„Umřu, pusťte ke mně dceru,“ prosila komunisty. Vazbu nepřežila, dcera měla doživotní následky

Marie Štěrbová, babička Zdeňka Klímy, v roce 1950.  (Foto: se souhlasem Post Bellum)

Marie Štěrbová, babička Zdeňka Klímy, v roce 1950. | FOTO: Foto: se souhlasem Post Bellum

Když byl Zdeněk Klíma kluk, bylo mu divné, že u nich v bytě nejsou skoro žádné věci, které by připomínaly rodinnou minulost. V domácnostech u kamarádů to bylo jiné, našly se tam staré časopisy, knihovny, porcelán, památky na prarodiče. „Ptal jsem se maminky – a řekla, že její rodina o všechno přišla… Později jsem už věděl, že byla ve vězení, ale když jsem chtěl slyšet víc, většinou se brzy rozplakala,“ vzpomíná v Příbězích 20. století.

Zdeněk míval také zvláštní sny o babičce, kterou nepoznal: „V těch snech jsem ji vždycky hledal, končily šťastným shledáním.“

Podrobnosti o matčině a babiččině životě se dozvídal postupně, to nejpodstatnější – že se staly obětí estébácké akce Kámen – zjistil teprve po pádu komunistického režimu a po otevření archivů ministerstva vnitra.

Vedou to tu blbci a pitomci…

 

Zdeněk Klíma přišel na svět 13. března 1958; události, které popisuje, se staly o necelých deset let dřív. Jeho babička Marie Štěrbová (ročník 1909) provozovala před válkou s manželem hostinec v pražské Podbabě, v roce 1939 ovdověla a pokračovala v podnikání sama, měla vinárnu a cukrárnu.

Zdeněk Klíma s maminkou v Praze na Příkopech, asi v roce 1960. Foto: se souhlasem Post Bellum

Když v únoru 1948 převzala moc ve státě KSČ, přišla Marie Štěrbová o podnik a spolu s dcerou Vlastou (Zdeňkovou matkou, narozenou v únoru 1931) se musela vystěhovat ze svého bytu do zatuchlé a vlhké místnosti.

V květnu 1949 obě ženy poprvé zadržela bezpečnost a podezírala je z „příživnictví“ – tehdy čtyřicetiletá Marie Štěrbová odmítala vykonávat podřadné zaměstnání, do něhož byla úředně zařazena poté, co jí komunistický aparát ukradl majetek, a dožadovala se práce, která by odpovídala jejím zkušenostem a schopnostem. Policie nechala zaprotokolovat její výrok: „Na vedoucích místech jsou vyložení blbci a pitomci, kteří ničemu nerozumí.“

Příslušníci SNB našli u Marie Štěrbové zápisky, z nichž usoudili, že matka a dcera jsou ve spojení s protistátní skupinou, která organizuje nelegální přechody přes hranice. Předali obě ženy Státní bezpečnosti, po dvou dnech je však soud propustil z vazby.

S agentkou pod jednou střechou

Marie Štěrbová se v té době skutečně chystala k útěku na Západ. Podle archivních dokumentů se seznámila s mužem, který údajně pracoval pro americkou tajnou službu – a snad jí slíbil, že když mu pomůže dát dohromady skupinu spolupracovníků, dostane ji do Německa.

 

V létě 1950 se Marie Štěrbová s devatenáctiletou dcerou Vlastou poprvé pokusily odejít ze země, u hranic však zabloudily a vrátily se do Prahy. Za pár týdnů šly přes hranice znovu – a netušily, že jejich cestu řídí Státní bezpečnost.

Tady je třeba stručně připomenout, co byla takzvaná akce Kámen. Vznikla krátce po únoru 1948 a dostala krycí název podle hraničních kamenů. StB při ní prostřednictvím agentů vytipovávala lidi, kteří se chystali k útěku na Západ – a vylákala je na cestu za hranice. Falešní převaděči přivedli uprchlíky do falešné úřadovny amerických důstojníků. Všechno se odehrávalo ve vnitrozemí, přes hranice se lidé nikdy nedostali.

Marie Štěrbová s dcerou Vlastou v roce 1949. Foto: se souhlasem Post Bellum

Tam byli vyslechnuti, měli vypovídat především o protikomunisticky zaměřených přátelích v Československu. A posléze byli vysláni do „nejbližšího německého městečka“. Cestou je zadrželi muži v uniformách pohraniční stráže a skončili ve vězení, mnohdy se vůbec nedozvěděli, že všechno bylo jen divadlo.

Zdeněk Klíma říká, že StB nasadila na Marii Štěrbovou agentku, paní Evu: „Dostala za úkol se s babičkou skamarádit, což se jí podařilo, přátelství došlo dokonce tak daleko, že ji babička ubytovala v té jedné místnosti, kde žila s mou matkou. Paní Eva brzy přišla s tím, že zná lidi, kteří převádějí na Západ, že vezmou i babičku s maminkou, ale bude to stát dost peněz. Babička tu sumu někde sehnala.“

Když StB vařila americkou kávu

Ještě se psal rok 1950 a Marie a Vlasta Štěrbovy se nechaly převést přes železnou oponu.

„Došly k menšímu domu, na kterém visela americká vlajka. Když vstoupily dovnitř, viděly amerického vojáka v uniformě, viděly tam také německého úředníka, podávala se americká káva, kouřily se americké cigarety, na zdi visel portrét tehdejšího amerického prezidenta. Uvítali je na svobodě, řekli jim, že jsou v bezpečí, a ony tomu uvěřily,“ říká Zdeněk Klíma a pokračuje:

„Ptali se jich, zda vědí o někom, kdo by byl ochotný pracovat proti komunistickému režimu, a babička s mou matkou jim ochotně poskytly veškeré informace včetně adres. Babičku vybídli, aby napsala několik dopisů přátelům. Jeden z těch dopisů jsem četl, našel jsem ho v archivech. Psala: ‚Milý Béďo, můj nejlepší kamaráde, s mou dcerou Vlastou jsme již na svobodě, na pána, který ti přinese tento dopis, je stoprocentní spolehnutí, můžeš mu věřit…‘“

Po výslechu měly ženy pokračovat k nedaleké úřadovně německé policie. Cestou je sebrala československá bezpečnost a byly převezeny do Prahy, do věznice na Pankráci.

Vlasta Štěrbová se podle syna Zdeňka celý život domnívala, že byly s matkou uneseny zpět do Československa, nikdy se nedozvěděla, že hranice vůbec nepřekročily. Ve vazbě nesměly spát, trpěly spánkovou deprivací, při výsleších je vyšetřovatelé mlátili, musely dělat dřepy.

„Umřu. Prosím, pusťte ke mně dceru.“

Marie Štěrbová vazbu nepřežila. Ačkoli jí bylo pouze dvaačtyřicet let, její organismus zkolaboval a musela být převezena do nemocnice. Dne 4. srpna 1951 psala na státní prokuraturu v Praze:

„Já, níže podepsaná vyšetřovanka Státního soudu, mám k vám tuto prosbu. Dne 31. července tohoto roku jsem byla převezena z Pankráce do státní nemocnice ve Vrchlabí na léčení. Byla mi odebrána voda, a to již posedmnácté. Cítím se velmi slabá a vím, že brzy zemřu. Proto mám ještě jedno přání. Prosila bych mnohokrát, aby mi byla povolena návštěva mé dcery Vlasty Štěrbové, toho času ve vyšetřovací vazbě Státního soudu Praha-Pankrác. Doufám, že mé velké prosbě bude možno vyhovět, neboť cítím na sobě, že můj zdravotní stav se denně horší. Předem za vyřízení děkuje a velmi prosí Marie Štěrbová.“

Komunistický aparát žádosti nevyhověl. Marie Štěrbová zemřela na zánět plic 17. prosince 1951, pohřbili ji v hromadném hrobě v Ďáblicích.

Kladno 1954, maminka Zdeňka Klímy v práci. Foto: se souhlasem Post Bellum

Vlasta Štěrbová se o matčině smrti dozvěděla až za dlouhou dobu. Byla odsouzena za velezradu k sedmi letům vězení, na svobodu se dostala v polovině trestu, roku 1955. Z kriminálu si odnesla celoživotní následky, prodělala žloutenku, trpěla lupénkou, přestala slyšet na jedno ucho.

„Propustili ji v zimě, měla jen letní šaty a v kapse ani korunu. Příbuzní se k ní nechtěli hlásit, ale nakonec si ji k sobě vzala teta do vesnice Černuc. Dostala umístěnku do uhelných dolů na Kladně. Po dvou letech jí povolili přestěhovat se do Prahy, kde dostala jednu místnost v rozděleném bytě bez koupelny, se společným záchodem na chodbě,“ říká Zdeněk Klíma.

Vlasta Štěrbová se podle jeho vyprávění cítila celý život ponížená, nikdy se nezbavila strachu. V 70. letech se její fyzický a psychický stav začal zhoršovat:

„Dvakrát se psychicky zhroutila, jednou jsem přišel domů, byla mimo sebe a dělala dřepy – později mi řekla, že ji nutili dělat dřepy při výslechu… Odvezl jsem ji na psychiatrii, a když se mě lékař ptal, proč si myslím, že dělá ty dřepy, bál jsem se mu říct, že je politická vězeňkyně z 50. let. Toho lékaře jsem neznal, nevěděl jsem, jestli se mu dá věřit, bál jsem se, aby jí třeba nezpůsobil ještě větší potíže.“ Vlasta Štěrbová zemřela v roce 1984, bylo jí 53 let.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]