Uran, Putin a Dukovany: jaderná energetika má bezpečnostně-politický rozměr!

Kdo se nepoučí z historie, je nucen ji opakovat. Jakýsi postsovětský student jménem Vladimir Putin napsal kdysi disertační práci o energetice a zájmech Ruské federace. Psal v ní, že energetika je pro Rusko tak důležitá, že je třeba, aby sloužila „jen ruským politickým zájmům“. Onen student je dnes autoritářským prezidentem Ruské federace, nástupnického státu Sovětského svazu. V souvislosti s debatou o novém bloku atomové elektrárny Dukovany, o kterou má ruská státní korporace Rosatom eminentní zájem, je užitečné si připomenou nejen Putinovy názory na energetiku jako nástroj zahraniční politiky, ale též jedno neslavné výročí.

Právě dnes před 75 lety byla podepsána tzv. Dohoda mezi vládou SSSR a vládou ČSR o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách do Sovětského svazu.  Sovětský svaz potřeboval uran k výrobě jaderných zbraní, které se měly stát zárukou jeho supervelmocenského postavení. Jeho cílům tedy dohoda naprosto vyhovovala. Československo bylo jediným státem v sovětské sféře vlivu, který nalezišti uranu disponoval.

Československu ovšem přinesla těžba řadu finančních a environmentálních negativ. Do šedesátých let 20. století mělo tehdejší Československo z ceny uranu marži, ta se ale stále snižovala, až nakonec Sověti platili pouze náklady na těžbu. Republika tudíž desítky let těžbu v podstatě dotovala. Odhaduje se, že finanční ztráta se vyšplhala ke čtyřiceti miliardám československých korun. Navíc škody na našem životním prostředí přetrvávají dodnes.

Těžba též byla spojena s velkým množstvím lidského utrpení. Praktickým důsledkem „Dohody“ bylo zřízení národního podniku Jáchymovské doly se zvláštním režimem utajování a ochrany, jehož všechna produkce putovala do Sovětského svazu. V dolech pracovali političtí vězni a panovaly zde ostudné životní podmínky. Ty byly znásobeny skutečností, že odsouzení neměli žádné praktické zkušenosti s těžbou a bezpečnostní opatření při práci byla na velmi nízké úrovni. Vězni byli postihováni množstvím různých trestů za banální přestupky. Projevovalo se to ve velkém počtu smrtelných úrazů a zranění. Odhaduje se, že v souvislosti s těžbou uranu pro potřeby SSSR zemřelo až 500 lidí.

Je logické, že zmíněná vazalská smlouva skončila s pádem komunismu v Československu v roce 1989. Také proto si však musíme uvědomit, že rozšíření kapacit našich jaderných elektráren nemá pouze ekonomický, ale také bezpečnostně-politický rozměr. Rozhodně si nepřeji, aby se dnešní Česká republika v souvislosti s jadernou energií dostala do nevýhodného až vazalského postavení, z něhož se před třemi desetiletími vymanila.

Ondřej Benešík je místopředseda KDU-ČSL, poslanec a předseda Výboru pro Evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR