, pak bys do něj mohl vkročit bez jediného výstřelu,“ vysvětluje Pinner. „A to mi připadá jako reálnější možnost. Nemyslím si, že by si to Amerika přála. Myslím, že v Trumpově administrativě je příliš mnoho lidí finančně napojených na Rusko.“

„Ukrajina je první země, která reálně napadla jadernou mocnost. A co Rusko udělalo? Nic. Co udělala operace Pavučina? Žádná odveta nepřišla. Neudělali nic víc, než už dělají. Pořád zabíjejí civilisty. Pořád si jedou svoje. Nic víc neudělali. Nemůžou. Už udělali všechno, co mohli,“ uzavírá Pinner.

Oba se označují za Ukrajince, kteří se narodili na druhém konci Evropy, v Mariupolu se naučili kvůli geografické poloze mluvit rusky, nyní už ale mluví pouze ukrajinsky. „Když komunikuju s klukama přes vysílačku, dělám přenosy v ukrajinštině – a oni mi odpovídají rusky,“ směje se Aslin.