HISTORIE / „Bože, to je hrozné místo! A příšerné zklamání,“ zoufá si kapitán Robert Scott. Po mnoha týdnech strastiplné cesty plné mrazů, sněhu i větru konečně se svými muži dorazil k cíli své expedice – pokořil jižní pól. Jenže místo pocitu triumfu přichází hořkost, marnost, zklamání. Už z dálky na ně totiž výsměšně mává vztyčená norská vlajka.

Mapy světa už na počátku 20. století neskrývaly příliš tajemství. Země byly objeveny, procestovány, nejvzdálenější moře probrázděna. K pramenům Nilu pluly parníky, Viktoriiny vodopády už poslušně poháněly kola k výrobě elektřiny, v dříve neprostupné Amazonii se kácel les… Před zraky lidí už zůstávaly na pevnině skryty jen zemské póly, dvě místa na povrchu Země, kudy prochází zemská osa.

Touha po dobytí jižního pólu vehnala do útrob Antarktidy hned několik výprav. V závodu o jeho pokoření nakonec poměřily své síly dvě expedice dvou osobností – Nora Roalda Amundsena a Brita Roberta Scotta. Na jednoho z nich čekalo vítězství, na druhého zklamání a smrt.

Muž s ocelovou vůlí

Už rodinná tradice Roberta Falcona Scotta předurčovala k tomu, že se jednoho stane námořníkem. Dědeček, dědovi bratři i další předkové sloužili v královském námořnictvu. Byl odvážný, odhodlaný, vytrvalý. Také byl zkušeným polárníkem – už v letech 1901 až 1904 vedl v Antarktidě expedici Discovery. Na svou vysněnou výpravu k jižnímu pólu sháněl peníze, kde se dalo, rozprodával majetek, pořádal veřejnou sbírku, využil příspěvku od státu.

Po více než roce příprav konečně první červnový den roku 1910 vyplula loď Terra Nova vstříc ledovým pustinám. Na palubě nesla kromě posádky také třicet psů, sedmnáct mandžuských poníků a motorové saně. Jak se však Scott s nelibostí dozvěděl v základním táboře na pobřeží Rossova ostrova v Antarktidě, stejný cíl si vytyčila i expedice polárního badatele Roalda Amundsena. Norská výprava vyrazila vstříc ledové pustině ze zátoky Velryb 19. října roku 1911, Scott až na začátku listopadu. Souboj mezi oběma muži i se silami přírody začal.

Stejný cíl, jiné prostředky 

Oba ctižádostiví polárníci dali v sázku vše. Každý z nich na to ale šel jinou cestou. Zatímco Amundsen podřídil vše tomu, aby jako první dosáhl jižního pólu, Scott se cestou věnoval i vědeckým cílům – ještě na zpáteční cestě nabral zhruba čtrnáct kilogramů geologického materiálu, i když v tak krutých podmínkách může hrát roli každý gram. Norská výprava vsadila na psí spřežení táhnoucí saně se zásobami, jež doprovázela muže na lyžích. Britové se spolehli na sibiřské poníky, ti ale pohyb v extrémních podmínkách špatně zvládali, a motorové saně, které se porouchaly, psů měli málo. Nakonec poníky musel nechat Scott utratit, saně si táhli lidé sami. 

Na rozdíl od členů Amundsenovy výpravy nebyli Scottovi muži zkušení lyžaři, pohybovali se především chůzí, navíc mezi nimi chyběli školení odborníci na navigaci.  Amundsen navlékl sebe i své muže do kožešin, jaké odkoukal od Eskymáků, Britové měli své oblečení speciálního střihu, které bylo těžší a špatně prosychalo. Problémem bylo i jídlo. Amundsenovi lidé jedli syrové maso tučňáků a lachtanů, ti Scottovi trpěli brzy kurdějemi, nedostatkem vitaminů a živin, vyčerpaností.

Po nekonečných útrapách dlouhé cesty stanul Robert Scott 30. prosince 1911 se svými muži pod ledovcem. Dál už pokračovala jen hrstka vyvolených – velitel výpravy spolu s Edwardem Wilsonem, Henrym Bowersem, Lawrencem Oatesem a Edgarem Evansem zahájili výstup na náhorní plošinu. Hnacím motorem se jim stala vidina, že cíl se pomalu, ale přece blíží a ta chvíle, kdy jej dosáhnou, vejde do dějin. Pokračovali v cestě nekonečnou bělostí, v noci se zabalovali do stanových pláten, byli si vzájemnou útěchou, nervozita rostla. „Jak nekonečně dlouho to trvá, než nás stíny pomalu obejdou, než se z naší pravé strany přeplazí dopředu a zepředu zase na stranu levou!“ vzrůstal neklid i na stránkách Scottova deníku.

Prohra s fatálními následky

17. ledna roku 1912 náhle Bowers zpozorněl. Zdálo se mu to, nebo v širém bílém poli zahlédl cosi vlát ve vzduchu? Záhy si všimli i ostatní. Rozechvělí šli dál, ale obavy se brzy změnily ve skličující poznání. Amundsen byl první. Místo radosti a úlevy přišlo ponížení, smutek i zlost.

Na zklamaného Scotta navíc čekal ve stanu od jeho soupeře vzkaz: „Milý majore Scotte! Protože budete nejspíše prvním, kdo po nás dorazí na toto místo, dovoluji si požádat Vás, abyste zaslal přiložený dopis králi Haakonu VII. Jestliže by Vám cokoli z výstroje ponechané ve stanu mohlo být k užitku, neváhejte a poslužte si. S přáním všeho nejlepšího a šťastného návratu upřímně Váš Roald Amundsen.“ Plni lítosti vztyčili i Britové na jižním pólu svou vlastní vlajku. 

Scott byl zničený. „Všechny trampoty, všechno odříkání, všechno soužení – nač?“ zoufal si do svého deníku. A odpověděl si: „Jen pro sny, které teď skončily.“ Amundsen dobyl jižní pól už o více než měsíc dříve, 14. prosince předchozího roku. Do deníku si tehdy vítězně zapsal: „Jsme tady a vztyčili jsme vlajku na zeměpisném jižním pólu. Díky Bohu! Dopřáli jsme si slavnostní jídlo – každý dostal kousek tuleního masa.“

„Obávám se, že zpáteční cesta bude strašně únavná a monotónní,“ zapsal si Scott. Zatímco k pólu je hnala naděje, že jako první v dějinách vstoupí tam, kam ještě lidská noha nevkročila, že právě oni jako první ukojí zvídavost celého lidstva, zpátky už si s sebou nesli jen prázdnotu po nenaplněném očekávání.

V sevření mrazu a ledu

Rozkládala před nimi nekonečná, téměř 1400 dlouhá cesta v extrémních mrazech, pěšky, se saněmi naloženými zbytkem potravin a paliva. Jak podotýká rakouský spisovatel Stefan Zweig: „Teď nebojují o nic jiného než o zdravou kůži, o svou tělesnou, smrtelnou existenci, o neslavný návrat, kterého se možná jejich nejniternější vůle spíše obává, než aby po něm toužila.“

Počasí jim nepřálo, zima udeřila dříve, než očekávali. Mráz se zarýval pod kůži a ochromoval jejich znavená těla, sníh se jim lepil na podrážky a brzdil jejich kroky. Zpomaloval je vítr, padající vločky i neustálé obavy, že ztratí svou stopu a minou po cestě skladiště, v nichž na ně čekají potraviny, oblečení a nahromaděné teplo několika galonů petroleje. 

Členové expedice si jednoho dne s hrůzou všimli, že nejsilnější z nich, Edgar Evans, zůstával stále více pozadu, vedl podivné řeči, které nikomu nedávaly smysl, naříkal na skutečná i domnělá trápení. Snad trpěl následky pádu do ledové trhliny, v níž si poranil hlavu. Nakonec se bezvládně zhroutil do sněhu. Ostatní muži se pro něj vrátili, na saních ho dotáhli do tábora, ale pomoci mu nedokázali. Vysílený Evans téže noci zemřel.

Zima brala síly i naději

Zbývající čtyři muži se další dlouhé dny vlekli dál ledovou pustinou v mrazech padajících i pod 40 stupňů Celsia, přičemž prudký vítr pocitovou teplotu tlačil ještě níže. Všeho bylo zoufale málo – jídla, oleje, tedy i tepla, naděje. Byli tak vysílení, že si sotva ráno dokázali na nohy natáhnout plstěné boty. Přesto ale šli dál, Oates se plahočil s umrzlými prsty na nohou.

Cítil, že své přátele stále více zpomaluje, a bolestně si uvědomoval, že je tím ohrožuje na životě. Jednoho rána, když venku zuřila vichřice, ostatním oznámil: „Půjdu trochu ven.“ A pak jen dodal: „Zůstanu možná chvilku venku.“ Všichni se zachvěli. Věděli, co to znamená, a pohlédli na něj za tento „čin statečného muže a anglického gentlemana“ až s posvátnou úctou. Nebohého Oatese už nikdy nikdo nespatřil, jeho tělo nebylo nalezeno. 

Pomoc byla nadosah

Zbývající trojice se potácela dál. Dne 21. března vítr vál tak vražednou silou, že jim ani neumožnil opustit jejich stan. Každý večer doufali v příští ráno, že se počasí umoudří a budou moci v cestě pokračovat. Mezitím ale mizely zásoby jídla i oleje a spolu s nimi i veškeré naděje. Dlouhých osm dní bojovali tři muži v malém stanu proti dobývající se sněhové vichřici i smrti. Přitom pouhých zhruba osmnáct kilometrů od nich se nacházelo další skladiště, potraviny i teplo, místo, které by jim bylo zachránilo život.

Kapitán Scott v posledních hodinách svého života myslel na své nejbližší a ztuhlými prsty psal dopisy. „Moje nejdražší, chci, abys věděla, že necítím žádnou fyzickou bolest a svět opouštím svobodný a odhodlaný. Drahá, doufám, že to budeš brát rozumně, náš syn ti pomůže, syn, kterého jsem ti chtěl pomáhat vychovat a o kterém vím, že je s tebou v bezpečí,“ vyznával se na papír své manželce.

„Nejdražší, víš, co si myslím o sentimentálních řečech o novém manželství. Až se objeví správný muž, který ti pomůže, buď zase šťastná. Já doufám, že budu dobrou vzpomínkou. Drahá, není lehké psát, protože je hrozná zima. Ty víš, že tě miluju a že na tebe neustále myslím. A že nejhorší věc na této situaci je to, že tě už nikdy neuvidím. Nevyhnutelnému se musíme podívat do tváře.“

Hrobem se jim staly spací pytle

„Nevím, zda jsem byl velkým objevitelem,“ psal svým přátelům, „ale náš konec nechť svědčí o tom, že hrdinskost a schopnost snášet utrpení dosud nezmizely z naší rasy.“ Jeho poslední věta zněla: „Pro Boha, postarejte se o naše blízké!“ Další listy už zely prázdnotou. Nakonec ještě z posledních sil napsal prosbu: „Pošlete tento deník mé ženě!“ Načež s krutou jistotou v mysli přeškrtal „mé ženě“ a nahradil je slovy „vdově po mně“.

Jejich těla, mrtvoly hrdinů, kteří umrzli ve svých spacích pytlech, objevili až o osm měsíců později britští polárníci. Jeden z nich, Charles Wright, napsal: „Henry Bowers a Edward Wilson vypadali klidně, ale sám Scott se zdál neklidný, jako by bojoval do samotného konce.“ Muži ze slavné expedice byli pohřbeni pod stanem a místo jejich věčného spánku připomíná prostý černý kříž nad sněhovou mohylou.