Únor 1948 vs. únor 2018: Poučíme se ze své historické zkušenosti?

Zbyněk Pecák

Demonstrace | FOTO: Zbyněk Pecák

Realitou současné doby je trend, že si svou minulost připomínáme téměř výhradně pouze během výročí jednotlivých událostí. A následně si tyto historické útržky promítáme do současnosti. Neřešme nyní, zda jde o správný postup poznávání naší dramatické historie či nikoliv, anebo zda to stačí naší společnosti k dalšímu zdravému rozvoji. Berme to jako fakt.

Můžeme vůbec nalézt po sedmdesáti letech nějaké paralely ve dnešním tragickém výročí února 1948? Zřejmá je odlišnost dnešní geopolitické situace a situace po skončení II. světové války. Sovětský svaz byl tehdy v letech 1944 – 1948 schopen za využití veškerých politicko-mocenských prostředků prosadit svůj model vládnutí v celé střední a východní Evropě. Československo systematicky komunizované od prosazení moskevsko-košického vládního programu se v únoru 1948 stalo poslední regionální obětí Stalinovy rozpínavosti.

Nositelem systémových změn se pochopitelně stala Komunistická strana Československa (KSČ), která nejprve prosadila systém Národní fronty, čímž znemožnila obnovu pluralitního stranického systému první republiky. I přes jasnou ideologickou orientaci v podstatě populisticky slibovala všechno všem (i třídním nepřátelům), svou nacionální a sociální rétorikou byla schopna oslovit – alespoň v českých zemích – i voliče z opačného politického spektra, včetně zakázaných agrárníků. Komunistická strana dokázala obratně využít i důsledků odsunu sudetských Němců, například manipulacemi s uvolněnou půdou či majetkem.

Svou protizápadní a protidemokratickou orientaci KSČ zpočátku tlumila, a zaměřovala se na adoraci všeho sovětského. V rámci státního aparátu se cílem infiltrace stranických kádrů stal zejména bezpečnostní aparát. Postupně z něj byli odstraňováni příznivci masarykovského pojetí demokracie i ostatních stran Národní fronty. Prostřednictvím zpravodajských a státněbezpečnostních složek začaly být intenzivně kontrolovány veškeré politické subjekty (kromě komunistické strany samozřejmě), církve a v neposlední řadě i armáda.

Důležitým nástrojem se stala propaganda a využívání médií. Kampaňovitost při útocích na politické soupeře, zejména využívání informací získaných komunisty v bezpečnostním aparátu, se stala pravidlem. Vedení komunistické strany navíc začalo ve všech konkurenčních politických stranách vytvářet levicové frakce, prosazující vzájemnou úzkou spolupráci. Kartotéky ústředního výboru se začaly plnit jmény a kódy tajných členů komunistické strany. Postupně také zesiloval tlak Sboru národní bezpečnosti (SNB) na zbytky svobodných nekomunistických médií.

Po kritice komunistických praktik v československém parlamentu se představitelé demokratických stran Národní fronty konečně v únoru 1948 postavili proti finální komunizaci útvarů SNB. Naivně přitom ovšem spoléhali na dodržování ústavního pořádku a demokratických pravidel, a také prezidenta Edvarda Beneše. Netušili navíc, že komunisty ovládaný zpravodajský aparát je schopen v řádu hodin získávat věrohodné informace o postupu politických soupeřů.

Vedení KSČ tak bylo schopno využít odstoupení nekomunistických ministrů, izolovat je od jejich úřadů, vyloučit parlament z řešení politické krize, organizovat nátlakové akce včetně obsazování sekretariátů konkurenčních stran, soustřeďovat bezpečnostní složky ku Praze, nelegálně vyzbrojovat Lidové milice anebo vytvářet protiústavní akční výbory.

Zároveň vykonávali tlak na vážně nemocného prezidenta Beneše, klíčového ústavního činitele, který po přijetí abdikace ministrů, v rozporu s ústavou přistoupil na komunistické řešení krize. Stejně jako v září 1938 tak byl v klíčovém momentu z rozhodovacího procesu vynechán parlament. Nebylo také divu, že nekomunističtí poslanci Národního shromáždění se po dokonání komunistického puče stali prvním cílem čistek, výjimečně dokonce zatýkáni.

Nemilosrdné čistky byly okamžitě zahájeny v celém státním aparátu, na ministerstvech, ve Sboru národní bezpečnosti, Čs. armádě, v lidosprávě a pochopitelně v rámci politických stran.

Komunistická strana si likvidací třetí republiky obratně otevřela cestu k uchopení totalitní moci, organizovaní masových zločinů v rámci třídního boje a sociálnímu i hospodářskému experimentu, který ve svých důsledcích neměl v našich dějinách obdoby. S těmito důsledky se ostatně – ať chceme nebo nechceme – vyrovnáváme dodnes.

I přes zmíněnou odlišnost geopolitické situace, kdy jsme po pádu komunistického režimu obnovili parlamentní demokracii, respektive demokratický kapitalismus (a pokusili se zavést standardy právního stát), stali členským státem NATO (1999) a součástí Evropské unie (2004), nelze přehlédnout některé momenty, z nichž je možné si vzít ponaučení.

Nedokončená obnova hodnotového systému po listopadu 1989, nedostatečné odsouzení komunistického totalitního režimu a poznání jeho zločinné praxe, kompromitace stranického života během systému Národní fronty, zachování komunistické strany v polistopadovém politickém systému, kontinuita korupčního potenciálu normalizačního režimu atp. se bohužel staly základními vnitropolitickými kameny obnovy České a Slovenské Federativní republiky, resp. České republiky.

Česká levice – včetně extrémní levice – při svém nadbíhání komunistům navíc průběžně likvidovala pokusy o jakýkoliv kvalifikovaný diskurs o naší nedávné minulosti. Paralyzace policejního Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (od 1999), o němž je dnes známo pouze to, že existuje, marginalizace Ústavu pro studium totalitních režimů (2010, resp. od 2013), který neplní snad žádný ze svých zákonných úkolů, a relativizace řady závažných historických témat o totalitních režimech, má ve svém důsledku závažný dopad na náš veřejný život.

Důsledkem této situace je například to, že k sedmdesátému výročí komunistického puče neexistuje žádná nová monografie, či edice dokumentů (připomínám, že např. ÚSTR se má mj. právě tímto ze zákona zabývat), a dokonce i konference na téma února 1948 se koná z popudu Ústavu paměti národa v Bratislavě. Česká televize opravdu nemůže suplovat neschopnost a ignoranci části české historiografie. Ptejme se, bylo by to možné například v Polsku, Německu či jinde?

I díky této situaci se otevřela cesta beznázorovým populistickým směrům, schopným právě díky své politické neukotvenosti prosazovat likvidaci zastupitelské demokracie, stát se výtahem k moci nejenom představitelům současné KSČM, ale také členům někdejší stranické nomenklatury a příslušníkům jejich předlistopadových represivních složek, a bez obhledu na mezinárodní ukotvení České republiky tak za jejich pomoci demontovat liberální demokratický systém, zahraničně politickou orientaci či ohrožovat naší těžce nabitou svobodu.

Právě na základě této naší smutné historické zkušenosti je nutné dát si pozor na některé momenty: připomínat si veškeré důležité aspekty související s bojem našich předků za svobodu a demokracii, podporovat objektivní a pravdivé zkoumání fungování totalitních režimů, odolávat politické manipulaci, rozšířené dnes zásadním způsobem díky novým komunikačním technologiím, kritizovat podíl komunistů či jiných nedemokratických směrů na vládě, nepřipustit přehlížení či zneužívání ústavy, důsledně kontrolovat a komentovat politické kroky vážně nemocného prezidenta, vlády a všech ministrů, podporovaných navíc prostřednictvím premiéra části médií i dalších nestátních subjektů, a last but not least uhájit parlament jako klíčovou instituci a záruku svobodné výměny názorů, pluralitního a demokratického života.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner