Ruský diktátor a válečný zločinec Vladimir Putin FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Hned úvodem připomeňme, že ruský diktátor Vladimir Putin označil zabití Alího Chameneího a členů jeho rodiny při americko-izraelském útoku na Írán za cynickou vraždu, porušující normy morálky a mezinárodního práva. Praví se to v jeho vyjádření soustrasti íránskému prezidentovi Masúdovi Pezeškjánovi. Jenže pokud jde o bojové akce, nic jiného jsme od Putina ani očekávat nemohli – jeho země totiž na vývoj tohoto konfliktu nemá skoro žádný vliv. Proto je nucena mu jen bezmocně přihlížet a planě moralizovat.
Rusko se přitom dlouho chovalo jako nejbližší spojenec Íránu, což dokládala úzká spolupráce například ve vzájemných dodávkách zbraní. Potvrzují to přinejmenším tisícovky íránských dronů Šáhid, poskytnutých počátkem války Ruska proti Ukrajině, a následná pomoc při zahájení jejich licenční výroby v samotném Rusku. Do Íránu naopak směřovaly a vlastně dál směřují například cvičné proudové letouny JAK-130, rakety krátkého doletu či přenosné protivzdušné raketové systémy Verba.
V počáteční fázi bojů, které by podle Donalda Trumpa měly skončit „do čtyř týdnů“, začalo být jasné, že Rusku tento vývoj způsobí značné problémy. Zejména v roce 2022 Moskva do Islámské republiky investovala mnoho sil a prostředků. Ještě pár dnů před vypuknutím konfliktu íránský velvyslanec v Moskvě nadšeně líčil, jak se v roce 2024 Rusko stalo největším zahraničním investorem v Íránu, pravda, aniž upřesnil, o jaký finanční objem se jedná. Už rok předtím ale Moskva do íránské ekonomiky vložila 2,7 mld USD a k tomu přislíbila investice do íránského ropného průmyslu dokonce ve výši kolem 8 mld.
V Islámské republice přitom už funguje Rusy vybudovaná jaderná elektrárna v Búšehru, která se dále dostavuje. Kromě toho Rusko v Íránu staví tepelnou elektrárnu Sirik, těží a podniká tu ruská ropná společnost ZN Vostok a chystají se i další projekty: sem patří třeba výstavba železnice Rešt-Astara, úvěrovaná Ruskem či plány na stavbu plynovodu, který by z Ruska do Íránu vedl přes ázerbájdžánské území. Tohle vše by v případě pokračující války, neřkuli změně státního zřízení v Íránu mohlo doslova jít k čertu. Na tomto místě ovšem dlužno podotknout, že Írán, vystavený západním sankcím a mezinárodní izolaci, byl k dalšímu rozvoji vztahů s Ruskem vyloženě donucen a nic jiného mu nezbývalo.
Jako stvrzení zmíněných čilých vztahů obě země podepsaly loni v lednu novou smlouvu o strategickém partnerství. Ta má ovšem háček, který se v těchto dnech projevil naplno: není v ní obranná doložka, s jakou počítá kupříkladu podobná smlouva Ruska se Severní Koreou a přímo se v ní uvádí, že v případě vnějšího napadení jedné ze smluvních stran ta druhá vojensky nezasáhne a bude jen diplomaticky usilovat o zastavení takového konfliktu.
Hrozba pádu nebo dezintegrace íránského režimu po nedávném konci prezidentství Bašára Asada v Sýrii však významně zpochybňuje celou ruskou strategii na Blízkém východě. Damašek byl pro Moskvu jednoznačným odrazovým můstkem k pronikání do celého regionu. Vojenská přítomnost Ruska v Sýrii zajišťovala celou ruskou blízkovýchodní logistiku, sahající daleko za hranice tohoto regionu a zároveň v této části světa pro Rusko zachovávala jakýsi supervelmocenský statut.
Americko-izraelský úder, zatím vedený proti špičkám režimu hyperkonzervativních ajatolláhů v Íránu, ovšem pro Rusko znamená další reputační ránu: po pádu Asadova režimu v Sýrii, konci diktátora Madura ve Venezuele či například ruské bezmoci tváří v tvář Trumpovu usilování o Grónsko musí být světu zcela zřejmé, jak bezzubý je takový spojenec jako právě Rusko. Pro kohokoli na světě je prostě lepší na ně jako na oporu příliš nespoléhat. Pro Kreml je nejnovější vývoj v Íránu další vlivovou ztrátou – o rozhodující roli nejen na Blízkém východě, ale i třeba v Africe, kam je Rusko schopno vyvážet nanejvýš tak wagnerovce nebo pravoslavnou víru, může někdejší supervelmoc dnes už jen snít.
Vraťme se ale do klíčové Sýrie. Tam věrného pejska Asada nahradili nevraživí islamisté, takže všechny tamní ruské investice jako by zmizely pod písečnými dunami zdejších pouští a o příštím osudu ruských vojenských základen na syrském území téměř není pochyb. Bude-li tedy dnes po Damašku následovat Teherán, pak to lze považovat za mimořádné těžkou ránu vlivu Moskvy nejen v blízkovýchodním prostoru, ale doslova po celém světě.
Na druhé straně může sobotní americko-izraelský zásah v Teheránu přinést Rusku i svá pozitiva – například značnou ztrátu zájmu světa o válku Ruska proti Ukrajině či přímo skokový růst světových cen ropy a zemního plynu, jež jsou krví současné ruské válečné ekonomiky. Nic z toho však nepotlačí jednu základní pravdu: Dnešní Rusko ani zdaleka nepřipomíná někdejší Sovětský svaz.
