Překrásná Vasilisa a car – ilustrace Ivana Bilibina k tradiční ruské pohádce (1900) FOTO: Ivan Bilibin / Public Domain
FOTO: Ivan Bilibin / Public Domain
Ruská armáda stojí na hranicích suverénní Ukrajiny. Kreml si jen tak, jako by se nechumelilo, demonstruje, že může svého souseda znovu napadnout, kdykoliv se mu zamane, a naše komentáře a novinové titulky předstírají, že jde o fotbalový zápas Dynamo Kyjev versus Spartak Moskva, který se děje v rámci fair play mistrovství Evropy, tedy předem daných a všemi stranami akceptovaných pravidel – zápas, který můžeme sledovat z pohodlí tribuny, kde se roznáší pivo a párky.
Jsme konfrontováni s aktem mezinárodní agrese – s ničím nevyprovokovanou demonstrací síly, vyhrožováním jednoho státu druhému jenom proto, že se mu nelíbí jeho zahraničněpolitické směřování, že Ukrajina využívá svého práva přátelit se, s kým uzná za vhodné, a být ve spolku s těmi, kteří ji neohrožují, nevydírají a nezpochybňují její hranice. Děje se to přímo našim sousedům a my z poklidu tribun přijímáme sázky na hru – spekulujeme o tom, zda Rusko na Ukrajinu vtrhne, nebo ne.
Přitom jde o Ukrajinu stejně jako o nás – o celou Evropu. Ve stejné postimperiální „nostalgii“ si Moskva jedním hlasem osobuje právo mluvit do suverenity Rumunska a nepřímé výhrůžky posílá i Praze. Všechny země, kam kdy vkročila noha sovětského vojáka, má Kreml na věky („Se Sovětským svazem na věčné časy“) za území, které musí držet kremelskou basu, a když se vývoj ubírá jiným směrem, než se Moskvě líbí, začne Kreml harašit zbraněmi.
Dlouhá desetiletí se Západ vykupoval z toho, že se zprvu pokusil uhrát s Hitlerem plichtu a pak ho dokázal porazit jen s pomocí SSSR, a přijal fakt, že země východní poloviny Evropy zůstaly po válce znásilněným územím okupovaným pro změnu dosavadním sovětským spojencem – v rozporu s deklarovanými válečnými cíli Spojenců (každý národ má právo zvolit si formu vlády, stejně jako nelze uznat žádné územní změny, pokud to nebude vůle národů, jichž se týkají…).
V rámci výše uvedeného špatného svědomí přijímala svobodná Evropa po desetiletí bolševickou imperiální propagandu o vítězství SSSR ve druhé světové válce a osvobození národů střední a východní Evropy z područí třetí říše. Nad nacisty ovšem nezvítězili bolševici, ale Bělorusové, Ukrajinci, Rusové, Židé, Poláci a další národy, které žily na území jednotlivých svazových republik a které bolševici desetiletí před válkou decimovali, v letech 1939–1941 je vraždili ve spolupráci s nacisty, za války s Berlínem (1941–1945) jim dovolili přihlásit se k jejim národním tradicím, dějinám, kultuře a jejich víře, aby jim po roce 1945 znovu navlékli bolševický chomout.
Rusové a další byli popravováni, posíláni do pracovních táborů, statisíce vojáků Rudé armády, kteří hrdinně bojovali s nacistickým vetřelcem a kvůli diletantskému, často jen zločinnému bolševickému velení se ocitli v nacistickém zajetí, skončily v gulazích, celé národy byly deportovány na Sibiř, Stalin poté, co vyšly najevo hrůzy holokaustu, rozjel novou antisemitskou kampaň, a když na začátku léta 1946 vypukl v centrálních oblastech Ruska hladomor, posílal Kreml vlaky plné obilí na západ, zatímco v SSSR pomřely hladem dva miliony lidí. Miliony bolševiky promarněných a utýraných lidských životů, stejně jako celé národy, byly pouhý asfalt, po kterém hodlali bolševici přejít do vysněné budoucnosti, kdy svět bude patřit už jen jim.
Stalinovým válečným cílem nebylo osvobození evropských národů, ale dobytí Evropy. V dočasně omezené podobě to znamenalo ovládnutí území, které v nacisticko-sovětské dohodě připadlo Kremlu jako kořist, plus některé země včetně Československa jako bonus navíc.
Když Putin snahu svobodné a suverénní Ukrajiny, která se stejně jako pobaltské státy cítí být (je) ohrožena svým agresivním sousedem, o vstup do Severoatlantické obranné aliance představuje jako narušení ruských sfér vlivu, dělá to v rozporu s Atlantickou chartou a následnou Chartou OSN, ve které bylo zakotveno právo na sebeurčení národů, a to dokonce na podnět samotné Moskvy. Naopak oživuje nacisticko-sovětský pakt ze srpna 1939, ve kterém Sovětům připadla celá východní polovina Evropy, kde si mohli zavést sovětské pořádky.
Jestli Západ akceptuje ruské vydírání a podepíše s Putinem dohodu, že se Ukrajina nestane členem NATO, bude to nová mnichovská dohoda Západu, která má umírnit diktátora, a ve skutečnosti ho posílí. V intencích kremelské věrchušky popře hodnoty, na kterých byla svobodná Evropa po druhé světové válce budována, tedy přesně to, o co Kremlu jde, včetně účelu a smyslu NATO jako dobrovolného obranného společenství rovnoprávných národů.
To, že se chtějí národy na východě Evropy pojistit proti kremelské asertivitě, nevychází z jejich nepřátelství k Rusku, ale naopak ze staletí trvajícího panovačného přístupu kremelských vládců, ať to byli carové nebo bolševici, k okolním národům a v tom i k samotným Rusům.
Stalin nebojoval za Rusko, ale proti němu. Putin, který Stalina dnes rehabilituje, dělá to samé. Kreml se snaží oslabit a rozložit Evropskou unii, ačkoli jednotná a silná Evropa je v širokém dalekém okolí jediný přirozený partner Ruska do budoucnosti, v 21. století, kdy poroste tlak Číny na liduprázdné oblasti Dálného východu, bohatého na přírodní suroviny, kterých se v přelidněné Číně nedostává, stejně jako Rusku na stabilitě rozhodně nepřidají středoasijské despocie.
Kágébák Putin ale bojuje archaické bitvy minulého století. Tak byl totiž vychován a nic jiného neumí. První, kdo na to doplatí (doplácí), bude (je) samotné Rusko.
Petr Placák je spisovatel, historik a publicista, před rokem 1989 představitel českého undergroundu, nyní vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů a šéfredaktor časopisu Babylon.
Esej vyšel pod názvem „Ukrajinský Mnichov Západu“ v internetové Revue Babylon, zde jej publikujeme se svolením autora.
