V těchto dnech v se rozhoduje o tom, jak po eurovolbách budou obsazeny nejvyšší funkce v Evropské unii: předseda Evropské komise (EK), předseda Evropské rady (ER – šéfové vlád států EU), předseda Evropského parlamentu (EP), prezident Evropské centrální banky (ECB) a vysoký představitel pro zahraniční politiku. Dnes první čtyři posty drží Evropská lidová strana (ELS). Je to matrix o mnoha proměnných a má jít o dohodu o všech postech v jediném balíku. 

Východiskem pro další úvahy je výsledek eurovoleb, jenž změnil silové poměry, a to tak, že došlo k vyrovnání mezi třemi největšími frakcemi: ze 751 mandátu má ELS 179, dříve 218; sociální demokraté – S&D 152, dříve 185; liberálové – ALDE 110, dříve 69. Skončila tak situace, kdy ELS a S&D po několik dekád byly schopny dát dohromady většinu (376), takže vše záviselo na jejich rozhodnutí. 

Zajímavý je už samotný způsob vyjednávání tohoto balíku. Tři největší frakce (ELS, sociální demokraté – S&D a liberálové – ALDE) nominovaly po dvou premiérech a tato šestice nyní vede jednání. ELS jmenovala premiéry Lotyšska a Chorvatska, S&D premiéry Portugalska a Španělska a ALDE premiéry Belgie a Nizozemska. Do dosud čistě mezistátní ER tedy pronikl nadnárodní prvek: zohlednění výsledku voleb do EP nejen při výběru předsedy EK, aby již při procesu dohadování celého zmíněného balíku. 

A tento proces má nejméně pět rozměrů.

Zaprvé, je to politický boj o nejvlivnější funkci, kterou bezesporu je předseda Komise. Všechny politické frakce se o tuto funkci ucházejí. Implicitně jde o boj o politické směřování celé EU, protože EK má téměř monopol na podávání návrhů unijních předpisů. ELS chce předsedu EK a všechno ostatní její jedno. S&D chce za předsedu EK jejího dosavadního prvního místopředsedu Franse Timmermanse a odůvodňuje to tím, že EP měla předsedu EK v zásadě od Jacquese Delorse; podle mého názoru jde ale o další důvod pro ELS proč trvat na svém kandidátovi Manfredu Weberovi: Timmermans je zvučící prázdná nádoba – skvěle se poslouchá, ale obsah nikde. ALDE má 7 kandidátů, po eurovolbách se paní komisařka Vestager prohlásila sama za spitzenkandidátku.  

Zadruhé jde o interinstitucionální boj, boj mezi hlavními orgány EU – ER, která rozhoduje o hlavních orientacích Unie, a Evropským parlamentem, který je od Lisabonské smlouvy spoluzákonodárcem EU, a to spolu s Radou EU (ministrů). Přesněji jde o boj o tzv. spitzenkandidáty – vrcholové kandidáty evropských politických stran na post předsedy EK. ER má totiž právo navrhnout předsedu Komise, a to s přihlédnutím k výsledkům eurovoleb. EP, vědom si svého práva veta při schvalování celé Komise, vymyslel spitzenkandidáty, aby bylo dopředu jasné, kdo tím předsedou bude, když eurovolby vyhraje ta či ona eurostrana. Navíc v r. 2014 dokázal tento systém prosadit do praxe. Zbavil tím fakticky ER práva kandidáta navrhovat: ER má povinnost k výsledkům eurovoleb jen přihlédnout, ne akceptovat spitzenkandidáta. Tato povinnost nemusí být nutně znamenat, že předseda musí vzejít z nejsilnější strany, zejména ne za situace, kdy po letošních eurovolbách se poměry mezi jednotlivými frakcemi mírně srovnaly. ER by také mohl přihlédnout k výsledku tak, že akceptuje nějakou nabídnutou koalici a jejího kandidáta. Nelze totiž obejít největší politickou frakci ELS: ono rozhodnutí totiž činí ER tzv. velkou kvalifikovanou většinou – 72% členských států, tedy ve 20,16 státech, jež představují nejméně 65% obyvatelstva EU (čl. 17/7 SEU a čl. 235 a 238 SFEU). Jelikož ELS vede vládu v 8 členských státech z 28, nelze tedy bez ní této většiny dosíci. Předpokladem těchto čísel je ale jednota při hlasování těch 8 premiérů za ELS, která ovšem vůbec není samozřejmá, protože Viktor Orbán nedávno svoji podporu Manfredu Weberovi zpochybnil.
ER si každopádně nechce nechat podruhé spitzenkandidáty líbit. Nelze proto vyloučit, že předsedou Komise bude někdo z ELS, ne však její spitzenkandidát (např. Michel Barnier). Zájem EP a ELS je na první pohled shodný: prosazením systému spitzenkandidátů dochází k posílení pravomocí EP, neprojde-li tentokrát tento koncept, patrně skončí úplně a dojde k oslabení pozice EP. Proto se EP opakovaně usnesl, že podpoří jen takového kandidáta na předsedu Komise, který je spitzenkandidátem. Ne všem politickým frakcím v EP to ale vyhovuje: např. liberálové (ALDE) nechtějí tento systém, protože z něho těží ELS.
Tento boj může být také viděn jako boj o demokratizaci, kdy evropské politické strany dopředu určují, kdo bude předsedou Komise v případě jejich vítězství; navíc tím dostává evropská politika tváře, což demokracii prospívá. Nelze totiž se tvářit jako demokrat jen na národní úrovni, ale na úrovni evropské tvrdit, že demokracie zde nemá co pohledávat. Navíc, pokud by byl vybrán Manfred Weber, byl by to další posun v demokratizaci evropského projektu: současný předseda Komise J-C Juncker byl jen spitzenkandidát, kdežto Weber je navíc i zvolený europoslanec: vybrat předsedu Komise mezi europoslanci je z hlediska demokratických tradic členských států určitě pozitivní aspekt.

Zatřetí jde boj o zeměpisnou rovnováhu: stále hlasitě jí se užívají země střední a východní Evropy, že je potřeba zohlednit zeměpisnou rovnováhu při obsazování vrcholných evropských funkcí. V minulosti jen post předsedy EP zastával Jerzy Buzek (Polsko) a nyní předsedou ER je Donald Tusk (taky Polsko). A to je z pohledu střední a východní Evropy vše.

Začtvrté jde o genderový aspekt: pohled na ER připomíná stále více panský klub, zejména po chystaném odchodu Theresy Mayové. Vedle kancléřky Merkelové ještě vede prozatímně Rakousko Brigitte Bierleinová a to je vše. Chce se, aby z oněch pěti vrcholných funkcí dvě obsadily ženy. To by hrálo např. pro liberální kandidátku komisařku Vestagerovou či lotyšskou prezidentku Daliu Grybauskaitė anebo šéfku Světové banky Bulharku Kristalinu Georgievu, která mj. již byla členkou Komise, obě za ELS. Georgieva by navíc byla nejen žena, ale i z východní Evropy.

Zapáté jde o boj o čas. Zatímco všichni zúčastnění se snaží, aby obsazení 5 více výše uvedených funkcí bylo balíkovou dohodou, nedojde-li k takové dohodě do konce června, v prvním týdnu července zasedne EP a zvolí si předsedu sám. Tím podstatně omezí velikost celého vyjednávaného balíku, zmenší se vyjednávací prostor. 

V sázce je tedy hodně. Unie se dosud ukazovala jako mistryně v dosahování kompromisů. Přejme si, aby tomu tak bylo i tentokrát, a to do konce června.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner