Zabývat se všemi argumenty, které snášejí na hromadu, stoupenci nového okradení církví zdaněním takzvaných náhrad je sisyfovská práce. Uvedete argumenty a někdo ty své nesmysly zase za týden vytáhne znova. Tak je znova zopakujete a druhá strana jako spolek nedoslýchavých jedinců, co ani nerozumí smyslu psaného textu, svá tvrzení za pár dní zopakuje. Tak to jde kolem dokola až do zbláznění.
Moderní doba naštěstí umožňuje metodou „Ctrl C – Ctrl V“ v diskusi pokračovat do úmoru. Jako když se zjistilo, že dva roboti, co opravují Wikipedii si neúnavně kolem dokola posílají jednu úpravu a její zamítnutí. Oběhli to kolečko nevzrušeně a nikým nepozorováni milionkrát, než si toho lidé všimli a zatrhli jim to.
Ale dobře, je to práce jako každá jiná. Tak já ještě jednou zopakuji, s čím jsem se tady namáhal už v březnu a zákonodárci se nenamáhali to číst (což jsem ani nečekal), ani nad tím uvažovat (což už jsem vůbec nečekal).
Tak na ukázku. V Právu se 2. března do církevních restitucí pustil občan s hezkým jménem Nebeský.
Občan si stěžuje na postoj senátorů, kteří zamítli zdanění náhrad církvím. Píše: „I přes dostatek času nebyly rozpracovány argumenty právních expertů a historiků, které byly při projednávání restitucí v chaosu a spěchu bez vysvětlení odmítány.
Nebyl dodatečně zpracován přehled finančních náhrad za nevydaný majetek a jejich výše byla stanovena pouze odhadem… Jejich kritika (senátorů) postrádala fakta, byla plná trapností, polopravd a invektiv. Nikdo z nich neuvedl, že tzv. ukradený majetek byl po celou dobu dán k užívání veřejnosti, včetně katolíků, ve veřejných institucích, v bezplatném zdravotnictví a školství.
Stát vyplácel platy kněžím a církevním funkcionářům z daní občanů i přesto, že naše společnost je ve většině ateistická. Něco takového jsem od horlivých kritiků zdanění v senátu nezaslechl. Nevím, zda se jedná o kšeft, ale morálku jsem nespatřil.“
Tolik občan Nebeský. Tak postupně.
Z vody vařili i komunisté. Poslanec Stanislav Grospič pravil: „My nemáme už povinnost ani potřebu to dále dokládat. My to prostě navrhujeme – myslíme si – že je to předražené. Je povinností vlády a církve obhájit své nároky.“
To je hezké, komunisté si něco myslí, dožadují se změny a něco dokládat má ten, kdo se změny nedožaduje. Tak trochu jako v blázinci, ne? Ale ne, to je jen Sněmovna. Tam sedí kvalifikovaní zákonodárci, kdyby to někdo nevěděl.
Takže platí to, co tehdy v SMS napsal poslanec Mikuláš Ferjenčík: „Žádná analýza neexistuje. Na plénu lítala nějaká čísla, jejichž relevanci je extrémně obtížné ověřit. Celý ten zákon je jen držhubné pro KSČM.“
Ta čísla, co pořád někde „lítají“ (54 miliard korun), se opakují podle čísel, se kterými kdysi argumentoval hejtman Michal Hašek (ČSSD). Analýzy tedy nejsou žádné, pocitů hodně a také odvolávání se na „selský rozum“. To poslední dělal Jaroslav Faltýnek (ANO).
Tzv. ukradený majetek. Majetek nebyl ukraden takzvaně, ale skutečně. Komunisté a spol. neustále vytahují dávno vyvrácenou historickou nepravdu o tom, že církvi prý nic nepatřilo, že měla majetek jen v užívání. Pravdivé je na tom jen to, že církev tvoří souhrn subjektů, kterým něco patřilo, takže mluvit o církevním majetku je jen zkratka, která vyjadřuje souhrn vlastněného a posléze ukradeného.
K otázce toho, komu majetky patřily, se vyslovil jasně v roce 2013 Ústavní soud: „Ústavní soud velmi zevrubnou analýzou textů dobové doktríny a soudní judikatury naopak dospěl k závěru, že úvahy navrhovatelů jsou liché a že církevní subjekty měly zásadně plnou majetkovou způsobilost a byly subjektem vlastnického práva k jednotlivým věcem spadajícím do církevního majetku. Podobným rozborem pak Ústavní soud dospěl k závěru, že církevní majetek nebyl předmětem tzv. veřejného vlastnictví, jak tvrdili někteří navrhovatelé, resp. že by byl tento majetek vyjmut z úpravy vlastnického práva dle Obecného zákoníku občanského a svěřen církevním subjektům výlučně na základě veřejnoprávního titulu. Ústavní soud dokonce naopak z doktríny a judikatury soudů přijaté po roce 1948 (například stanovisko Generální prokuratury z 20. 5. 1954 nebo rozhodnutí NS sp. zn. 1 Tz 30/55) dovodil, že rovněž v tomto období neměl církevní majetek veřejnoprávní povahu a byl naopak považován za majetek soukromý (v protikladu k socialistickému vlastnictví), nikoliv majetek státu.“
„I přes dostatek času nebyly rozpracovány argumenty právních expertů a historiků.“ Rozpracovány i vypracovány byly, ovšem výsledky neposkytly žádné věcné argumenty proti restitucím a náhradám.
„Nebyl dodatečně zpracován přehled finančních náhrad za nevydaný majetek a jejich výše byla stanovena pouze odhadem.“ Vzhledem k obrovskému počtu položek a dlouhé době, která od krádeže uběhla, by něco takového bylo technicky sotva možné. V podstatě se takový požadavek jeví jen jako zdržovací taktika, aby k žádnému vracení majetku nikdy nedošlo.
Ústavní soud k tomu v roce 2013 uvedl: „Je zřejmé, že výměra původního majetku, z níž vycházela důvodová zpráva (a předchozí jednání mezi státem a církvemi), má-li být měřítkem racionality, resp. ústavnosti § 15 odst. 1, 2 zákona, nevykazuje znaky libovůle či omylu zákonodárce, nýbrž má rozumnou a přiměřenou vazbu na dostupné historické údaje. Ústavní soud pak neshledal neústavnost ani v právní úpravě smluv mezi státem a dotčenými církvemi.“
„Nikdo z nich (senátorů) neuvedl, že tzv. ukradený majetek byl po celou dobu dán k užívání veřejnosti, včetně katolíků, ve veřejných institucích, v bezplatném zdravotnictví a školství.“
Proč by to měl někdo uvádět, když je to naprostý nesmysl. Stát nemá budovy pro své služby zajistit tak, že je někomu ukradne. (Zdravotnictví a školství samozřejmě bezplatné nebylo, bylo placeno z daní občanů.) Stát se také zavázal, že se bude starat o církevní památky, což dopadlo tak, že řada jich skončila v troskách a vzniklé škody už nebudou nikdy napraveny. K těm daním jen poznámka: katolíci byli také občané a také platili daně a platili z nich i proticírkevní a ateistickou propagandu.
„Stát vyplácel platy kněžím a církevním funkcionářům z daní občanů i přesto, že naše společnost je ve většině ateistická.“
O to se skutečně nikdo neprosil. K tomu byla církev donucena komunistickým režimem zákonem z roku 1950, který majetek zabavil s tím, že bude duchovní platit. Bylo tomu proto, aby je měl pod kontrolou a výkon povolání podmiňoval udělením státního souhlasu. Kdo ho neměl, nesměl podle představ režimu ani odsloužit mši doma v kuchyni pro několik známých. Pak mohl být stíhán za „maření výkonu a dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi“.
Tolik pokus o racionální argumentaci. Jenže k čemu je to dobré, když o nějaké věcné argumenty vůbec nejde. Sledujeme jen mocenskou přetahovačku, nadbíhání nevědomému davu a cynismus. Že se tak chovají zákonodárci (to slovo je potřeba si pořád znova zděšeně připomínat) je ukázka pohromy, ke které už jsme dospěli. Nejde jen o církve, tohle dopadne časem na každého, kdo se pokusí dovolat se nějaké spravedlnosti.