Ještě že máme ta média, kterým nikdo „neříká, co si mají myslet“, třeba Parlamentní listy a jejich klony a sourozence. Následkem je, že když jim to někdo aspoň neřekne, nemyslí vůbec.

První červencový den se dal do analýzy současné politické situace Zdeněk Zbořil.

Pokud je politologie věda, přistoupil k její aplikaci na poměry Zbořil hodně „kvalitativně“, abychom to řekli jemně. Nehorázný výrok ministryně spravedlnosti (!) Marie Benešové, že zná své oponenty z odposlechů, se mu zdá zcela v pořádku.

Otřel se o komentátora Alexandra Mitrofanova, kterému se Benešová nějak nezdá, a Zbořil pak tvrdí: „Asi paní Benešová ví, o čem mluví. Skandály s odposlechy trvají už nejméně dvě desetiletí a někteří novináři by si měli vzpomenout, ke kterým a jak se dostali oni. Paní ministryně jen řekla, že o nich ví, a nic neprozradila, na rozdíl od kolegů pana Mitrofanova.“

Zbořil by měl vědět, že tohle je argumentační faul jak z učebnice. Někteří novináři zveřejnili odposlechy, Mitrofanov je novinář, tak v tom nejspíš jede taky. Jistě, někteří tatínkové zneužívají dcery, pan XY je tatínek, tak nejspíš taky zneužívá dceru.

Krom toho tu jde o falešnou analogii. Novinář může zveřejnit ledacos, je to jeho práce. Jestli to bylo, nebo nebylo ve veřejném zájmu, posoudí v krajním případě soud. Obecné výhrůžky paní Benešové jsou úplně jiná kategorie, je to arogance mocipaní, která si dodává argumentační sílu výroky, že na „někoho“ „něco“ ví. Politolog by měl tyhle rozdíly chápat.

Pak v perlách odborník pokračuje: „V ČR není ani ústavní krize, ani vládní krize. Ačkoliv by si to mnozí, zejména z řad opozice, přáli. Je tu ale už dlouhotrvající krize ČSSD, která si to jen nechce přiznat. Také představa o podání kompetenční žaloby na prezidenta mi připadá jako nápad z okruhu brain-trustu Vladimíra Špidly nebo pana Pocheho… Zřejmě už v ČSSD uvěřili vlastní scestné interpretaci Ústavy, tak jak se to objevuje v různých pořadech některých televizí nebo u několika vulgárních politologů, ale to ještě neznamená, že bychom s nimi měli souhlasit.“

Pan Zbořil má ke svým úvahám zřejmě málo empirického materiálu. Tak jen pro připomenutí. Dne 13. 7. 1998 psalo Právo: „Předseda ČSSD a budoucí premiér Miloš Zeman včera v televizní Sedmičce vyjádřil přesvědčení, že prezident nemá právo odmítnout některého jím navrženého kandidáta na ministerskou funkci. ‚Pokud jde o nějaké personální veto, myslím si, že by bylo v rozporu s článkem 68 Ústavy,‘ uvedl Zeman s tím, že ‚Ústava platí pro každého‘.“

To jsou teda věci. Zřejmě jsou něčí názory v „dialektickém sepětí s vývojem situace“, jak tomu říkal Churchill.

Zdeněk Zbořil by měl zvážit, jestli se člověk neztrapňuje, když stojí neochvějně na straně zemanovsko-babišovské kliky. Není ale nic nového, že někteří lidé používají zbytky svého někdejšího vědění k tomu, že hájí nehoráznosti. Mají na to pojmový aparát a umí používat výběrově fakta, takže absolventi „vysoké školy života“ si z toho sednou ohromeni na zadeček a velebí „odborníka“, jak „jim“ to nandal. Musí to být smutný život, když někdo skončí jako jeden z šamanů nějakého kmene. Přesvědčivě mává chcíplou slepicí, mumlá nějaké výroky a všichni užasnou, jaká kosmická magie tu probíhá.

My při tom představení taky trochu užasneme. Po našich zkušenostech ale už jen trochu.