Ústavní soud problém našich hrozných Nových pořádků sám nevyřeší

Plénum Ústavního soudu ČR (Ústavní soud ČR / Jan Symon)

Plénum Ústavního soudu ČR | FOTO: Ústavní soud ČR / Jan Symon

Minulý týden, poté, co vešel ve známost nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 44/17, zatroubily Nové pořádky k frontálnímu útoku na jeden z nejvyšších soudních orgánů České republiky. Nejdřív se ozvali oba vedoucí představitelé dnešní exekutivy, premiér a prezident. A hned po nich vládní média.

V Mladé frontě DNES vyšel v pátek 5. února článek Zdeňka Koudelky, ústavního právníka, spoluautora volební reformy z roku 2000, jak se tam uvádí, s názvem „Sekyra zaťatá do voleb“.

FORUM 24 (archiv)

Pan Koudelka hned na začátku píše, že Ústavní soud nyní „zrušil část volebního zákona, která rozděluje poslanecké mandáty v krajích podle volebního dělitele d’Hondt a kterou na návrh vlády schválila poslanecká sněmovna 13. prosince 2001… Pro zákon hlasoval třeba tehdejší senátor a dnes předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a také lidovecký poslanec Miroslav Kalousek. Zákon podepsal prezident Václav Havel. Zákon řešil důsledky zrušení volební reformy sociální demokracie a ODS Ústavním soudem, tedy šlo o jiný zákon než ten s volební reformou.“

Tato informace mi připadá mírně řečeno příliš kusá a cítím potřebu ji rozvést, aby bylo aspoň trochu jasné, o co tehdy šlo. Začnu ze široka.

Prehistorie: opoziční smlouva

Volby do PS PČR v roce 1996 vedly k patu: ani dosavadní vládní koalice (ODS, ODA, KDU-ČSL), ani velmi úspěšná Zemanova ČSSD nebyly schopny vytvořit vládu anebo se spojit s někým dalším z opozice (naštěstí, zbývaly totiž už jen KSČM a SPR-RSČ). Po třech letech se patové vládnutí zhroutilo v důsledku tzv. sarajevského atentátu. Vnitřní opozice v ODS, podporovaná oběma koaličními partnery, KDU-ČSL a ODA, využila nepřítomnosti premiéra Klause (byl na státní návštěvě v Sarajevu) a pokusila se o změnu ve vedení ODS a v čele vlády (v obou případech šlo o Václava Klause). Měli jakousi dejme tomu ideovou podporu prezidenta Havla. Jejich důvody byly z velké části pochopitelné, provedení nekorektní a mimořádně vrtácké. Klaus se po původním váhání vzchopil, udržel si vedoucí post ve straně a jeho oponenti si museli založit novou (Unii svobody).

()

Nicméně ODS utrpěla těžkou ránu. Jenže když po krátké epizodě Tošovského vlády proběhly na jaře 1998 parlamentní volby, dokázala se vzpamatovat. Ztratila proti roku 1996 necelá dvě procenta. S přehledem vyhrála ČSSD, Klausovi oponenti z US dostali necelých devět procent a KDU-ČSL přibrala procento. Zemanovi ovšem vítězství nestačilo k většině v PS, s komunisty do koalice nechtěl, obnovení bývalé středopravé koalice bylo vzhledem k vzájemným zkušenostem někdejších partnerů vyloučené a lidovcům ani unionistům se ze zcela pochopitelných důvodů velmi nezamlouvala koalice se stranou, kterou po volebním triumfu suverénně ovládal Miloš Zeman.

Pytlíci v akci

KDU-ČSL a Unie svobody vsadily všechno na to, že ani ODS, ani ČSSD bez nich vládu nevytvoří, na to, že společná vláda ČSSD a ODS je v dané situaci nemyslitelná (ve volební kampani se prezentovaly jako úhlavní nepřátelé), a konečně na to, že se těší podpoře hlavy státu. Z této pozice se pak pytlíci pokusili tlačit zároveň na ODS i na ČSSD. A ČSSD a ODS udělaly následně to, co by udělal na jejich místě každý: domluvily se proti nim a uzavřely tzv. opoziční smlouvu.

Problém nebyl v tom, že se domluvily, ale jak se domluvily: opozice se na celé volební období vzdala práva vládu ve sněmovně svrhnout a obě strany se dohodly na dělbě významných pozic ve státě. A ani jedno, ani druhé se nedělá.

Volební systém

K dohodám mezi ODS a ČSSD patřila i reforma volebního systému. Po roce 1998 měla „opoziční smlouva“ faktickou ústavní většinu v obou parlamentních komorách, tudíž teoreticky volné ruce i k ústavním změnám. Za tím účelem byla ustavena mezistranická komise (rozuměj komise složená ze zástupců ODS a ČSSD), která vypracovala dohodu o základních obrysech volebního systému. Dohoda se pak stala součástí tzv. tolerančního patentu z 26. 1. 2000. Jejím smyslem bylo vytvořit pro volby do PS „volební systém, který významně usnadní vznik funkční většinové vlády, složené nanejvýš ze dvou politických subjektů“. Měl být zachován současný poměrný systém při posílení prvků většinových. Volební kraje se měly krýt s hranicemi okresů a mělo jich být celkem 35, celkový počet poslaneckých mandátů měl být zachován. Rozdělování mandátů se mělo provádět vyrovnávací d’Hondtovou metodou.

To, co vzniklo, je jedna veliká kulišárna: totiž způsob, jak co nejvíc přiblížit volební systém většinovému, aniž by se musela změnit ústava (tj. čl. 1 hlavy 2, kde se mj. praví, že se volby konají podle zásad poměrného zastoupení). Je to způsob, jak si establishment, který se dostal k moci, upevňuje své pozice. (Samozřejmě, má i svou stinnou stránku: pokud by jednou ztratil přízeň veřejnosti a mohly se i nadále konat svobodné volby, jeho pád by pak byl o to větší. Ale kdo by na to myslil ve chvíli, kdy se vyhřívá na výsluní moci a politického úspěchu!)

Obrana před Babišem (FORUM 24)

Volební zákon tohoto střihu byl pak projednán oběma komorami parlamentu a bez problémů schválen v první polovině roku 2000 jako zákon č. 204/2001. (Volební systém byl nakonec „upravený d’Hondt“ díky úpravě volebního dělitele – tzv. volební dělitel Koudelka.) Veto prezidenta Havla (v tomto případě víc než oprávněné) poslanecká sněmovna rovněž bez problémů přehlasovala, takže byl pak zákon vyhlášen 14. 7. 2000.

Ústavní soud anno 2001

Tím ale všechno ještě neskončilo: hned 17. 7. 2000 se prezident Václav Havel obrátil se stížností na Ústavní soud. Navrhl především zrušení těch částí volebního zákona, které ustanovují nové volební obvody (základní moment habaďůry) a zavádějí nový volební systém. Dne 1. 9. 2000 pak ÚS obdržel velmi obdobný návrh 33 senátorů PČR. Ústavní soud (jehož složení bylo podstatně odlišné od toho dnešního) pak v nálezu č. 64/2001 zrušil ustanovení o změně volebních obvodů a „upravený d’Hondtův systém“ (tj. upravený „volebním dělitelem Koudelka“). Rozhodnutí ÚS tedy otevřelo cestu i ke změně volebního systému.

Ústavní soud, jednoduše řečeno, nemá pravomoc zákony psát, nýbrž v nich škrtat. S tím, že své škrty musí zdůvodnit. Na základě nálezu ÚS byl pak Parlamentu ČR tehdejší (Zemanovou) vládou předložen návrh změny volebního zákona, který poslanecká sněmovna odhlasovala 13. 12. 2001, senát pak 17. 1. 2002 (volby se konaly 14.–15. 6. 2002).

Konečná verze zákona z roku 2002 byla výsledkem kompromisu. Nejdivočejší změny navrhované zákonem č. 204/2000 Sb. z volebního zákona vypadly, změna systému v „klasický d’Hondtův“ zůstala. Je otázka, nakolik to byl kompromis šťastný, tj. smysluplný. Základní cíl, zabránit opakovaným povolebním patovým situacím, jak ukázala další léta, nebyl ani náhodou dosažen. Navíc zdánlivě „nepatová“ situace z roku 2010 se ukázala být fatou morgánou, otevřela vrata k „Velké protikorupční revoluci“ a vedla do politické katastrofy – k destrukci polistopadové demokracie a k nástupu Nových pořádků.

Proč a jak jsme ve stavu nejvyšší nouze

Je totiž základní omyl předpokládat, že nedostatek srozumění ve společnosti se dá „očůrat“ rafinovaně vymyšleným volebním systémem. V lednu 2001, hned poté, co vyšel nález ÚS č. 64/2001, jsem k tomu napsal: „Volební zákon, který nyní Ústavní soud v mnoha bodech zrušil, za moc nestál. Trčela z něho zvlášť výrazně snaha nahradit nedostatek konsensu ve společnosti technickým fíglem, a to, jak jinak – ve prospěch navrhovatelů.“

Společnost, v níž jsou politika a politické soupeření chápány jako „pokračování války jinými prostředky“, jako třídní boj mezi „pravicí“ a „levicí“, nebo mezi „kapitalismem“ a „socialismem“, nebo mezi „pravdou a láskou“ a „neviditelnou rukou trhu“, aniž by všichni zúčastnění měli společného něco jiného než vzájemnou nenávist, si žádnou demokracii a žádný právní stát nezaslouží, protože je k ničemu nepotřebuje. A v tom stadiu jsme právě dnes až po uši.

Takže už jen několik poznámek k divokému odporu, který rozpoutaly exekutiva a jí nakloněná média proti poslednímu nálezu Ústavního soudu.

Za prvé, Ústavní soud rozhodl plně v rámci svých kompetencí a v prostoru, který mu ústavní rámec ČR poskytuje. Pokusy o politickou diskreditaci soudu a některých jeho členů ze strany vysokých přestavitelů nynější exekutivy, stejně jako katastrofické vize „nedozírných následků“, které si dobře pamatuji z doby po srpnu 1968 (tenkrát se jimi oháněl zejména shodou okolností taky prezident, totiž Ludvík Svoboda), považuji za nepřípustné. Pokud je někdo ze čtenářů téhož názoru a dosud se nepřidal k výzvě Klubu na obranu demokracie „Podpora Ústavního soudu ČR“, prosím, aby se svým podpisem připojil zde. Ústavní soud udělal v této věci to, co bylo zapotřebí.

Volič v permanentním stavu nejvyšší nouze

To ale ještě není všechno. Takže za druhé: nynější poměrně vášnivý spor, vyvolaný nálezem Ústavního soudu, má ještě jeden důležitý aspekt. Udělali obecně vzato to, co bylo zapotřebí, taky politici? Tj. aspoň někteří politici?

Spor je o volební systém. Jenže aby mělo vymýšlení volebního systému vůbec nějaký smysl, musí tu být aspoň někdo, koho má smysl volit. A člověk – nikoli jako potenciální zakladatel nové strany či nového hnutí, ale i jen jako potenciální volič – musí mít představu o tom, jakému programu by mohl případně dát důvěru v dnešním nevýslovném marasmu poničené demokracie a koronavirové hysterie, v níž se likvidují její poslední zbytky. Pokud tu nikdo takový není, jsou volební systémy nezajímavé už proto, že i volby jsou pak nezajímavé a k ničemu.

Strana, jakou bych mohl volit

Končím svůj text jakýmsi stručným náčrtem některých základních tezí, které obsaženy ve volebním programu by pro mne byly dostatečným podnětem k tomu, abych v říjnu zvedl zadnici z křesla a z posledních sil se odbelhal do volební místnosti. Jistě, opakuji se – ale zejména v dnešním odporném marasmu jsou věci, které je třeba opakovat pořád dokola.

Takže: V roce 1989 se nám shodou příznivých historických okolností podařil návrat do světa, v němž jsme pobývali někdy od konce devátého století. Jeho dnešními základními parametry jsou demokracie a právní stát. Vyrostly z křesťanských kořenů, napájejí se z tradic osvícenství i z tradic sociálních hnutí devatenáctého století. Zhmotněním společenství, které odtud vyrostlo, jsou v současné době Evropská unie a Severoatlantická aliance. Odtud taky vyrostla naše polistopadová demokracie, jíž jsme se počínaje rokem 2013 fakticky vzdali. Námitky, jako že to vše mělo taky své mouchy, jsou plané. Jistě, všechno na světě má své mouchy, a my taky: přičemž naše největší velemoucha je bezděčná zrada toho, co nám v roce 1989 z větší části nezaslouženě spadlo do klína.

První teze je tedy: návrat k polistopadové demokracii.

A druhá teze se týká povahy toho návratu: to, co za naší spoluúčasti (nenamlouvejme si, že ne) v posledních osmi letech vzniklo, jsou „Nové pořádky“, abych použil termínu Andreje Babiše. Zavrhli jsme (ve volbách formálně vzato svobodných) minulá léta jako dobu, kdy nám vládli politici, kteří nemakali a kradli. A tak se dnes před námi naparuje nepříliš sourodé a ne vždy jednotné souručenství Andreje Babiše, Miloše Zemana, Vojtěcha Filipa, Tomia Okamury a Jana Hamáčka (abych vyjmenoval ty nejviditelnější výtečníky). Pod jejich „vedením“ zrovna teď beznadějně zapadáme do močálu koronavirové pandemie.

To, o co jde, je tedy návrat k demokracii. Ne k nějaké ideální, neexistující (tu slibují falešní spasitelé, jichž jsme si už v poslední době užili dost), ale k té, kterou jsme v roce 1989 získali a kterou jsme v roce 2013 ad. hloupě opustili, ne-li zradili.

Součástí každého smysluplného programu je tedy to, co se dá vyjádřit zkratkově, ale docela přesně slovy „Antibabiš“ a „Antizeman“. Natvrdo a přímo, do všech důsledků. Zejména této části virtuálního programu se ovšem už předem horempádem a expresis verbis zříkali politici počínaje Zemanovým protikandidátem (!) z roku 2018 Jiřím Drahošem a konče předsedou ODS, nejsilnější demokratické strany, Petrem Fialou.

Jistě, to, co jsem napsal, je vyjádření jednoho voliče. Nebyl bych schopen napsat artikulovaný politický program a nemám takové ambice. Ale nebyl bych schopen volit politický subjekt, který se proti právě zformulovaným jednoduchým tezím zpronevěřuje. Bohužel, žádný jiný tu v současné době není.

Přesto si myslím, že má smysl tyhle zásady pořád dokola opakovat. Pokud se tak děje, je tu pořád naděje, že někoho osloví.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]