Ukrajina jako spící raketová velmoc: Co stojí za útokem proti ruské základně na okupovaném Krymu?

Ukrajinské střely Neptun na vojenské přehlídce v Kyjevě (2021) (VoidWanderer / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 / Public Domain)

Ukrajinské střely Neptun na vojenské přehlídce v Kyjevě (2021) | FOTO: VoidWanderer / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 / Public Domain

V úterý 9. srpna odpoledne se z ruského letiště v Saky (Saki) na okupovaném ukrajinském Krymu ozvaly nejméně tři masivní exploze, po nichž následovaly sekundární výbuchy letecké munice. Protože se základna nacházela zhruba 160 kilometrů za frontou, bylo vyloučeno, aby za útokem stál „obyčejný“ raketomet HIMARS s dostřelem 80 km. Bezprostředně se tedy nabízela dvě možná vysvětlení: buď již Ukrajina tajně obdržela dosud oficiálně k exportu neschválené americké rakety ATACMS s doletem 300 km, nebo útok provedla prototypem vlastního operačně taktického systému Hrim-2 s doletem až 500 km.

Později se objevila také zpráva, že útok údajně provedly ukrajinské speciální síly operující v nepřátelském zázemí. Často se zapomíná na fakt, že otec sovětského raketového a kosmického programu Serhij Pavlovič Koroljov se narodil v Žytomyru na ukrajinské Volyni. Koroljov kromě jiného zkonstruoval i slavnou „Semjorku“ (původně první strategickou mezikontinentální raketu na světě R-7), kterou ruský kosmický program Sojuz využívá při pilotovaných kosmických letech dodnes. Hlavní a svého času monopolní konstruktér sovětských raketových motorů Valentin Petrovič Gluško pak pocházel z Oděsy.

Lidové noviny patří do mediálního holdingu MAFRA ze svěřenského fondu Andreje Babiše (FORUM 24)

A ještě méně se ví o tom, že řada sovětských raket, ať už kosmických, nebo vojenských, vlastně vznikala na Ukrajině. Všechny sovětské systémy řízení raket vyvíjel závod Elekropribor (dnes Chartron) v Charkově. Sovětská středně těžká kosmická raketa Zenit z osmdesátých let, která měla nahradit zastaralý program Sojuz, byla zase dílem konstrukční kanceláře Južnoje (dnes Pivdenne) a podniku Južmaš (dnes Pivdenmaš) ve městě Dnipro. Verze rakety Zenit-3SL určená ke startům z námořních platforem se v Dnipru ve spolupráci s Boeingem vyráběla až do roku 2014.

Na stejném místě svého času vznikla i sovětská těžká mezikontinentální raketa R-36/R-36M (v kódu NATO SS-9 Scarp/SS-18 Satan), která v ruských strategických raketových silách slouží dodnes. Od tohoto systému byly odvozeny civilní programy vynášení satelitů na nízkou oběžnou dráhu Cyklon a později Dnipro. Poslední komerční start upraveného Satana/Dnipra s jihokorejskou výzkumnou družicí KOMPSAT-3A proběhl v březnu 2015.

Neptun a Hrim na scéně

Konstrukční kancelář Južnoje ale navrhla a Južmaš vyráběl také první sovětskou úspěšně rozmístěnou mezikontinentální raketu R-16 (v kódu NATO SS-7 Saddler), předčasně zrušené hotové projekty mezikontinentálních raket R-26 (SS-8 Sassin) a RT-20P (SS-15 Scrooge), dlouhá léta sloužící MR-UR-100 Sotka (SS-17 Spanker) nebo později těžkou mezikontinentální raketu RT-23 Moloděc vyřazenou z ruské výzbroje v roce 2005.

Uprchlíci z Ukrajiny na nádraží v polském Přemyšlu (ČTK/AP/Czarek Sokolowski)

Z méně výkonných systémů stála ukrajinská konstrukční kancelář za raketami středního doletu R-5 Poběda (v kódu NATO SS-3 Shyster) a R-12 Dvina (SS-4 Sandal), „proslavenou“ kubánskou krizí a končící v kosmickém programu jako Kosmos-63S1, nebo R-14 Čusovaja (SS-5 Skean), která dosloužila jako Kosmos-3. Z raket krátkého doletu jmenujme v Dněpropetrovsku/Dnipru po válce vyráběnou sovětskou verzi německé V-2 alias R-1 nebo vylepšenou R-2.

Na Ukrajině bylo tedy v sovětských dobách zkonstruováno přinejmenším deset výkonných raketových systémů, jejichž vývoj a výrobu tehdy zvládali jen stálí členové Rady bezpečnosti OSN.

Tyto rakety dávaly smysl buď jako strategické, k čemuž ovšem vyžadovaly účinné bojové hlavice, nebo jako nosiče v kosmickém programu. Je tedy jen logické, že Ukrajina po získání nezávislosti v roce 1991 ve vývoji techniky uvedeného charakteru ve větším rozsahu nepokračovala. Podmínky uznání nezávislosti zahrnovaly požadavek vzdát se jaderných zbraní. A bez nich byly projekty ukrajinského deterentu vycházející z kanceláře Pivdenne v polovině devadesátých let považovány za víceméně bezzubé, což se promítlo do propastné úrovně státního financování. Pro účely kosmického průmyslu pak ještě velmi dlouho naprosto postačovaly zděděné a zavedené konstrukce staršího data.

Situace se však prudce změnila po napadení Ukrajiny Ruskem v roce 2014. Mezinárodní postavení a hranice země náhle visely ve vzduchu a jakákoliv myšlenka na zajištění obojího se bohužel musela začít odvíjet od vlastní vojenské síly.

Tanker Isabella přiváží do polského přístavu Štětín-Svinoústí zkapalněný americký plyn (28. 4. 2022) (ČTK/PAP/Marcin Bielecki)

Přesto ukrajinští politici váhali. Považovali vyzbrojení vlastních ozbrojených sil raketami „krátkého doletu“ (do 500 km) povolenými tehdy ještě funkční mezinárodní smlouvou INF za příliš riskantní, protože by to Rusko mohlo použít jako záminku k obnově a rozšíření invaze. Po 24. únoru letošního roku však tato zábrana definitivně padla. Putin si vystačil docela bez záminky a takřka nic, co by teď Ukrajina zvládla vlastními silami udělat, už její vojenskou situaci zhoršit nemůže.

Tak se dostaly do popředí dva systémy, které zřejmě sehrály klíčovou roli v událostech posledních týdnů: protilodní střela s plochou dráhou letu Neptun vyvíjená v kyjevské konstrukční kanceláři Luč na zakázku Porošenkovy administrativy a operačně taktická raketa Hrim-2 vyvíjená dniprovskou kanceláří Pivdenne na zakázku Saúdské Arábie.

Ruská válečná loď…

Dne 14. dubna došlo k potopení vlajkové lodi ruské Černomořské floty, raketového křižníku Moskva třídy Slava. Podle ukrajinských zdrojů byl někdejší „zabiják letadlových lodí“ večer předtím zasažen dvěma střelami Neptun ukrajinské výroby. Při následném požáru začala vybuchovat vezená munice, přeživší členové posádky byli evakuováni a křižník vlečený remorkérem šel „v bouři“ ke dnu.

Jednalo se o bojovou loď ze sovětských dob pokračující v neblahé tradici bitevních křižníků, jejichž útočné schopnosti dalece překračují schopnosti obrany nebo odolnosti vůči poškození. Za běžných okolností by natolik zranitelnou bojovou platformu měla chránit menší doprovodná plavidla doplňující protiletadlovou a protiraketovou obranu, zvlášť pokud se jednalo o vlajkovou loď. To se ale zjevně nestalo.

Vojáci 7. mechanizované brigády Armády ČR v Hranicích na Moravě (ČTK/Peřina Luděk)

Moskva dosahovala standardního výtlaku 9 380 tun. Jednalo se tedy o loď jen nepatrně menší než argentinský lehký křižník General Belgrano s výtlakem 9 575 tun, postavený v USA a potopený Brity během války o Falklandy/Malvíny v roce 1982. Belgrano zůstává dodnes největším potopeným vojenským plavidlem od skončení druhé světové války. V soutěži o největší námořní průšvih od roku 1945 Rusové obsazují pěkné druhé místo.

Co stálo za potupným koncem ruské chlouby? Stručně řečeno, lehce modernizovaný zastaralý křižník sovětského původu zničily výrazně modernizované střely sovětského původu.

Pobřežní protilodní systém R-360 Neptun s podvozkem Tatra 815-7 vychází z poměrně moderní sovětské střely Ch-35 Zvězda vyvíjené od roku 1983. Oproti své předchůdkyni má Neptun mnohem pokročilejší naváděcí elektroniku a nový ukrajinský proudový motor MS-400 společnosti Motor Sič umožnil také výrazně prodloužit dolet (uvádí se 280 až 300 km). Neptun startuje s pomocnými raketovými motory a po získání dostatečné rychlosti zapne vlastní proudový letový motor. Na cíl je naváděn pomocí aktivního radaru a radiového výškoměru.

Pokud tato zbraň stojí za potopením křižníku Moskva, znamená to, že své schopnosti poněkud „překonala“, protože konstruktéři ji vybavili bojovou hlavicí o hmotnosti 150 kilogramů a určili k ničení plavidel s výtlakem do 5 000 tun.

Polský premiér Mateusz Morawiecki a český premiér Petr Fiala (ODS) (Úřad vlády ČR)

O její existenci víme od roku 2015, kdy se objevila na výstavě obranné techniky v Kyjevě. Úspěšné letové testy proběhly v lednu 2018 a do výzbroje ukrajinských ozbrojených sil byly první kusy zařazeny v prosinci 2019. První zahraniční objednávka přišla o rok později z Indonésie.

Obojživelný Neptun?

Když pro Ukrajinu coby následnický stát SSSR v srpnu 2019 přestala platit omezení plynoucí z USA a Ruskem vypovězené Smlouvy o střelách středního a kratšího doletu (INF Treaty), objevily se i úvahy o konstrukci vlastní střely s plochou dráhou letu se středním doletem. Za nejpravděpodobnější výchozí bod takových snah se považuje právě vylepšování existujícího Neptunu. To tedy znamená, že by se z původně protilodní střely mohla nakonec stát i střela protizemní, schopná při tzv. kopírování terénu podletět radary pokročilých ruských systémů protivzdušné obrany S-300 a novějších. V takovém případě však bude také třeba časem nahradit stávající bojovou hlavici těžším a účinnějším nákladem.

Jednou z možných variant útoku na krymské letiště z minulého týdne zůstává i hypotetické použití střel Neptun v sekundárním protizemním módu, i když je spíše nepravděpodobné. Obecným trendem dnes je, že aspirující vojenské mocnosti oslabují tradiční důraz na balistické rakety, proti nimž (byť v omezené míře a za nepřiměřeně vysokou cenu) v posledních dvou dekádách vznikly obranné systémy, a přecházejí spíše ke střelám s plochou dráhou letu a k tzv. „loudavé munici“ (loitering munitions), lidově též „sebevražedným dronům“.

Lze očekávat, že i ukrajinské vývojové snahy budou pokračovat tímto směrem, protože pro případ výstavby ukrajinského odstrašujícího potenciálu bude třeba vzít v úvahu ruské pokroky v protiraketové obraně.

Miloš Zeman při výkonu úřadu prezidenta republiky (Profimedia / Michal Růžička)

Hřmi, Perune…

Operačně taktický raketový komplex Hrim-2 vznikl ve spolupráci konstrukční kanceláře Pivdenne, chemičky NVO Pavlograd a podniku Pivdenmaš v Dnipru. Podle dostupných zpráv vývoj systému nejprve zadala a financovala Saúdská Arábie, takže původní označení znělo „Sapsan“ a vývojové práce vyšly ze staršího projektu s názvem „Borisfen“, ukončeného v roce 2003.

Odpalovací zařízení obsahuje dvě střely – oproti jediné u obdobného ruského systému Iskander-M, který představuje hlavního konkurenta Hrimu a jako první používal obdobně tvarovanou raketu. Také střela Hrimu využívá pseudobalistickou trajektorii, což výrazně snižuje účinnost protiraketové obrany. Vývoj zbraně nebyl ukončen, nachází se v prototypové fázi.

Technicky je Hrim-2 schopen dosáhnout dostřelu kolem 500 km, ale objevují se i vyšší údaje. Jedná se o jednostupňovou raketu využívající pevné pohonné hmoty, s bojovou hlavicí o hmotnosti 480 kg. Uvádí se délka odpalovacího kontejneru s raketou 7,2 m a hmotnost 3,5 tuny. Navigační systém je inerciální s možností dodatečných vstupů radarových či optoelektronických. Většina ostatních údajů o zbrani je utajována.

První analýzy satelitních snímků zničeného letiště Saky na okupovaném Krymu se zaměřují na tři masivní krátery. Platí-li závěr, že je musely způsobit přinejmenším bojové hlavice srovnatelné s hlavicí americké taktické rakety ATACMS vystřelované z raketometu HIMARS (bojová část převzatá z protilodní střely Harpoon má hmotnost 227 kg), můžeme vyloučit variantu útoku střelami Neptun se slabší 150kg hlavicí, stejně jako protizemní použití ukrajinského systému protivzdušné obrany S-300, u nějž žádná z používaných hlavic nemá větší hmotnost než 150 kg.

(Týdeník FORUM)

Nedošlo-li k tajné dodávce americké munice ATACMS pro HIMARSy nebo nepodařilo-li se ukrajinským speciálům zázračně proniknout do objektu velmi dobře střežené základny s masivním nákladem vlastních trhavin, jediným přesvědčivým vysvětlením úspěšného útoku je nasazení ukrajinských raket ze staré sovětské „operačně taktické“ kategorie, tedy systému Hrim-2.

Co si člověk neudělá sám…

Běžný pozorovatel to nejspíše nezaznamenal, ale mnozí západní vojenští komentátoři a publicisté už léta prosazují dodávky amerických taktických raket MGM-140 ATACMS s doletem 300 km na Ukrajinu. Méně pozornosti se však dostává faktu, že program výroby zmíněné munice u firmy Lockheed Martin skončil v roce 2007. V současnosti již probíhají jen úpravy stávajících zásob raket, avšak i ty se uzavřou v roce 2024, kdy má být ATACMS nahrazen novou střelou PrSM (Precision Strike Missile).

Dalším nepříliš optimistickým zjištěním je, že současnou celoroční americkou produkci „obyčejné“ munice raketometů HIMARS s doletem 80 km, kterou Ukrajina tak efektivně využívá, spotřebují již dodané raketomety během zhruba dvou měsíců. Jinak řečeno, dosud existoval plán zastavit ruský postup prostředky, které se buď již nevyrábějí, nebo jejichž produkce je v současnosti příliš pomalá na to, aby mohly být vytrvale používány po delší dobu.

()

Pokud se s dodanými západními protiletadlovými a protiraketovými prostředky Ukrajincům postupně podaří vytvořit oblasti, v nichž budou ruské útoky raketami a střelami s plochou dráhou letu z velké části neúčinné, může si ovšem i v podmínkách války některé důležité zbraně vyrábět sama.

Prostředky z kategorie vyvíjeného komplexu Hrim-2 či protizemní varianty střely Neptun bude Kyjev při osvobozování okupovaných území potřebovat jako sůl.

Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články