Ukrajinský Charkov zažil i v minulosti válečné hrůzy a nyní je symbolem vzdoru proti ruské agresi

Ulice Charkova po ruském bombardování na konci února 2022 (wikimedia commons / CC BY 4.0)

Ulice Charkova po ruském bombardování na konci února 2022 | FOTO: wikimedia commons / CC BY 4.0

Charkov a jeho stateční obyvatelé nezažívají válečné hrůzy zdaleka poprvé. Dějiny tohoto města jsou protkány mnoha velkými utrpeními, připomeňme si tedy tyto pohnuté události a srovnejme nynější odhodlání a vůli obyvatel k odporu i s tím, čím si toto město v minulosti již prošlo. Dnešní území Charkova a širokého okolí bylo osídleno nejméně dva tisíce let před naším letopočtem Skyty a později Sarmaty. V období Kyjevské Rusi zde bylo vzkvétající město Donets. Další rozvoj zastavila ve 13. století kočovná etnika Kumánů a Tatarů, která oblast pustošila svými nájezdy až do 15. století. Název města pochází od přilehlé řeky Charkov, samotné pevnostní město bylo založeno roku 1656 záporožskými kozáky, zkušenými válečníky, kteří byli schopni využít každé slabosti svých soupeřů, což vedlo dokonce až k vypálení předměstí Istanbulu před zraky tureckého sultána.

Později Charkov ztratil svůj vojenský význam, když se kvůli expanzi Ruského impéria brzy ocitl v ruském vnitrozemí. O to důležitější postavení měl v rámci tzv. ruské Ukrajiny, jejímž se stal v roce 1765 dokonce hlavním městem. Charkov se dynamicky rozvíjel zejména od konce 19. století díky industrializaci, stal se z něj dopravní uzel, průmyslové a obchodní centrum.

Tradice imperialistického Ruska a sovětské rozpínavosti jsou pro Putina a jeho stoupence stále živé. (ČTK)

Tohoto významu si byli vědomi po kolapsu carské moci na konci první světové války i bolševici, kteří z něj učinili hlavní město sovětské Ukrajiny, a to až do děsivého – Stalinovou politikou způsobeného – hladomoru ve třicátých letech s miliony obětí. V tomto období také naplno probíhala rusifikace a výměna obyvatel za kolonisty z centrálního Ruska, která významně proměnila celý region. Od roku 1934 již pozici ukrajinské metropole zastával Kyjev. Známé byly i výškové budovy okolo hlavního náměstí symbolizující „sovětskou modernitu“ Charkova.

Obzvláště tvrdě dopadla na charkovské obyvatele tíha druhé světové války, kdy se o něj vedly celkem čtyři velké bitvy a také čtyřikrát změnil držitele. V předvečer nacisticko-sovětské války měl na 700 tisíc obyvatel, byl tedy početnější než Kyjev a v rámci celého Sovětského svazu se jednalo o třetí nejlidnatější město.

Banner Nová Orientace

Pro německé velení měl Charkov velký význam už jen proto, že šlo o důležité správní středisko, jedno z nejvyspělejších sovětských měst s mnoha závody a továrnami, kde byl zastoupen zejména těžký průmysl a vyráběly se zde traktory a těžké zbraně včetně tanků. Němci byl Charkov poprvé dobyt v říjnu 1941, Sověti se neúspěšně pokusili město dobýt zpět v květnu 1942, což jim přineslo obrovské ztráty, ale německou obranu neprolomili. Přilehlá oblast byla následně významným nástupním prostorem k německému tažení na Stalingrad na jaře a v létě 1942, které, jak víme, skončilo katastrofou a německou porážkou.

Tím však boje o město zdaleka neskončily. Němci pod velením schopného maršála Ericha von Mansteina v rámci strategie nalákání protivníka a předstírání slabosti v únoru 1943 Charkov záměrně vyklidili. Pro Sověty to představovalo neodolatelné lákadlo a město obsadili, tím však roztáhli své síly a oslabili téměř nekrytý bok svých armád. To Manstein následně beze zbytku využil a poslal do útoku elitní 2. tankový sbor SS vybavený novými tanky Tygr a Panter. Již 15. března 1943 tak byl po těžkých bojích v městské zástavbě celý Charkov zase zpět v německých rukách. Stopy intenzivních bojů byly znát na každém kroku. Důležité město bylo nakonec definitivně dobyto Sověty zpět až po německé porážce u Kursku 23. srpna 1943. Na 70 % města bylo zcela zničeno a nejméně 100 tisíc obyvatel zahynulo, velká část z nich přitom zemřela hlady. S obnovou civilní zástavby se navíc začalo až po válce, takže se řada obyvatel ani neměla kam vrátit.

Putin u dlouhého jednacího stolu v Kremlu aneb osamocený ruský tyran (2022) (ČTK/ZUMA/Mikhail Klimentyev/Kremlin Pool)

V nynější válce Ruska proti Ukrajině se Charkov především stal symbolem odhodlaného odporu, přestože v roce 2014 zdaleka nebyla situace tak jednoznačná. Během pouličních střetů a přestřelek mezi proruskými a proukrajinskými skupinami se několik dní zdálo, že se převážně ruskojazyčný Charkov od Ukrajiny odtrhne stejně jako nedaleký Doněck a Luhansk, kde se projevila i nepřiznaná přítomnost ruských jednotek.

Centrální moc v Charkově obnovil až zásah ukrajinských jednotek rychlého nasazení. Nálada se od těch dob výrazně změnila. Charkov, s jedním a půl milionem obyvatel druhé největší ukrajinské město, šel nahoru a modernizoval se, stal se i sídlem mnoha technologických společností a studuje zde i řada zahraničních studentů.

Obyvatelé nemají zájem nechat se okupovat Ruskem i proto, že se jejich životní úroveň zvyšovala. Ten, kdo trpěl nostalgií po sovětských časech nebo na Ukrajině zkrátka žít nechtěl, už dávno odešel. Obyvatelé také mohli vidět, jak se žije lidem v pseudostátech na Donbase, kde vládnou kriminální živly a zůstali tam převážně staří a méně vzdělaní lidé. Obyvatelé Charkova chtějí být v drtivé většině součástí Ukrajiny. A to i přesto, že řada z nich jsou etničtí Rusové, mluví rusky nebo suržykem, tedy kombinací ukrajinštiny a ruštiny. Pro vnímání vlastní identity to však není nijak určující. Vladimir Putin přitom jako jeden ze svých cílů své „denacifikační akce“ absurdně označil právě i ochranu těchto ruskojazyčných obyvatel.

Ukrajinská armáda a obyvatelé v rámci zformované domobrany odhodlaně nasazovali svůj život při obraně Charkova před opakovanými ruskými útoky. Celý svět obletěly obrázky budov zničených raketami, v bojích byl zničen například i český honorární konzulát. Rusové cílili i na civilní budovy, takže se jedná o jasné válečné zločiny, ještě brutálněji si počínali v okolních městečkách a vesnicích. Na počátku května přešla ukrajinská armáda do protiofenzivy a postupně vytlačuje Rusy na sever k hranici.

V proruském Podněstří odtrženém od Moldavska si potrpí na sovětské tradice (Lsimon / wikimedia commons / CCO 1.0)

Charkov je sídlem mnoha důležitých společností včetně několika zbrojovek, kde se vyrábí a opravují tanky, obrněná vozidla, motory a další důležité komponenty zbrojního průmyslu. Způsob vedení války z ruské strany vyvolává velké pochybnosti o tom, proč se chovají v mnoha ohledech nejen zbaběle a nehumánně, ale především z vojenského hlediska neefektivně. Navíc je jasné, že pokud by ruská armáda zaútočila přímo na město, připomínal by boj scény z druhé světové války, které jsme si tu již připomněli, tedy boj v obytné zástavbě, kde se výhoda početní převahy rychle vytrácí.

Přejme statečným Ukrajincům hodně sil v dalším boji za svobodu a své domovy, který bude nejspíše ještě dlouhý. Zaslouží si velké uznání a naši pomoc! V boji s ruským agresorem zdaleka nejde jen o Ukrajinu, ale o svobodu nás všech, o právo volby žít podle vlastního uvážení.

Mgr. Tomáš Řepa, Ph.D. je historik, přednáší na Univerzitě obrany a externě i na Masarykově univerzitě v Brně, specializuje se na politické a vojenské dějiny střední a východní Evropy.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]