Bojová zdravotnice Chrystyna ve zničené budově FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Před ruskou invazí na Ukrajinu žila v Kyjevě, pracovala jako kadeřnice a šetřila, aby mohla otevřít vlastní salon krásy. Plánovala dovolenou u moře. Jenže přišel 24. únor 2022, kdy do její vlasti vtrhla ruská vojska. Třicetiletá Chrystyna se přihlásila do služby v ukrajinských ozbrojených silách a dnes v nich působí jako bojová zdravotnice. Evakuuje od fronty zraněné vojáky. „Někdy mám noční můry, že je nemůžu zachránit. Že zahynuli a já čistím vůz od teplé krve. A že jedu evakuovat další,“ řekla ČTK žena, která poslední měsíce strávila u Bachmutu. Pomáhá jí mimo jiné pocit, že s dalšími vojáky jsou jako rodina.
„Probudila jsem se ráno po bombardování a pochopila, že Rusové jsou blízko, mohou zabít mě, mé rodiče, přátele. A že musím bojovat,“ vzpomíná na začátek ruské invaze. Nejprve působila u jednotky, kde byla zodpovědná za materiální a technické zabezpečení. Jinými slovy: zajišťovala pro vojáky jídlo, vybavení i zbraně. Později zažádala o převelení na pozici bojové zdravotnice. „Mohu tak dát někomu šanci na život. Po válce, po tomhle pekle, bude moci být s rodinou,“ vysvětluje svou motivaci a upozorňuje, že byť nemá zdravotnické vzdělání, absolvovala školení a má certifikáty bojového zdravotníka.
Loni v létě zamířila do Charkovské oblasti. „Naše jednotka se tam účastnila protiofenzivy,“ přibližuje Chrystyna. Právě tam se na začátku října zúčastnila lékařské evakuace, při které se jí podle jejích slov podařilo s kolegou pomoci jedenáctiletému chlapci, jenž krvácel ve sklepě domu v Kupjansku, který před osvobozením zhruba půl roku okupovala ruská vojska. „Dozvěděli jsme se o něm od sousedů. Kvůli dělostřelecké palbě měl těžké zranění nohy. Navzdory ruskému ostřelování z (raketometů) Grad jsme ho převezli a předali cévnímu lékaři ve stabilizačním středisku, kterému se povedlo jeho nohu zachránit,“ vypráví Chrystyna a s úsměvem vzápětí dodá, že se s chlapcem později setkala a domluvili se, že si zahrají fotbal.
O několik měsíců později a o pár desítek kilometrů východněji pak ale zažila evakuaci, kvůli níž ji dodnes trápí noční můry. „Stalo se to v zimě v jedné z vesnic poblíž (města) Svatove, kde se odehrávaly protiofenzivní akce. Byla noc a najednou se u našeho evakuačního vozu objevilo obrněné vozidlo, přivezlo čtyři vojáky. Byli těžce zranění po zásahu ruským minometem ráže 120 milimetrů,“ uvádí Chrystyna, podle níž měl jeden muž zraněnou ruku, nohu a střepinu v břiše.
„Další střepina se mu dostala pod helmou do týla a téměř vyšla ven levým okem… Když jsem se k němu dostala, nedýchal. Zajistila jsem mu průchodnost dýchacích cest. Začal dýchat. Podařilo se nám ho převézt do nemocnice, kde ho operovali. A přežil. Leží v charkovské nemocnici a podstupuje rehabilitaci. Nevím, jak přesně na tom je, ale vím, že žije a že komunikuje s rodinou,“ popisuje žena a ukazuje snímky zakrvaveného evakuačního vozidla po této misi. Další dva vojáci podle ní přežili, čtvrtý zemřel dříve, než se k ní dostal.
Nejhorší podle Chrystyny tehdy bylo předat zraněné muže lékařům a nevědět, zda budou žít. „Abychom mohli pokračovat v evakuacích, požádali jsme o kbelík s vodou a začali čistit náš vůz od krve, kusů mozku a špíny. Taky jsem byla od krve. Pak jsme odjeli na další evakuaci,“ popisuje. Nyní se jí někdy zdá, že se situace opakuje, nemůže vojáky zachránit, umírají a ona čistí vozidlo od krve. „A že znovu jedu na evakuaci. Abych viděla a prožívala totéž. Nezdá se mi to každou noc, ale mívám sny o tom, že nedýchají, ztratili krev, jsou ještě teplí. Dotknu se jich, snažím se něco dělat, ale nemůžu,“ svěřuje se zdravotnice s tím, že tato představa jí zůstává kdesi v mysli i v bdělém stavu.
Na dotaz, jak se s tím vyrovnává, odvětí: Nijak. „Prostě pokračuju ve své práci. Zachraňuju další životy. Přímo pod mýma rukama ještě žádný voják nezemřel, ale pořád mám strach, že se tak stane,“ vypráví. Později se zmíní, že jí pomáhá hovořit s psychologem. „Když mu řeknu o všem, čím jsem prošla, uleví se mi,“ přemýšlí. Pomáhá jí také sounáležitost s kolegy v jednotce, k nimž má velmi blízko, a ačkoliv o sobě ne vždy vědí všechno, má pocit, že jsou jako rodina. „Vzájemně se kryjeme a chráníme naše životy,“ vypráví s tím, že momenty uvolnění zažívá i ve chvílích, kdy se vracejí z operací a vše je v pořádku. „Když se najíte, vyspíte, pohladíte psa odvedeného z Bachmutu,“ pokračuje a podotýká, že když ji nikdo nevidí, ráda zpívá a také jí baví kreslení, načrtla si i obrysy některých svých tetování.
V Charkovské oblasti působila do začátku letošního ledna a po několika týdnech odpočinku doma pak odjela k Bachmutu, kde zuřila jedna z nejurputnějších bitev této války. Chrystynina jednotka tam strávila čtyři měsíce, ke konci června přijela na rotaci do Kyjevské oblasti, kde se s ní setkala ČTK.
Tam také vyprávěla, že u Bachmutu plnila jeden z psychicky nejnáročnějších úkolů. „Během útočných aktivit jsme znovu dobyli staré pozice ukrajinské armády. Vynesli jsme těla 14 mrtvých ukrajinských vojáků, leželi tam měsíc a půl,“ vypráví žena, která pak pomáhala s identifikací mužů. Bylo třeba najít identifikační známky a jejich tetování, aby armáda mohla informovat o jejich osudu příbuzné. „Bylo těžké vidět tváře a těla roztrhaná na kusy. Navíc se mi začali ozývat příbuzní zabitých a žádali mě o fotky. Chtěli vidět konkrétní tetování. Ale někdy ten voják třeba neměl nohu… Křičeli a plakali. To bylo obzvláště těžké,“ vzpomíná vojačka. Rodiny mužů se tak ale podle ní aspoň dozvěděli, co se s nimi stalo, a mohli je pohřbít. Nakonec prý byli vděční a zůstávají v kontaktu.
V bitvě o Bachmut také utrpěla zranění. „Rusové byli od nás tak 65 metrů, když jsem šla prozkoumat naše pozice, abych věděla, kam jít, kdyby mě někdo potřeboval. Šli se mnou dva kluci. V tom začalo minometné ostřelování a jedna střela zasáhla strom přede mnou. Nebýt jeho, pravděpodobně by mě zasáhla do hlavy,“ vzpomíná Chrystyna a poznamenává, že utrpěla otřes mozku. Neslyšela na levé ucho, v levém oku měla tik, třásla se, bolela ji hlava. „Cítím to trochu i teď, když se změní počasí. A mám vyšší krevní tlak,“ popisuje matka osmiletého syna, jenž žije s jejími rodiči na západě Ukrajiny.
„Někdy mi říká: ‚Mami, vím, co děláš, a je to v pořádku. Nepláču, protože rozumím tomu, co tam děláš‘. Někdy… (po ruských vzdušných úderech) mi říká, abych to zastavila a pak se k němu vrátila,“ vypráví Chrystyna s tím, že je to těžké, ale velitelé chápou její situaci a snaží se jí vycházet vstříc. „Mohu jezdit domů na dovolenou a trávit se synem čas,“ přibližuje. Rodiče o ni mají pochopitelně obavy, ale její volbě prý rozumějí. „Jsou na mě pyšní. Když dostanu od praporu ocenění, vždycky ho pošlu domů,“ dodává.
Také ona je hrdá na svou roli v obraně země před ruským agresorem, ale i na ukrajinské vojáky a celý národ. Sama působí v teritoriální obraně. „Jsou tam ředitelé, marketéři, kadeřnice, právníci… Jen několik z nás předtím sloužilo v armádě. Ale za rok a čtyři měsíce jsme se stali vysoce kvalifikovanými profesionály,“ říká žena, která by ráda v armádě zůstala i po válce. „Našla jsem sama sebe,“ přemýšlí. A upozorňuje, že ozbrojené síly budou důležité i poté, co boje utichnou. „Vzhledem k tomu, jakou máme sousední zemi, bychom měli být vždy připraveni bojovat,“ upozorňuje. Zároveň ujišťuje, že Ukrajinci nejsou unavení: „Bojujeme. Potřebujeme jen podporu a zbraně.“
