Lubomír Zaorálek FOTO: ĆTK
FOTO: ĆTK
KOMENTÁŘ / Na to, jak problematické poměry v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) skutečně panují, nejlépe neupozorňují opozice, bývalí zaměstnanci ani někdejší obhájci totalitní moci, nýbrž sám jeho ředitel Ladislav Kudrna. A to nikoli svými odbornými výstupy, ale emotivními telefonáty. Nedávno zavolal vydavateli deníku FORUM 24 Pavlu Šafrovi, aby pomluvil historika Petra Hlaváčka, nyní hlavního editora tohoto média, kterého předtím odvolal z funkce ředitele Odboru výzkumu a vzdělávání. ÚSTR měl být institucí, která připomíná zločiny totalitních režimů a pomáhá společnosti zorientovat se v nedávné historii. Místo toho se sám stává symbolem neprůhlednosti, vnitřního chaosu a zneužívání moci.
Veřejnosti zřejmě nejvíce utkvěla v paměti kostra chátrající budovy na Žižkově, která měla být důstojným sídlem ÚSTR. Stala se však jen památníkem promarněných desítek milionů a nekompetentního řízení. To se odchodem Zdeňka Hazdry před třemi lety změnilo, ale vypadá to, že s novým vedením si ÚSTR moc nepomohl. Na posledním jednání senátního výboru pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice proto senátoři přerušili projednávání výroční zprávy ÚSTR a chystají veřejné slyšení. Výroční zpráva totiž neobsahuje odpovědi na zásadní otázky, jako například: Proč se z ústavu hromadně odchází?
Podivným způsobem odvolaná předsedkyně Rady ÚSTR Monika MacDonagh-Pajerová upozornila, že podle slov samotného ředitele Kudrny dosahuje fluktuace zaměstnanců až 25 procent ročně. Mnoho odchodů končí prohranými soudními spory – a stát platí. Jen za poslední tři roky odešlo z ústavu více než 90 lidí z přibližně 120 zaměstnanců. A ředitel? Ten to označuje za „přirozený vývoj“.
Fluktuace není jediným problémem. Proč například sídlí ÚSTR v luxusním pražském Paláci Archa, který stojí daňové poplatníky 20 milionů ročně, když přitom značná část zaměstnanců zůstává v jiné budově deset kilometrů daleko? A pokud se snad nakonec pro ně podaří získat prostor v uvedeném paláci, o kolik se zvýší státem placený nájem? V Arše se přitom dosud konaly jen jednotky menších seminářů. Kde jsou konference s veřejným ohlasem a dopadem? Monika MacDonagh-Pajerová před senátory popsala, že ředitel se proti ní aktivně vymezil poté, co odmítla souhlasit s mimořádně vysokými odměnami – jen v roce 2023 si on a jeho náměstek rozdělili 44 % všech vyplacených odměn.
Když Monika MacDonagh-Pajerová odmítla úvahy o Kudrnově znovuzvolení bez výběrového řízení, přišla další výstraha. Vyhrůžka, že pokud bude neustále požadovat informace, skončí jako předsedkyně Rady ÚSTR. To se nakonec stalo. Aspoň si nemůže stěžovat, že ji nikdo nevaroval. Ten, kdo ji jménem ředitele vzkaz adresoval, byl historik Eduard Stehlík. Ten sice současně vykonává ředitelskou funkci v Památníku Lidice, ale pan Stehlík rád sedí na více židlích. Poté, co mu zanikl v polovině roku 2024 mandát v Radě ÚSTR, dostal v ÚSTR trafiku na půl úvazku jako výzkumný pracovník. Tentýž Eduard Stehlík teď svůj pracovní poměr ukončil a znovu kandiduje na člena Rady ÚSTR. Chybí v ní totiž jeden člen po úmrtí bývalého senátora Jiřího Lišky.
Historik Eduard Stehlík už v minulosti v Radě působil jako její předseda, a právě za jeho působení vznikl problém s rekonstrukcí budovy, která dnes trčí jako kostra vyhynulého ještěra v srdci Žižkova. Pan Stehlík dlouho nepovedenou rekonstrukci přehlížel, byť nakonec alibisticky podal na minulé vedení trestní oznámení. Není také od věci si připomenout, že minule byl do Rady zvolen jako nominant poslanců ANO, dnes si chce získat většinu pravicových senátorů.
Ano, osobně mu nemohu zapomenout jeho perfidní způsob, jakým získal křeslo ředitele Památníku Lidice od ministra kultura Lubomíra Zaorálka (ČSSD). Posloužil totiž jako odborný štít politické kampaně Miloše Zemana proti tehdejší ředitelce Martině Lehmannové. Pro tu se stala osudnou snaha vrátit mezi lidické oběti jméno židovské ženy Štěpánky Mikešové, jejíž příběh byl na dlouhá léta vymazán z historické paměti.
Panu Stehlíkovi nikdy nepřišlo zvláštní, proč se o ní dlouhé roky mlčí. A když se objevila nepohodlná studie historika Vojtěcha Kyncla, která upozornila na možné udání ze strany jedné z lidických žen, Eduard Stehlík se ochotně propůjčil k národovecké štvanici lidí z okolí Jany Bobošíkové proti Památníku Lidice i České televizi. Ostatně křeslem v Radě ÚSTR byl za podobné služby odměněn i archivář Vojtěch Šustek jakožto nominant prezidenta Miloše Zemana. Jinými slovy: dost už bylo trafik.
ÚSTR jakožto významná paměťová instituce potřebuje dobrou kontrolu a fungující vedení. Potřebuje lidi, kteří do něj přicházejí ne kvůli sobě, ale kvůli historické paměti. A kvůli veřejnosti. Potřebuje dobrou správu, která má základní respekt ke svému poslání: obnažovat a ukazovat bílá místa temných kapitol naší nedávné minulosti.
