Ústavní soudce Jan Svatoň ještě nerozhodl o ústavní stížnosti pěti dívek. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Server iRozhlas upozornil na případ pěti žen, jimž v předsoudním stadiu vyšetřování mediálně sledované trestní kauzy bývalého politika Dominika Feriho nebylo přiznáno postavení obětí trestného činu. Od okamžiku, kdy se obrátily na Ústavní soud, aby přezkoumal, jestli jim takové postavení nemá přece jen spíše náležet, uplynul právě rok. V této souvislosti vetkla Andrea Procházková z Respektu do titulku svého článku otázku, jestli rok je, či není dost na rozhodnutí o stížnosti mající bezprostřední vztah k živé trestní kauze, o níž již za dobu, po kterou stížnost leží u Ústavního soudu, stačil nepravomocně rozhodnout prvoinstanční soud.
Podstatou ústavní stížnosti pěti žen má podle veřejně dostupných informací být tvrzení, že jim policie ani státní zástupce, který policejní úkony v předsoudním stadiu vyšetřování dozoroval a v jeho průběhu udílel policii závazné pokyny, nepřiznali postavení obětí trestného činu. Skutky, kterých se na těchto ženách měl podle jejich výpovědí dopustit později nakonec obžalovaný pachatel, se proto nestaly součástí obžaloby, o níž loni rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3, jehož odsuzující rozsudek letos přezkoumá nadřízený pražský městský soud.
Pětice žen u Ústavního soudu, alespoň jak tomu rozumím, hledá zastání s argumentem, že byly zkráceny ve svém právu na účinné vyšetřování, což je doktrína, kterou Ústavní soud teprve až po roce 2000, zprvu jen velmi zvolna a opatrně, nakonec však postupně a ve většině jejích aspektů převzal a rozvinul ve své judikatuře, inspirován v tom Evropským soudem pro lidská práva.
Tuto doktrínu si lze, s jistou mírou zjednodušení omluvitelnou účelem mého článku, představit jako nárok osob poškozených trestnými činy, aby jim stát prostřednictvím efektivního trestního řízení zajistil ochranu v základních právech. Podstatou práva na účinné vyšetřování je podle Ústavního soudu „zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob“, přičemž účinné vyšetřování musí být kromě jiného i důkladné a dostatečné, což zřejmě bude stěžejní stížnostní námitka oné pětice žen.
Důvody, proč nakonec státní zástupce jimi tvrzené skutky nepojal do obžaloby, a tedy nepřiznal jim postavení obětí trestného činu, by měly vyplývat ze závěru vyšetřovacího spisu založeného policií v počátku prověřování pachatelovy trestné činnosti a vedeného jí po celou dobu jeho vyšetřování až do podání obžaloby. Musel-li Ústavní soud důkladnost a dostatečnost vyšetřování na základě stížnostních námitek pětice žen ověřit, respektive jejich stížnostní tvrzení konfrontovat s konkrétními úkony a závěry policie a dozorového státního zástupce, je rok podle mého názoru dost na to si vyšetřovací spis vyžádat, s výhradou dalších vyjádření přímo od státního zástupce, jak se tomu i mělo podle článku serveru iRozhlas loni v květnu stát.
Víc již Ústavní soud ke svému rozhodnutí o stížnosti nepotřeboval. Právo na účinné vyšetřování je totiž zejména v období následujícím po roce 2010 na rozdíl od let dřívějších v judikatuře Ústavního soudu bohatě vyjudikované. Troufám si tvrdit, že ani přes složitost této doktríny, jelikož všechny otázky posuzované Ústavním soudem jsou vlastně jen o takzvaném složitém právu („hard cases“), nejde při rozhodování o právu na účinné vyšetřování paradoxně o nic složitého.
Uniknout informacím o loňském hlavním líčení konaném v této mediálně sledované trestní kauze zjara, v létě a znovu na podzim bylo téměř nemožné jistě i na Ústavním soudu, který, jakmile stížnost obdržel, měl mít od počátku na paměti, že směřuje do živého případu a že obecným účelem trestního řízení je projednat všechny pachatelovy skutky, a to pokud možno společně. Obžalovaný, a dokonce i již odsouzený, jistě může být dodatečně vinen z dalších skutků a trestných činů buď ještě v průběhu dosud neskončeného trestního řízení, nebo po jeho právní moci. Proto ani pozdější vyhovění ústavní stížnosti pětici žen nezkrátí na jejich právech. Což ale nemění nic na tom, že rozhodnutí Ústavního soudu, i kdyby bylo odmítavé nebo zamítavé, mělo a mohlo přijít mnohem dřív, ideálně ještě než soud prvního stupně vynesl odsuzující rozsudek.
Ústavní soud se totiž nemusí řídit pořadím, v jakém mu stížnosti napadají, dospěje-li k závěru, že se týkají naléhavé věci – a to ústavní stížnosti do živých kauz vždycky.
Autor je advokátem a bývalým novinářem, specializuje se na složité právní případy.
