ÚSTR má místo sídla ruinu a jeho pověst na tom není lépe. Vliv politiků byl destruktivní

Ilustrační foto. (Pixabay/wal_172619)

Ilustrační foto. | FOTO: Pixabay/wal_172619

Ústav pro studium totalitních režimů má místo svého sídla ruinu a jeho pověst na tom po činnosti minulých vedení není lépe. Je to mimo jiné důsledek špatného nastavení hned od počátku jeho existence. Vědecké pracoviště nemá být pod takovým vlivem politiků. Už proto, že se zabývá tématy, která s politikou souvisí.

ÚSTR vznikl v roce 2007 a jeho nejvyšším orgánem je Rada ÚSTR, která se skládá ze sedmi členů volených senátem na pět let. To je nešťastné. Jak se změní politické rozložení sil, změní se časem rada instituce, která má vědecky bádat. Noví radní mohou svrhnout staré vedení a hned se bádá v jiném duchu. To se také v minulých letech stalo.

Tlak na ústav tu byl od samého počátku. Už v roce 2007 se 57 poslanců ČSSD a KSČM pokusilo zrušit zákon, na jehož základě ÚSTR vznikl, což Ústavní soud následujícího roku zamítl. Když se nepovedlo instituci zrušit, dala se ovlivnit zevnitř. Politici vyslali do rady nové radní a ti dodali nového ducha.

(Týdeník FORUM)

Jak to s tím novým „duchem“ bádání bylo, ukazuje třeba článek Přemysla Houdy na České pozici (Lidovky) z roku 2013. Tam se dozvíme: „Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je antikomunistickým kýčem o naší čistotě. Valná část naší společnosti vedla své celkem nerušené životy v době normalizace (je to generace našich rodičů a prarodičů)… Ústav pro studium totalitních režimů poskytuje potřebné alibi: když zákon, kterým vznikl, označuje dobu komunistické vlády v Československu jako totalitní od začátku až do konce, pak jde o víc, než by se na první pohled mohlo zdát… Kdybychom totiž připustili, že sedmdesátá a osmdesátá léta v Československu totalitou v pravém smyslu nebyla, uvědomili bychom si, že jsme to byli my – většinová společnost – která drtila sebe samu svými vlastními rozhodnutími, nikoli ta ‚bezcharakterní komunistická zločinecká banda‘.“

V tom je v podstatě obsaženo všechno. Naprosté nepochopení, nebo předstírání nepochopení toho, co se myslí pojmem totalitní režim. Nekonečné debaty, co je jen autoritářské a co už totalitní. Konstrukce o tom, jak lid a režim spolu „vyjednávali“ (Muriel Blaive). Vytahování banalit, že řada lidí režim podporovala a mnoho z různých důvodů kolaborovalo. Skutečně velký „objev“, že ten režim měl několik fází s různým stupněm a podobami represe.

()

Protože (když vynecháme komunisty) měla řada politiků, především ze sociální demokracie, dobré důvody mít něžný vztah ke komunistům (dost bývalých členů KSČ měli ve svých řadách), byl tu stále tlak na ÚSTR kvůli údajné ideologičnosti. Už název vadil. Jak se může režim označit za totalitní, když to máme přece teprve vyzkoumat, ne? A vůbec se nemluví o tom, co dobrého se tady taky udělalo pro ty naše lidi.

Jistě, kdo vyjde z učebnicové definice, že totalita znamená, že režim ovládá pořád všechny aspekty života společnosti, nakonec zjistí, že takový režim nikdy nikde neexistoval. Vždyť i ve fašistické Itálii a nacistickém Německu bychom našli některé části společnosti, které byly aspoň trochu imunní a mohly si aspoň v něčem žít po svém. Třeba v církvích a některých spolcích, v populární kultuře. Najdete v protektorátních veselohrách nějakou nacistickou propagandu? Nacisté dokonce ani nechtěli, aby se někdo v monstrprocesech přiznával k vymyšleným obviněním (jak to miloval ve své říši Stalin), a bulharský komunista Georgi Dimitrov se dokonce před soudem obhájil, že nemá se zapálením Říšského sněmu nic společného, a pustili ho.

Nakonec bychom našli totalitní režimy snad jen v KLDR a Albánii soudruha Envera Hodži a v Kambodži za řádění Rudých Khmerů. A kdo ví jestli. Jenže totalita neznamená, že režim vždycky a všechno řídí, ale že když chce, může v konkrétním případě provést, co se mu zlíbí. Nelze zabít všechny odpůrce, ale když si nějakého vyberete, prostě to provedete. Není možné každého zavřít, ale můžete zavřít podle svého výběru příslušné jedince a ti pak nemají žádné dovolání. Málokdy zavřete hranice úplně, obvykle jen postihnete většinu tím, že smí jen někam, část lidí nikam a malému zbytku občas dovolíte jet skoro kamkoli, ovšem za daných podmínek. Andrej Babiš netušil, aspoň to tvrdí, že existovalo něco jako výjezdní doložka. Ten si jistě nepřipadal nesvobodný. On ovšem „vyjednával“.

()

Výsadek radních, dopravených do rady ústavu levicí, zanechal hluboké stopy. Nejen myšlenkové, ale i hmatatelné.

Éra „nového bádání“ byla nakonec „úspěšná“, ústav přišel o svou budovu, řada lidí odešla. Nepodařenou rekonstrukci sídla na Žižkově teď prověřuje policie. Trestní oznámení loni podalo ministerstvo financí, podle kterého vznikla při přestavbě škoda 58 milionů korun. Nové vedení ústavu uvedlo, že bývalé vedení uzavřelo smlouvu s firmou, která měla vypracovat podklady k zahájení stavebních prací na torzu budovy v době, kdy ministerstvo financí již sdělilo, že další peníze na rekonstrukci neposkytne. ÚSTR prý přesto firmě zaplatil devět milionů korun za něco, co se nebude realizovat. Podle ústavu také nové vedení k dnešku našlo 30 smluv, které nebyly uzavřeny v souladu se zákonem a na jejichž základě byly vyplaceny honoráře ve výši téměř dvou milionů korun. Nynější vedení také tvrdí, že na ÚSTR panovalo netransparentní a nerovné odměňování zaměstnanců a že historici a historičky byli ze zaměstnanců nejhůře odměňováni a k ročním odměnám vypláceným v administrativě se řadový odborný pracovník dopracoval až během dvou let.

Tolik k „hmotné základně“, „ideová nadstavba“ je jasná. Pro ÚSTR by bylo nejlepší, kdyby o jeho osudu nerozhodovali politici, zvláště ne ti, kteří mohou mít nějaký zájem na tom, aby se v minulosti moc nepátralo. ČSSD a KSČM mezitím ztratily politickou sílu a senát je místem, který funguje jako brzda extremistů. Co je dnes, ale nemusí být zítra. Historie má různé zákruty a nejlépe by to měli vědět historici.