NOVÁ ORIENTACE / Poněkud mne irituje, když v Česku bývá ruská invaze na Ukrajinu z roku 2022 srovnávána se sovětským vpádem do Československa v roce 1968. Občas to zmiňují i samotní Ukrajinci, aby „obyčejným“ Čechům přiblížili, o jak flagrantní porušení mezinárodního práva ze strany Ruska se jedná. Samozřejmě ignorujme mudrování, že před čtyřiapadesáti lety to byl přece Sovětský svaz. V obou případech šlo o ruský imperialismus, který Evropu otravuje už několik staletí. A je úplně jedno, jestli se agresor jmenoval Ruské impérium a vládla mu Němka Kateřina Veliká, anebo Sovětský svaz, v jehož čele stál Gruzínec J. V. Stalin. Paralela mezi agresí dirigovanou z Kremlu v roce 1968 a tou letošní je přesto nesmyslná, ačkoli nám Čechům ahistoricky umožňuje, abychom se cítili jako hrdinové vzdorující krvelačné eurasijské hydře.

Československá socia­listická republika nebyla v roce 1968 suverénním státem, nýbrž satelitem sovětsko-ruského impéria. První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský i ceremoniální prezident republiky Ludvík Svoboda byli komunisté loajální k Moskvě. Československá lidová armáda nefungovala jako vojsko suverénního státu, nýbrž byla řízena a úkolována sovětskou generalitou v rámci Varšavské smlouvy. To platí také o československých zpravodajských službách, které byly pod totální sovětskou kontrolou. Navíc „naši“ pražskojarní komunisté neusilovali o obnovení suverenity Československa, natož aby objevili jakýsi geniální recept na demokracii „bez kapitalismu“. Chtěli jen zdejší diktatuře pořídit přívětivější fasádu. 

Věrně poslušná gubernie

Když pak českoslovenští guberniální úředníci podepsali tzv. Moskevský protokol, veřejně projevili svou podřízenost Kremlu a zbabělost (čest Kriegelově výjimce!). Ukázali též na zásadní skutečnost: „věc socialismu“ čili zájem sovětsko-ruského imperialismu jim byl přednější než nějaké Československo, pravou vlastí byl pro ně Sovětský svaz. Dubček ze sebe raději udělal kremelskou onuci a následně si veřejně poplakal, než aby poškodil pověst mezinárodního komunistického hnutí. 

Dále čtěte

Odpusť nám, Bandero, měl jsi pravdu!

NOVÁ ORIENTACE / Týdeník FORUM slaví dva roky existence. U této příležitosti přinášíme některé texty v plném znění –…

Československo, připoutané k Sovětskému svazu už od roku 1945, bylo v letech 1968–1991 okupovanou zemí, a kdo to do roku 1989 popíral, byl perzekvován. Celý svět sice věděl, že šlo o porušení mezinárodního práva, ale všem bylo zřejmé, že jde o interní záležitost v rámci sovětské koloniální soustavy zvané „východní blok“. Až na desetidenní rozhořčené demonstrace občanů v srpnu 1968 a protest ministra zahraničí Jiřího Hájka v OSN se Československo jako stát nijak nebránilo. Československé státní orgány se před světem tvářily, že nejde o okupaci, ale o obnovení pořádku a tzv. normalizaci. Gustáv Husák a jeho gang spravovali pro Kreml věrně jeho velice poslušnou československou gubernii, která se přihlásila o svá práva až během zhroucení imperiální metropole v letech 1989–1991.

Země bojující a krvácející

Případ Ukrajiny je velmi odlišný. Po definitivním rozvalu sovětské obludy v roce 1991 se stala suverénním státem s mezinárodně uznanými hranicemi. Jako postsovětská země zápasila s mnoha problémy, ale vyvíjela se jako svobodný stát, v němž probíhají parlamentní volby, mění se vlády, premiéři a prezidenti, na rozdíl od sousedního Ruska. V zimě 2013/2014 dali Ukrajinci – bez ohledu na etnicitu, jazyk a náboženství – skrze ­Euromajdan najevo, že jejich cílem je demokratická Ukrajina ve sjednocené Evropě. Reakcí nervózního Ruska byla anexe ukrajinského Krymu a brutální válka na Donbase. 

Jenže Ukrajina, ať už byl jejím prezidentem Porošenko, nebo Zelenskyj, nesložila ruce v klín a s pomocí západních spojenců rozvíjela demokratický řád, právní stát a občanskou společnost. A také se intenzivně připravovala na vojenskou obranu před stále agresivnějším Ruskem. V únoru letošního roku podnikla ruská armáda masivní invazi na Ukrajinu. Ozbrojené síly Ukrajiny a domobrana se statečně pustily do boje, prezident, vláda a parlament neuprchli do exilu, spontánní kolaborace s ruskou okupační armádou se nekonala. Ukrajinci nespustili pacifistický happening, ale s rozvahou a srdnatostí vzdorují ruské přesile. Díky podpoře Západu včetně Česka se jim daří vy­tlačovat ruské okupanty, byť válka nebude krátká, jak to někteří optimističtí analytici předpovídali.

Případ Československa z roku 1968 je především tragickým příběhem národa, který si v podstatě dobrovolně nechal vzít svobodu a státní suverenitu, přičemž mnozí jeho příslušníci si toho ani nevšimli, anebo takové „drobnosti“ vůbec nepostrádali. Naopak příběh Ukrajiny z roku 2022 vypravuje o obětavém nasazení národa pro svobodu a státní suverenitu na válečném poli. Svoboda není zadarmo. Ukrajinci mají obrovské ztráty na životech, ale vědí, že nespravedlivý mír diktovaný agresorem je k ničemu. Pokojný vzdor Čechoslováků z roku 1968 byl jistě obdivuhodný, ale současně i tragický, poněvadž v ulicích stál národ, jemuž nepatřil stát, v němž žil – a jeho státní i vojenští představitelé byli vlastizrádci. To Ukrajinci, z nichž se již definitivně zrodil sebevědomý politický národ, nám připomínají, že svoboda je pro ně dražší než mír zotročených a čest je více než laciný plyn.

Paralely a kýč

Ukrajinský rok 2022 je inspirativním symbolem hrdinství při obraně vlasti, což je postoj, který jsme si v Evropě už nějaký čas spíše ošklivili a jako staromódní jej vytěsňovali. Československý rok 1968 představuje varovné memento, jak snadno a rychle lze přijít o svobodu a zůstat na dlouhá léta nesvéprávným vazalem barbarského koloniálního impéria. Řada lidí v Evropské unii by se určitě raději dojímala nad Ukrajinou jako znásilněnou obětí ruské agrese než nad Ukrajinou bojující, krvácející a vítězící.

Dále čtěte

Vladimír Mišík: Nikomu bych nepřál, aby slyšel hvízdat kulky nad hlavou

ROZHOVOR / Tento měsíc uplynou dva roky od prvního vydání Týdeníku FORUM. Každý den proto budou…

Ukrajina se svojí svobody nevzdá bez boje, čímž poskytuje poučnou lekci nejen Čechům, ale všem Evropanům. Češi by si konečně mohli uvědomit, jaké bylo od konce druhé světové války jejich skutečné postavení v sovětsko-ruském impériu. A jak rozdílné byly reakce Ukrajinců na ruský imperiální revizionismus ve 20. a 21. století. Paralely mezi rokem 1968 a 2022 jsou totiž ve skutečnosti kýč, který nebezpečně banalizuje projevy zbabělosti a hrdinství. 

Tento text vyšel v Týdeníku FORUM a otevíráme jej všem čtenářům, protože v srpnu oslaví naše noviny dva roky existence.