Americký prezident Donald Trump FOTO: Bílý dům / se souhlasem
FOTO: Bílý dům / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Írán a jeho jaderný program představují ohrožení minimálně pro regionální bezpečnost. Pokud se ho současným izraelsko-americkým úsilím podaří vrhnout o pár let zpátky, bude to dobře. Z operačního hlediska se zdá, že sobotní americké nálety byly úspěšné. Tím ovšem dobré zprávy končí. Nejistota ohledně dalšího vývoje je pořád vysoká a chování amerického prezidenta bohužel nezavdává příliš důvodů k důvěře. Nejde o samotné rozhodnutí útok provést. Jde o to, jak k němu Trump přistupoval.
Předně je třeba říct, že mluvit v případě útoku na íránská jaderné zařízení o porušení mezinárodního práva je sice technicky vzato oprávněné, ale zároveň smysl postrádající. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) doložila, že Írán obohacoval uran na úroveň přes 80 procent. Jeho slova o tom, že jeho program je mírový, jsou tedy zjevně lživá. Zároveň MAAE v červnu prohlásila, že Írán neplní své povinnosti vyplývající z dohody o nešíření jaderných zbraní. Stalo se tak poprvé po 20 letech.
Je nemyslitelné, že by Rusko jako patron Teheránu v Radě bezpečnosti OSN hlasovalo pro vojenskou akci proti Íránu. Nedá se ovšem říct, že by k vojenské akci nebyl důvod. Bohužel ovšem i když přijmeme premisu, že americké nálety byly oprávněnou a poslední možností, jak zabránit Íránu dostat se ve vývoji jaderné zbraně k bodu, kdy by mu už nebylo možné zabránit, Trumpův přístup vyvolává pochybnosti.
Komu věřit, když nikdo pravdomluvností neproslul
V březnu totiž před Kongresem svědčila Trumpova ředitelka tajných služeb Tulsi Gabbardová, která řekla, že Spojené státy nemají informace o tom, že by byl íránský program vývoje zbraně, pozastavený v roce 2003, obnoven. Zároveň ale vypověděla, že země obohacuje čím dál větší množství uranu na čím dál vyšší úroveň. Gabbardová se ale zároveň proslavila zastáváním se Bašára Asada a opakováním ruských propagandistických nesmyslů o biolaboratořích na Ukrajině. Její interpretace tajných zpráv, které má k dispozici, opravdu nemusí být vypovídající.
Každopádně až donedávna to byla de facto oficiální pozice americké administrativy. Ani Donald Trump dlouho netvrdil, že by se Írán snažil překotně získat zbraň. Podle informací zevnitř podobně jako jeho předchůdci na Netanjahua tlačil, aby od plánu na útok upustil. Teprve, když Izrael přesto vojenskou akci podniknul, a zjevně úspěšně, změnil Trump tón.
Chceme jednat, nebo ne
Další pochybnosti vyvolává prezidentova rétorika. Ještě v pátek Trump dal Teheránu dva týdny na jednání. Za zhruba den ale už začaly padat bomby. Vzhledem k tomu, že bombardéry nejspíš letěly z území USA, tak v době, kdy mluvil o jednání, už musely být ve vzduchu. Šlo by to považovat za šikovný trik, ale znevěrohodňuje slova amerického prezidenta, a to je příliš vysoká cena za naději na moment překvapení při jedné operaci.
Navíc podle satelitních záznamů už stejně probíhala evakuace z jaderného zařízení ve Fordu. K tomu je třeba připočíst, že protivzdušnou obranu už v podstatě dokonale zničil Izrael. Moment překvapení tak vlastně nebyl třeba. Trump tedy lhal úplně zbytečně.
Celé to spíš vypadá, že se rozhodl už dříve, ale Amerika nebyla na akci připravená, protože ji Izrael o své vlastní akci informoval až na poslední chvíli. Trump se tedy dost možná celou dobu jen snažil mlžit, aby tahle zoufalá nepřipravenost nevyšla najevo. Ukazuje to ovšem, že je ve vleku událostí.
Otázka ústavnosti
Další věcí je, že Kongres se v posledních dnech snažil zajistit, aby Trump nemohl Spojené státy do války s Íránem dovést jen na základně svého rozhodnutí. V americkém systému je sice prezident vrchním velitelem, ale pravomoc vyhlašovat válku má jen Kongres. Bez vyhlášení války či specifického povolení ze strany legislativy jsou možnosti prezidenta nasadit americké síly omezené. Prezident prostě nemůže začít válku bez povolení Kongresu.
S tím, že Trump jednal v rozporu s ústavou, se ozvali i dva republikánští zákonodárci, Warren Davidson z Ohia a Thomas Massie z Kentucky. Nepřekvapí, že v podobném duchu mluví daleko více demokratů. Faktem nicméně je, že Trumpův útok na Írán může vést až k ústavní krizi.
Prezident sice s předstihem informoval předsedu Sněmovny reprezentantů Mikea Johnsona a šéfa republikánské většiny v Senátu Johna Thunea, nicméně o zisk podpory jako takové se nesnažil. Demokratičtí zákonodárci si přitom opakovaně stěžovali, že je exekutiva neinformuje tak, jak bývalo zvykem, a nesdílí s nimi důležité utajované informace, i když mají potřebné prověrky. Trump to v minulosti sám de facto přiznal a vysvětlil, že jde o snahu zabránit únikům.
Pokud ovšem Bílý dům opravdu dopředu neusiloval o minimálně neformální setkání s vedením Demokratické strany, je to protě zjevná chyba. Ta je o to větší, pokud skutečně rozhodnutí o útoku přišlo už brzy po náletech ze strany Izraele. Izraelsko-americký útok na Írán je brzy hodnotit. Nicméně i pokud by byl maximálně úspěšný, dá se říct, že Trump udělal správnou věc naprosto nesprávným způsobem.
