Naše starobylá křesťanská tradice má kouzelné prvky, jejichž odkaz někdy vyráží člověku dech. Kupříkladu tehdy, když nám evangelium říká, že máme milovat své nepřátele a že máme nastavit levou tvář, když na pravou dostaneme facku. Když nadcházejí Velikonoce, můžeme se alespoň zamyslet, jaké by to bylo, kdybychom to všechno vzali vážně.
Zdaleka nejen věřící křesťané, ale i všichni kulturní lidé vědí, že Zelený čtvrtek je připomínkou Poslední večeře Páně, při níž Ježíš určil ráz a smysl své oběti a pak se sklonil před svými učedníky a každému umyl nohy.
V evangeliu svatého Jana se píše:
…vstal od večeře, odložil plášť a opásal se ručníkem. Nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je ručníkem, jímž byl přepásán. Když přistoupil k Šimonu Petrovi, ten mu řekl:
„Pane, ty mi chceš mýt nohy?!“
„Teď ještě nechápeš, co dělám,“ odpověděl mu Ježíš, „ale později porozumíš.“
„Ty mi přece nemůžeš mýt nohy!“ namítal Petr.
„Když tě neumyji, nebudeš mít se mnou nic společného,“ odpověděl Ježíš.
„Pane!“ zvolal Šimon Petr. „Nemyj mi jen nohy, ale i ruce a hlavu!“
A pak, o kus dál, Ježíš praví:
„Jestliže jsem já, váš Pán a Mistr, umyl nohy vám, máte i vy mýt nohy jeden druhému. Dal jsem vám příklad, abyste se chovali, jako jsem se já zachoval k vám.“
Jistě nás napadne, komu bychom mohli umýt nohy. Pro footfetišisty by to ani nebyla žádná oběť. Jenže humanizační poselství Nového zákona spočívá v tom, že si máme představit, komu bychom nohy myli opravdu neradi, a právě tomu bychom je pak měli alespoň v mysli umýt.
Vzhledem k tomu, že v lidech naší krevní skupiny vyvolává asi tu nejvyšší míru znechucení svými odpudivými projevy prezident republiky, tak se ta pravá volba vysloveně nabízí. Inu, zkusme si to představit. Když bychom se náhodou chtěli chovat jako Kristus, který i svému zrádci Jidášovi umyl nohy, tak ruku na srdce: Měli bychom umět umýt nohy i Miloši Zemanovi. To je až na doraz ta nejniternější podstata Ježíšova poselství lásky.
Můžete říct, že je to děsivá a nevkusná myšlenka. Nicméně smysl evangelijního poselství je právě tento. Představme si nejhoršího lidského tvora, někoho, z něhož se nám vskutku dělá nevolno, a před ním se s pokorou skloňme a umyjme mu nohy.
Leckoho napadne, že křesťanská civilizace, církevní knížata i křesťanští vládci byli daleci mýt nohy chudákům i bídákům. Přesto to na Zelený čtvrtek aspoň symbolicky po staletí činili. Polidšťující vliv je přes veškeré inkviziční historie a pompézní sklony v naší kultuře nesmazatelný. Žádný hněv nesahá tak daleko, aby znemožňoval člověku pokusy o mírnost a odpuštění.
Naštěstí nás nikdo nenutí mýt Zemanovi nohy a nechat si od něj dávat po jedné facce i druhou. A možná by tu byl prostor i pro odpuštění.
Má to ale i druhou stránku. Ježíš, kterého si naše kulturní tradice o Velikonocích připomíná, byl také zcela nekompromisní, když někdo ubližoval maličkým, choval se svévolně, šířil jed a vzbuzoval pohoršení. Když jsme naposledy slyšeli Miloše Zemana, jak vychvaloval komunistickou diktaturu, která způsobila současnou světovou tragédii, a ostouzel naše spojence, nebo když zneužil svého mediálního prostoru, aby okřikoval a urážel své kritiky, kteří se nemohli bránit, tak si dobře uvědomujeme, že náš prezident by potřeboval především, abychom mu řádně umyli hlavu.
Zemanovo zlo má zvláštní vlastnost. Obyčejný darebák dělá zlo proto, aby něčeho dosáhl. A když se nemusí nutně uchýlit kle zlu, aby měl to, co chce, tak se i bez zla obejde. Jenže Zemanovo zlo je zlo pro zlo. V tom je jeho ďábelská energie a tím nám všem bere dech a způsobuje bezmocnou frustraci.
Jak by se k němu zachoval Ježíš? Máme za to, že by mu určitě umyl hlavu, tak jako ji obrazně řečeno umyl mocným farizejům. Ale pak by mu umyl i ty nohy. Přišel totiž kvůli hříšníkům, a ne kvůli světcům.
Řekněme, že existují jisté hranice, za nimiž asi Krista nenapodobíme, i kdybychom se přetrhli. A kam přijde Zeman po smrti, to není naše věc. My jen víme, že si nevede dobře. Odpuštění by usnadnilo, kdyby projevil účinnou lítost. Ale to se asi nestane. A protože ve své slabosti nedokážeme na našeho prezidenta myslet s láskou v srdci, tak si alespoň uložme, že na něj nebudeme myslet vůbec, a tím si nebudeme o Velikonocích špinit duši.
