Plénum Ústavního soudu ČR FOTO: Ústavní soud ČR / Jan Symon
FOTO: Ústavní soud ČR / Jan Symon
NÁZOR / Čeští politici mají ve zvyku označovat Ústavní soud za třetí parlamentní komoru. Zvlášť když po vyhlášení nálezu odjíždějí z Brna poraženi. Někdy je taková jejich rétorika ve veřejném prostoru slyšet víc, jindy méně. Nezáleží, kdo je zrovna ve vládě a kdo v opozici.
S jistou mírou zjednodušení a jemnou špetkou ironie přitom tvrdím, že Ústavní soud může v očích politiků přestat být třetí komorou parlamentu ze vteřiny na vteřinu. Stačí, aby před ním odložili své parlamentní návyky, byli věcnější a soustředili se místo na otázky politické jen na ty právní, nejlépe rovnou ústavněprávní.
Při jednání sněmovny a senátu se poslanci a senátoři navzájem oslovují prostřednictvím předsedajícího. Nekomunikují spolu napřímo. Vyhýbají se tím osobní interakci. Jednání parlamentu se tím zrychluje a politika je méně osobní. Dokud občas některý poslanec nebo senátor nevypadne z role a neosloví svého kolegu přímo.
To ústavní soudci, nařídí-li jako včera veřejné jednání, oslovují všechny jeho účastníky rovnou. Poslance, senátory, členy vlády. A třeba i opakovaně, pokud na jejich otázky neodpovídají, či sice odpovídají, ale způsobem typickým pro parlamentní debatu.
Podle mého skromného názoru nedělají z Ústavního soudu třetí komoru parlamentu jeho soudci, ale politici, kteří před ním nejsou schopni – zvyk je železná košile – opustit své politické vidění světa jako politického zápasu vedeného politickými prostředky proti politickým protivníkům. V mírovém čase, v pluralitní demokracii a v demokratickém právním státě naštěstí jen se slovní kadencí politického vyjadřování.
Tuhle glosu bych býval nepsal, kdyby politici nebyli při včerejším veřejném jednání Ústavního soudu upozorněni, že od nich ústavní soudci očekávají věcné argumenty, a ne parlamentní debatu.
Autor je advokátem se specializací na ústavní a správní právo a složité právní případy a bývalým novinářem.
