Uvolňování po pandemii: O naší svobodě prý rozhoduje věda

ČTK

Adam Vojtěch a Roman Prymula | FOTO: ČTK

Poté, co naše společnost na čele s Andrejem Babišem slavně zvládla hydru pandemie, dospěli jsme do fáze uvolňování. Jeho další etapu vyhlásil ve čtvrtek 18. června vědecký tým Nových pořádků (hlavní hygienička Jarmila Rážová, „šéf pracovní skupiny ministerstva zdravotnictví pro uvolňování přijatých opatření“ Rastislav Maďar a spojka na vládní braintrust ministr Adam Vojtěch). Zásadní věc je odkládání „roušek“ (zlomyslníci, jako je např. autor těchto řádků, říkají „náhubků“). Uvolňování je tentokrát potěmkinské: jsou tu totiž dvě malé výjimky, „místa s vyšším výskytem nemoci“: „Karvinsko“ (tedy zjevně okres Karviná) a potom ještě taky „Praha“. Okres Karviná má, jak jsem si zjistil na Wikipedii, t. č. 252 296 obyvatel, Praha 1 324 279. Kromě toho je Praha hlavní město České republiky a centrum politického, kulturního, společenského života země (navíc si nejsem zcela jistý, zda náhodou nepůjde i o přilehlé okresy).

„Roušky“ nejsou jen nepohodlné a protivné omezení společenského styku. Ochromují společenské kontakty mezi lidmi a mají symbolický význam. Stejně jako rozestupy a různé ohrady (tj. hranice, tady se vlastně taky vytyčuje jakási hranice) znamenají chtě nechtě nesvobodu. Člověk něco obětuje a musí se s tím smířit. Někomu to jde snadno, jinému ne. Zvlášť když omezení v případě Prahy znamená, že v podstatné věci ochromení celé společnosti v citlivé oblasti pokračuje (tím nechci samozřejmě nijak snižovat význam Karvinska).

Pan ministr tvrdí, že rozhodnutí není konečné, je prý třeba ještě počkat na vývoj v dalším týdnu (znamená to snad, že se čeká, zda dar svobody v této podobě skousne veřejnost?) A je tu ještě jedna významná věc: mimořádná opatření nebude napříště vydávat ministerstvo, ale jednotlivě krajské hygienické stanice. O míře svobody v zemi (to je přece jen taky a především politická záležitost) nebude rozhodovat vláda (která by v této věci neměla mít žádná moc velká práva), ani ministerstvo, ale krajské hygienické stanice. Chceme prý přejít od plošných omezení spíše k doporučením, omezením na lokální úrovni a individuální odpovědnosti každého z nás, utěšuje nás pan ministr. Na zodpovědnosti za naši omezenou svobodu tedy poneseme účast i mi sami. Vláda zjevně pokračuje v cestě, nastoupené kdysi, když nám pan Babiš nadekretoval „roušky“ s tím, že si je pořídíme sami. A jak by nepokračovala, když se to jednou tolik osvědčilo.

K dalšímu zmírňování pravidel chce ministerstvo přistoupit při příznivé epidemiologické situaci. Přitom podle paní doktorky Rážové nelze například stanovit konkrétní počet případů, který by znamenal, že region bude mít opatření přísnější. “Zvažovat“ to budou hygienici. Tentokrát nejsme jako za feudalismu v rukou panských pochopů, ale v péči vědy. I přesto se jen těžko zbavuji dojmu, že si z nás někdo dělá legraci. Jistě, naši odborníci to myslí upřímně. I Karl Marx to kdysi s vědeckostí svých nápadů nepochybně myslil upřímně. Z toho, co pak od Ruska po Čínu vzniklo, však přecházely oči.

Nechci snižovat váhu odborníků, jen upozornit, že i ti by měli být pod kontrolou veřejnosti. Zatím se těžko zbavuji dojmu, že jsou pouze pod kontrolou Andreje Babiše.

Obránci naší svobody

Za naši svobodu bojuje Milion chvilek. Na úterý 9. června svolal na Staroměstské náměstí demonstraci a pochod k Úřadu vlády. Poté, co vláda dala najevo nespokojenost s plánovaným počtem účastníků, zavázal se účast zreglementovat a pochod k úřadu vlády rovnou zrušit. Pak se z kruhů ministerstva vnitra ozvalo, že účast až tak nevadí, ale pochod se už tak jako tak neuskutečnil. To, co se odehrálo, dalo by se označit jménem „Co zbylo z Letné“. Není toho moc.

Zato na opoziční politiky bude pan Minář a jeho lidé napříště tvrdý. Dal to najevo o dva dny později v rozhovoru s Hospodářskými novinami. On a jeho lidé chtějí „přesunout pozornost na opozici“.

Úkolem Milionu chvilek je „být hlasem občanů, umožnit jim potkat se na náměstích a pojmenovat problémy“. Jejich úkolem není problémy vyřešit, protože nemají politickou moc. Úkol stran naproti tomu je „nabízet co nejlepší vizi a osobnosti“, mít „plán, jak vyhrát volby složit vládu“, a dát lidem naději, že to bude lepší. Tato dělba práce je ze strany Milionu chvilek zhmotněný alibismus: chtějí dirigovat, ale za realizaci pak ponesou zodpovědnost „politici“.

Nikoli náhodou se pan Minář ochotně chytil příměru s Občanským fórem, který mu nadhodil novinář, co s ním rozhovor dělal. Milion chvilek už prý vlastně jako občanské fórum (s malým o) funguje. Je nadstranický, takže „dokáže spojit lidi napříč spektrem“, ale „není něco, co by mohlo ekvivalentně fungovat v politice“. To tedy ne, to není.

Hlídací pes demokracie

Být hlídacím psem demokracie je podle pana Mináře hlavní úkol Milionu chvilek. Jeho pojetí tak zapadá do virtuálního modelu nové demokracie, která měla po listopadu 1989 překonat jak totalitní stát, tak zkostnatělou formální demokracii. Komponenty byly (a asi ještě jsou): nadšený, případně rozlícený dav na náměstí; média coby hlas občanské společnosti; média pak poskytují materiál výkonné moci, tj. „orgánům činným v trestním řízení“ (ideální by bylo, kdyby tento celek nakonec schramstl i soudy). A nad tím vším se tyčí virtuální „Hrad“, hlas Pravdy a Lásky.

Je třeba otevřeně říci, že je to konkurenční projekt k parlamentní demokracii. Není sice jasné, má-li ji nahradit nebo doplnit, ale všechny dosavadní pokusy o něco takového skončily bohužel tím, že ji nahradil. Naštěstí se za zkostnatělé předlistopadové ČR tento projekt (který poukazuje zároveň k autoritativním režimům dvacátých a třicátých let minulého století i k „vizi“, s níž nedávno vstoupil do politiky Andrej Babiš) nepodařilo nikdy plně realizovat: pokusy o jeho realizaci polistopadovou demokracii jen úplně rozvrátily. A ve Velké Protikorupční Revoluci se pak z hlídacího psa demokracie vyklubal pes baskervillský.

Odvracení pozornosti

Odvracení pozornosti patří k tomu, jak se prosazují Nové pořádky. Není v tom žádný ďábelský plán, děje se tak zcela bezděčně a je to vlastně jen projev bezradnosti. Před časem se intelektuální elity zabývaly očišťováním Ferdinanda Peroutky. To byla jen předehra. Dnes jsou témata: cesta předsedy Senátu na Tchajwan, náš poměr k Izraeli, diplomatický konflikt s Ruskem, znectění pomníku W. Churchilla. Ty věci mají jistě svou váhu. Ale to hlavní, o co jde, je už sedm let probíhající a velmi úspěšný frontální útok na základy právního státu a na parlamentní demokracii, spojený s instalací Nových pořádků Andreje Babiše, Miloše Zemana, Tomia Okamury. Vojtěcha Filipa a Jana Hamáčka.

Problematické je taky redukovat problém Babiš na „střet zájmů“: je to bagatelizace obřího problému, který jsme si tentokrát (na rozdíl např. od roku 1938 a 1938) způsobili zcela a jen sami. Že to tak vidí lidé z Evropské komise, je asi pochopitelné. My bychom to však měli vidět šíř a hloub.

V letošním předjaří zaznamenali už i v Bruselu, že z přijetí některých krizových opatření leckde plynou útoky na principy právního státu, demokracii a základní práva. A že vlády některých zemí usilují o to, aby si pod pláštíkem boje s pandemií opatřily neomezené mocenské kompetence. U nás byli všichni sami bez sebe radostí, že se Brusel v té souvislosti většinou zabývá Viktorem Orbánem a Maďarskem. Napadlo snad aspoň někoho z českých europoslanců, že by tam snad měl říci: u nás je to stejné, ne-li horší? (My jsme se o to v Klubu na obranu demokracie před pár týdny pokusili a sehnali jsme pod náš text přes 1700 podpisů; naše možnosti jsou ovšem omezené).

Politická politika

Nemám za sebou žádné plné náměstí a nemohu se v tomto článku na rozdíl např. od pana Mináře a d. vydávat za hlas „občanské společnosti“, tedy za hlas lidu či dokonce, jak se říkalo dřív, za hlas „pracujícího lidu“. Můžu tu sdělit jen svůj názor občana a politického komentátora. 

To, co dnešní politické opozici chybí, není „jednota“. Jen zcela elementární politický program, který se zdá shrnout do třech sousloví: Antibabiš, Antizeman, obnova polistopadové demokracie. Zatím se všichni v té opozici, co se hlásí k demokracii, shodnou jen na pravém opaku: „žádný Antibabiš“ (to hlásal např. před časem na stránkách babišovských LN Petr Fiala), „žádný Antizeman“ (s tímto heslem kdysi slavně prohrál prezidentskou volbu Jiří Drahoš; pro ně jsem toho člověka ani náhodou nemohl volit) a „žádná polistopadová demokracie“.

Polistopadová demokracie měla spoustu chyb, ale zdravé základy a hlavně byla otevřená změnám (i změnám k lepšímu) – na rozdíl od toho marasmu, co tu máme teď. Modlím se, aby tu jednou vznikla strana, která by dokázala překročit pětiprocentní hranici a hlásila se zároveň jednoznačně k těmto třem věcem: Antibabiš, Antizeman, obnova polistopadové demokracie. 

Polistopadovou demokracii si dnes nikdo hájit netroufne. Její političtí představitelé se na ni vykašlali. Nechali si namluvit, že se účastí na ní neodpustitelně provinili, že jsou poznamenáni, navždy vyřízení, že se musí na všechno jen stydlivě koukat zpoza křoví a nanejvýš si ještě sypat popel na hlavu. Koryfejové Nových pořádků si mnou ruce, a stejně i ti mamlasové, kteří polistopadovou demokracii usilovali nahradit obludným útvarem, který jsem tu výše popsal (nejlepší označení je policejní a prokurátorský stát s lidskou tváří). Těm se to vlastně povedlo: jenže ten útvar vybudovali ne pro sebe, ale pro Babiše a spol.

Je to děsný pohled.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner