Zdá se, že svědectví o neschopnosti Miloše Zemana vykonávat prezidentský úřad už se budou jenom množit. I ti, kdo jsou toho všeho svědky, ale jen nečinně přihlížejí zoufalé situaci.
Komentátor Bohumil Pečinka podává další závažnou informaci o tom, jak daleko už zřejmě věci na Hradě dospěly. Ve svém komentáři na Reflex.cz 25. 10. píše: „Předminulý čtvrtek se na Hradě uskutečnila schůzka ústavních činitelů k zahraniční politice. Podle svědectví jednoho z nich byl prezident Zeman dlouhé minuty duchem nepřítomný a nereagoval na vnější podněty. V polovině jednání začal plácat předsedu Senátu Kuberu po zádech a říkal věci úplně mimo kontext debaty. Následně se duševně odpojil, aby po chvíli vstoupil do hovoru v úplně jiném než probíraném tématu. Účastníci schůzky odcházeli z Hradu z jeho chování hodně rozpačití. Je to stabilní projev, nebo exces? To nikdo neví.“
Přesně týden nato jej jeho spolupracovníci odvezli na „rekondiční pobyt“, což je výraz většinou spojený se zařízeními úplně jiného typu, než je Ústřední vojenská nemocnice. Když ho po čtyřech dnech propouštěli, znemožnila ochranka natočit, jak odchází (je odnášen?) z nemocnice.“
Scény s máváním polystyrenovými deskami a kabáty jsme mohli vidět na vlastní oči, respektive ze záznamu. To je také všechno, co jsme viděli, víc jsme spatřit nesměli.
Bezmocnost hlavy státu je vážná věc. Dá se to přečkat na nějakou dobu, kdy o tolik nejde (pokud nějaké takové doby v životě státu jsou). Jenomže mít v čele státu někoho, kdo se jeví jako dezorientovaný, je dost velké riziko. Vybavuje se nám tady doba, kdy se hledal nástupce státu po abdikaci Edvarda Beneše v roce 1938. Když se hovořilo o tom, že Hácha není v dobrém zdravotním a psychickém stavu, řekl na to přední politik Agrární strany Rudolf Beran, že pan prezident se nedostane do situace, kdy by rozhodoval. Pak jel ovšem za Hitlerem do Berlína a ve stavu bezmocnosti, když ho vydírali, podepsal, že odevzdává osud národa do rukou Vůdce. Tehdy už bylo všechno sice dost prohrané, ale ještě bylo možné uposlechnout rady plukovníka Moravce, šéfa tajné služby, že by letectvo mohlo odletět do zahraničí a mohly by se zničit strategické podniky. Nikdo mu nevěřil.
Edvard Beneš byl vystaven komunistickému tlaku během puče v roce 1948 a dopadlo to špatně. Dopadlo by to zle nejspíš stejně, ale třeba se aspoň mohl získat čas, aby si přinejmenším někteří demokraté zachránili život a svobodu.
Když to vezmeme z jiné části spektra, je vidět, jak sklerotické a nemohoucí vedení vedlo ke konci SSSR a komunistického režimu i u nás.
Miloš Zeman se zřejmě do takové situace nedostane a nevíme ani, jak by se v ní zachoval, i kdyby byl zcela duševně a fyzicky svěží, ale i tak je to dost velké riziko. Už to, jakým způsobem dnes opakovaně diskredituje Bezpečnostní informační službu a staví svými výroky do trapného světla celou republiku před zahraničím, by stačilo.
Pokud už se opravdu ani ve stavu mentální přítomnosti není schopen účastnit schůzky ústavních činitelů o zahraniční politice, je jeho přítomnost ve funkci nejen zbytečná, ale i škodlivá.