Umění Jiřího Beránka má hluboký obsah, který přetrvá

()

V úterý v poledne zemřel sochař Jiří Beránek. Odešel výtvarník, který bez okázalé oslavy tvořil krásná a velká díla a jako vysokoškolský profesor učil desítky studentů zhodnotit jejich talent. Vytvářel přitom inspirativní a zábavné prostředí, v němž mladí lidé mohli k umění přistupovat svobodně a bez diktátu dobové módy. Beránek kladl důraz na zvládnutí řemesla, na poctivou práci s konkrétní hmotou a na upřímné autorské vyjádření bez stopy kýče a předstírání, jakého jsou v moderním výtvarném umění smutné tuny.

Beránek se narodil v roce 1945 v jihočeské vesnici Borkovice v rodině lesníka a správce schwarzenberské Šumavy. Ze svých nejranějších dětských zážitků rád vyprávěl o rámusu koňských kopyt na kočičích hlavách, když sedláci přijížděli do Veselí nad Lužnicí na nedělní mši. Pak sedláci zmizeli a s nimi zmizeli i okovaní koně před veselským kostelem. Jirkovi z toho zážitku zůstal vztah ke koním, ke kovu a ke kameni. Imaginace kovu a kamene ho provázela celý život. A po otci měl vztah ke stromům a ke dřevu.

Na jeho zahradě na samotném východním okraji Prahy se stále v aleji ovocných stromů pase několik koní. Kolem jsou naskládané kmeny připravené na sochy. Když Michelangelo tvořil sochy z carrarského mramoru, říkal, že své postavy z kamene vyprošťuje a osvobozuje. Jiří Beránek osvobozoval a vyprošťoval své sochy z kmenů stromů. Zároveň ctil kámen jako nejsilnější projev času v celém vesmíru a rád tvořil vysoké dolmeny, které jako starý Kelt umísťoval do krajiny. Nad naší vesnicí vytvořil na kopci oppidum. Místo, kde člověk tuší bývalé útočiště rodiny lidí, kteří zde žili dříve. To dílo sice skoro nikdo nechápe, ale děti si tam rády hrají.

Když ale přemýšlel o krajině, uvažoval jako barokní architekt. Miloval českou krajinu kvůli její barokní koncepci. Miloval hmotu, kterou tato krajina darovala sochařům. Kameny a kmeny. Když jsem s ním jednou letěl balónem, tak mi ukazoval v krajině, kde jsou nejlepší kamenné lomy a kde lze najít krásnou vltavskou žulu. V jeho nematerialistickém uvažování je hmota živá a plná významů jako pro pravěkého člověka. A podobně miloval i kovy, které mají stejně hluboký původ jako kámen, ale navíc jsou tvárné v ohni. U tavení kovů dokázal názorně vysvětlit souvislosti našeho života s vesmírem, ale uměl to přitom říkat přirozeně, jako bychom se bavili o počasí. Jirka se také rád díval na hvězdy a hledal místa, kde byla tma a kde hvězdy byly nízko.

Vedle dřeva a kamene pracoval také s hlínou, s blátem a s rašelinou. Umění Jiřího Beránka se váže k tomu, co je na tomto světě opravdové, k materiálům, které tu jsou od věků a navěky tu budou. Jeho život se řídil přírodou a jeho nejbližším kamarádem byl vepř Kvído, kterému každý večer s láskou připravoval jeho oblíbené pomeje. A na ryby chodil zásadně jako pytlák. V noci na sumce.

Výtvarné nadání prokázal Jiří Beránek už jako kluk. Vychodil střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí a po krátkých peripetiích studoval od roku 1965 na Akademii výtvarných umění. Byl žákem sochaře Vincence Makovského, který se sice znectil svými bolševickými díly, ale zároveň ovládal řemeslo a vedl studenty ke kreativitě včetně abstraktní tvorby. Jiří tehdy rozvinul svůj talent v kresbě, ve figurativní soše a také v grafice. Léto zvláštního roku 1968 pak projezdil stopem po Itálii a na Sicílii spával často v kupkách sena. Později se ukázalo, že si z Itálie odnesl vedle zážitků s rozmanitou krajinou také respekt k umění renesance. Seděl jsem s Jirkou asi sedm hodin pod jezdeckou sochou Gattamelaty od Donatella a červené víno nám prýštilo i z nehtů. Byli jsem šťastní z velikosti toho úctyhodného díla a Jirka mi ukazoval výtvarnou dokonalost toho překrásného koně a vznešenost generála.

Pochopení naprostého mistrovství v proporcích, technické dokonalosti a navíc té neobyčejné velikosti gesta už nemůže být důkladnější, když si člověk udělá jedno odpoledne s Jirkou Beránkem a s Donatellem v Padově. Jirka stál pod sochou Gattamelaty a vysvětloval mi do detailu, o jakou šlo v roce 1453 velikou akci a jak jí mohu alespoň z části porozumět.

Jiřího život byl svázaný s osudem českého národa. V roce 1969 připravil několik návrhů na pomník Jana Palacha, ale nebylo možné takové dílo realizovat. Pak odešel do lesů kolem Luhačovic, žil na samotách a poprvé zažil tajemství landartu, když na protější stráni vytvořil v pastvině dílo z odlišné trávy než mu ho zničil traktor místního JZD. Jako pravěký umělec, který vytvořil Dlouhého muže z Wilmingtonu.

Dusno normalizace pak prožil v lesích a v močálech, kde usiloval o umělecké vyjádření osamoceného člověka, který žije ve vzdoru. Jeho vzdor neměl politický smysl v prvním plánu. Mimoběžnost s výtvarným provozem režimního systému byla u Beránka tak dokonalá jako třeba u Mikuláše Medka. Nebylo o čem vyjednávat a co zkoušet. Beránek neměl možnost se uplatnit v oficiálních galeriích až do vystoupení legendární skupiny „12/15 Pozdě, ale přece“. S touto skupinou, kde se projevili další vynikající výtvarníci, se ale silně identifikoval. Patří sem kupříkladu malíř Petr Pavlík, Václav Bláha, Jaroslav Dvořák, Ivan Kafka, Vladimír Novák, Michael Rittstein, Tomáš Švéda, Kurt Gebauer, Jiří Načeradský a Jiří Sopko. Jejich výstava v kolodějské jízdárně měla přelomový ráz, přišlo sem na dvanáct tisíc návštěvníků a předznamenala osvobození výtvarných umělců z debility socialistického realismu i osvobození celého národa.

Po revoluci zažil Beránek satisfakci, ale také hodně zklamání. Jeho rozměrná instalace, která evokovala útočiště v Noemově arše, zdobila celé léto v roce 1998 centrum prestižní pařížské čtvrti La Défense. Obdobně velkou instalaci měl Beránek i na pražském Václavském náměstí. Když se ale připravovala jeho souborná výstava v pražském Belvedéru, tak se proti němu postavil jeden nepřející kolega s velkým vlivem a již hotovou instalaci zarazil s pokoutním sdělením, že Jirkovo umění smrdí a vlhkost jeho soch ohrožuje renesanční zdivo. Beránek totiž vystavoval rozměrné sochy z rašeliny.

Podstatou této kolize byly přitom zřejmě politické spory, neboť Beránek sympatizoval s ODS, zatímco Letohrádek královny Anny měli v moci lidé kolem Václava Havla. To byl kolorit našich pozdních devadesátých let. Tím není řečeno, že by Beránek stál na jedné či druhé straně barikády s nějakou zvláštní vehemencí. Jeho myšlení stálo vysoko nad těmito spory. Zatímco si ale jeho díla kupovali na své zahrady miliardáři, tak on začal narážet v oboru výtvarného umění na nepochopení a nesoulad. Do popředí se totiž dostávaly módní a progresivistické styly. Kdo nedělal videoart a takzvané mediální umění, ten jako by nebyl.  Prázdnota tohoto proudu přitom duněla napříč Evropou a Beránek tou módou pohrdal celou svojí bytostí.

Tehdy Jirku sice prezident jmenoval profesorem, ale on se přitom ocitl opět v opozici a byl vlastně pořád v undergroundu. Nesoulad s módní vlnou výtvarníků nakonec donutil Jirku k tomu, že opustil Umprum a přesídlil do Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni, kde našel pochopení a respekt. A také zde našel novou skupinu studentů, kteří s ním dělali skvělé věci a z nichž někteří s ním bydleli v jednom bytě. Jedna studentka si mi s úsměvem stěžovala, jak je to těžké donutit profesora, aby doma myl nádobí a aby se zul, když přijde s klukama v noci z hospody. Koncept řecké akademie, v níž studenti se svými učiteli bydleli, jedli, pili a neustále debatovali, Jirka s lehkostí oživil a uměl vytvořit prostředí inspirace a plynulé a nikdy nekončící diskuze.

Svoboda ale dala Beránkovi možnost uskutečnit řadu jeho snů. Na přelomu století dostal na hraní prostor prázdné továrny ČKD a vytvořil zde šokující instalaci z obrovských kmenů, které rozevřenou náručí ve větvích křičely do prázdna tovární haly. Náhle zde vznikl i večer s herci pantomimy z divadla Ctibora Turby. Byla to performance, která nebyla ohlášená nikde na žádných plakátech, neměla žádný marketing a Jirkovi studenti říkali, že nejlepší výstavní akce jejich profesora vznikají na základě šeptandy. Byl to skvělý večer pro kolemjdoucí.

Existenciální rozměr umění Jiřího Beránka mu předurčil pobyt v undergroundu i v letech svobody. Sestup a úpadek české demokracie ho proto potkal připraveného. Žil něčím daleko důležitějším, aniž by byl občansky pasivní.

Pro každého Jirkova kamaráda není lehké vyjádřit objektivnější úsudek o významu jeho díla. Jsme automaticky v podezření, že si Jirku chceme přivlastnit. Za sebe musím přiznat, že jsem ve skutečnosti porozuměl jen určitým výsekům jeho práce. Opravdovými odborníky na dílo Jiřího Beránka jsou zejména doktorka Silvie Stanická ze zlínské univerzity a Richard Drury, nejlepší propagátor českého moderního výtvarného umění a nejvášnivější Čech mezi všemi Brity, co u nás žijí. Oni dobře ví, o jaký jde poklad.

Třebaže povodeň v roce 2002 zničila ve zbraslavském depozitáři část Jirkových děl, třebaže nepochopení litoměřického zastupitelstva stálo za zničením jeho sochy na schodech k Labi a třebaže Jirkův Ježíš na hřbitově v Kolodějích po dvaceti letech spadl, tak jeho dílo žije. O pádu Krista na kolodějském hřbitově Jirka řekl, že se jeho Ježíš už nemohl dívat na náš národ, sestoupil z kříže a odešel. Byla to vynikající socha ve stylu existenciálního umění konce 20. století a Kristus zde byl pojatý jako zmučený vězeň. Jirka nepracoval v podřízenosti ke stylu Alberta Giacomettiho, ale byl s ním spojený svými životními pocity a s existenciálním pohledem na opuštěného člověka a na jednotlivou figuru.

Sochař Jiří Beránek je pozoruhodným fenoménem českého výtvarného umění v době po informelu, v době po surrealismu, v době nového hledání figury v její naprosté opuštěnosti. A také jde v Jirkově díle i o pokračování filosofické abstrakce. Tématem jeho děl jsou základní věci člověka na světě. Beránek uměl vyjádřit ve svém díle hluboký smysl domova, význam útočiště, komůrky ke schovce, domečku pro Kvída, kutlochu člověka, prostoru pro lidskou důstojnost.

Byl jsem s profesorem Jiřím Beránkem na mnoha místech Evropy. Vážím si toho, že jsem měl tu možnost a tu příležitost si od něj vyslechnout kapitoly z dějin umění a ze samotného smyslu tvůrčí práce. Bylo to víc než Pijoan a Gombrich. Bylo to skvělé. A navíc nám chutnalo suché moravské víno. A také víno rakouské a italské. Obecně nám hodně chutnalo bílé suché a veselé a dobře pitelné víno.

Dílo Jiřího Beránka bude pochopené a oceněné postupně, a nikoli najednou. Protože se vymyká dobovým módám a tendencím k prázdnotě šoubyznysu. Vůbec se ale nebojím toho, že by Jirkova práce zapadla a zůstala opomíjená. Neumím snadno vyjádřit proč, ale vím s jistotou, že svobodný duch jeho umění je silný a přetrvá.

archiv

Jiří Beránek

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner