Ukrajinští studenti se v polském městě Řešově připojili k demonstracím Euromajdanu ve vlasti FOTO: Grantaire/Wikimedia Commons/CC BY-SA 3.0
FOTO: Grantaire/Wikimedia Commons/CC BY-SA 3.0
Soudruh Vladimir Putin haraší zbraněmi a řada analytiků se obává jeho agrese na Ukrajinu. Z historické zkušenosti víme, že pokud od Ruska čekáme něco zlého, tak v realitě to bude ještě mnohem horší. Proto se musíme na invazi ruských vojsk na Ukrajinu připravit – a to způsobem, který se řadě spoluobčanů nebude líbit. Musíme se totiž připravit přijmout možná desetitisíce, či dokonce nízké statisíce uprchlíků z Ukrajiny.
Jsem poslední, kdo by si myslel, že islám se svým konceptem práv žen a sexuálních menšin je ve své „tvrdé“ podobě slučitelný s evropskými normami a hodnotami. Proto jsem před sedmi lety, za imigrační vlny ze Středního východu, měl opravdový strach z příchodu velkého množství lidí postižených válkou v Sýrii a neklidem v celém regionu. Nyní je situace zásadně odlišná a já se naplno hlásím ke svému „vítačství“.
Když někdo prchá před válkou…
Lidí, kteří museli ze svých domovů uprchnout před válkou, je mi osobně nesmírně líto. A na hladině „veřejně sdílených norem“ je u nás v Evropě takový člověk chápán jako oběť, jako někdo, komu musíme pomoci. A s tímto axiomem musíme k možné vlně ukrajinských uprchlíků přistupovat. Není naší zásluhou, že nás od hranic Ruska dělí ještě dva státy. Kdyby bylo trochu jiné geopolitické uspořádání, mohli bychom stejně jako dnes Ukrajinci být ohroženi i my samotní – Češi a Moravané. A sám Vladimir Putin se netají tím, že i Českou republiku chápe jako svou sféru zájmů, jako „blízké pohraničí“. A pokud jste si někdy povídali s hodně opilým uvědomělým Rusem, tak vám po třetí lahvi vodky spiklenecky sdělí: „My se k vám vrátíme!“ Takže Ukrajince musíme chápat jako lidi, kteří utíkají před hrozbou, která ohrožuje i nás. A tak – jako ke svým bližním, kolegům, ne-li rovnou bratrům – k nim musíme přistupovat.
Překážky se nekonají!
Jednou z častých výhrad proti přijímání uprchlíků z islámských zemí Blízkého východu bylo, že jejich hodnotová orientace a životní postoje nejsou slučitelné s evropskými standardy, oni naše standardy nebudou dodržovat a především se vzhledem ke své nízké kvalifikaci a vzdělání v Evropě nebudou moci uživit. A své zvyky – především podřízenou roli hanebně diskriminovaných žen – nebudou ochotni přizpůsobit evropskému kontextu lidských práv, kde si zpozdile myslíme, že ženy a homosexuálové mají stejnou hodnotu jako heterosexuální muži.
V případě uprchlíků z Ukrajiny, které k nám může vyhnat Putinova agrese, vůbec nic z výše řečeného neplatí. Především – domluví se, stejně jako my se domluvíme na Ukrajině. S trochou snahy a mávání rukama jsou naše jazyky vzájemně srozumitelné, jak jsou blízké. Za druhé je tu sociokulturní podobnost. Ukrajina – byť jde o pravoslavnou kulturu, ne součást tradice říše římské – byla vždy „nejzápadnějším východem“, takže na rozdíl od Rusů sami sebe nechápou jako občany světovládné velmoci a jejich normy a zvyky jsou bližší našim, než je tomu u Rusů.
Podobně – byť ukrajinské vysoké školy s britskými srovnání neunesou – mají Ukrajinci vzdělání podobného typu jako my, nejde o negramotné pastevce, ale často o vysokoškoláky. A konečně: v naší sekularizované společnosti neumíme předvídat, jak by to fungovalo mezi sekulární většinou a hluboce věřící menšinou imigrantů – a to celkem bez ohledu na to, k jaké víře by se hlásili, nemusí to být jenom islám. Ukrajinci, podobně jako zdrcující většina našich spoluobčanů, věří v konzum a chtějí blahobyt. Takže – nevěří ve Svatou válku a nechtějí být mučedníky. A jsou, jak vidíme už léta, ochotní tvrdě pracovat, ne-li dřít za peníze, které by Čechům nevoněly.
Výhody z imigrace
Vím, že mne za to možná Martin Konvička, entomolog a přední činitel hnutí Islám v ČR nechceme, propíchne špendlíkem na napichování brouků. Ale – bez jakékoliv nadsázky, ironie či satiry – imigrace z Ukrajiny nás může obohatit. A nemyslím tím jen skutečnost, že mnohé ukrajinské ženy jsou nesmírně krásné. Ukrajinci totiž – snad díky tomu, že na Ukrajině je život o hodně tvrdší než u nás – jsou motivovaní k práci a nejsou rozmazlení. Naše továrny úpí nedostatkem pracovních sil. Ukrajinci v ČR pracují tak dlouho a v takovém rozsahu, že všichni víme, na vlastní oči vidíme, že by dokázali ten současný nedostatek pracovníků důstojně a účelně doplnit. Takže přílivu uprchlíků z Ukrajiny se opravdu nemusíme bát. Spíše – kdyby k Putinově agresi nedošlo – by se naše úřady, vzhledem k nedostatku práce ochotných lidí u nás, měly zajímat, jak pracovní sílu z Ukrajiny dovézt z naší vlastní iniciativy. Pokud však Putin zaútočí, bude jich tu dost stejně.
Nenechme politiky zneužít téma uprchlíků!
V České republice nejsou uprchlíci oblíbeni, to slovo je až příliš svázáno s obsahem „uprchlíci z Blízkého východu“. A existují minimálně dva politici, kteří používají „hrozbu uprchlíků, kterou vyřeší“ jako svoje klíčové lákadlo na voliče. Tomio Okamura a Andrej Babiš. Proto se obávám, že při nepokojích na Ukrajině by po prvních přišedších uprchlících z této země oba gentlemani začali provolávat svá protiimigrantská hesla. Hesla, která možná byla k diskusi stran uprchlíků ze Středního východu. Ve vztahu k Ukrajincům však hesla o „neschopnosti integrace“ prostě neplatí. Takže máme, celá veřejnost, klíčový úkol: nenechat ukrajinské imigranty, pokud je Putin válkou vyžene z jejich domovů, zneužít k politické kampani populistů. A nestydět či nebát se říkat nahlas: „To je dobře, že přijeli Ukrajinci, alespoň někdo tu bude pracovat.“
