Příjezd státníků na první jednání širšího formátu evropských zemí, Evropského politického společenství. Petr Fiala (ODS), slovenský premiér Eduard Heger FOTO: Úřad vlády ČR
FOTO: Úřad vlády ČR
Slováci půjdou v roce 2023 k předčasným parlamentním volbám. Bývalá vládní čtyřkoalice ztratila ve sněmovně původně bezprecedentní ústavní většinu 95 hlasů z roku 2020 a smysl jakékoliv své další existence definitivně pohřbila v sebevražedné válce klíčových lídrů, absenci sdílených programových priorit a nulové schopnosti kritické zpětné vazby vně samotných stran. Menšinová vláda nevýrazného Eduarda Hegera tak logicky nezvládla hlasování o vyslovení nedůvěry v parlamentu a dnes už dožívá jenom v omezeném režimu pod kontrolou hlavy státu Zuzany Čaputové. A to není zdaleka to nejzajímavější a nejhorší, co Slovensko a střední Evropu v dalším roce čeká.
Češi mají svého antisystémového populistu Andreje Babiše a obchodníka s extremismem (prokremelské narativy SPD nemají totiž s českým vlastenectvím skutečně nic společného) Tomia Okamuru, paralelní „národní a populistická“ fronta se na Slovensku formuje kolem trojnásobného expremiéra Roberta Fica, populárního přeběhlíka od Fica Petra Pellegriniho a (ex)neonacistických struktur Mariána Kotleby a od něj odčleněných a lépe oblečených extremistů pod názvem Republika.
Ve jménu pomsty, Orbána a vlastně i Putina
Tuhle potenciální a podle všeho budoucí vládní koalici spojovala a spojuje existenční potřeba předčasných voleb (zejména Fico a spol.), mocenský revanš za vyšetřování a souzení mnoha prominentů z dob Fica a Pellegriniho, relativizace koronaviru a zpochybňování vakcinace, protiamerické a proruské resentimenty (dnes ještě možná s výjimkou expremiéra Pellegriniho), sázka na specifickou a nikým nepojmenovanou slovenskou cestu v EU a NATO, rezolutní odpor vůči vojenské pomoci Ukrajině a neskrývaná inspirace režimem, jazykem a vládnutím Viktora Orbána.
Všichni lídři na stejném smetišti
Obnovení starých pořádků a vynucené mocenské spolupráci tandemu Fico a Pellegrini nahrává totální atomizace (ex)vládních a mimoparlamentních liberálních a konzervativních stran, vysoká míra vzájemné osobní nedůvěry jednotlivých lídrů a z toho plynoucí obrovská frustrace a demobilizace prozápadního a proreformního voličského elektorátu. I proto předvolebním průzkumům dominují populistický Pellegrini, revanšistický Fico a extremisté z Republiky, zatímco rozhádané jádro bývalé vládní koalice (Igor Matovič a jeho OĽaNO, SaS Richarda Sulíka a Sme Rodina Borise Kollára) se aktuálně a víceméně potácí na hraně zvolitelnosti do poslanecké sněmovny.
Smrtící sebevražedný koktejl
Byl to právě Igor Matovič, který v posledních volbách triumfoval a díky umné kombinaci politického marketingu a klíčového narativu boje s korupcí a mafií téměř poslal Fica a spol. jednou a provždy do politického zapomnění. Byl to však právě ten stejný Matovič, kdo neuměl konsenzuálně, kompetentně a efektivně vládnout, přestože měl v rukách obrovský voličský mandát. Politika neotřelých až bizarních nápadů v čase pandemie a permanentní boj s novými a domnělými nepřáteli ve vlastní straně, koalici nebo s novináři vedla k jeho odchodu z postu premiéra, ale ne už z vládního kabinetu, který nadále řídil z pozice šéfa nejsilnější vládní strany. Nový premiér Eduard Heger byl totiž volbou samotného Matoviče, ne skutečným lídrem, vzešlým z parlamentních voleb a silným politickým mandátem své mateřské politické strany.
Když si spojíte typologii Matoviče s neexistující stranickou reflexí ve vládních subjektech vůdčího typu s miniaturní členskou základnou, s externími krizovými faktory (pandemie, inflace, energetická krize a válka na Ukrajině), máte k dispozici smrtící politický koktejl. Koalice proklamované změny, reforem a boje proti korupci neměla žádnou šanci. Nezničila ji pandemie ani energetická krize, ale krize nedůvěry, nespolupráce a rozhodovacího chaosu v přímém přenosu na sociálních sítích. A lídr, který se skutečným lídrem nikdy nestal.
Když přes Matoviče není vidět na Kreml
A tak se nám znovu a úplně přirozeně hlásí o slovo technokrat moci Robert Fico, jenž se o definitivní volební vítězství utká s jediným vážným rivalem – svou bývalou stranickou dvojkou Petrem Pellegrinim. Zatímco se část médií a liberální inteligence soustřeďuje nadále na laické psychologické rozbory (už) exministra financí Matoviče a jeho statusy na facebooku, slibný budoucí premiér Fico veřejně a bezelstně definuje budoucnost Slovenska bez jakékoliv kritické odezvy a zpětné vazby ve své domovině.
Ostentativně hlásá očistu represivních složek (zejména tím myslí elitní vyšetřovací tým NAKA a speciální prokuraturu, jež ho stíhaly za založení a řízení zločinecké skupiny, než to zastavil generální prokurátor, což je de facto nejvyšší státní zástupce v ČR), novým „přístupem“ k mimovládním organizacím podle restriktivního algoritmu Viktora Orbána a především k revizi zahraniční politiky SR vůči Ukrajině ve stylu: více humanitární pomoci, ale už ani jeden náboj pro Ukrajinu. Jinak řečeno: dobrá, pošleme jim léky a potraviny, ale jinak ať si klidně umírají, když nechtějí Putinův mír.
Až zacinká volební zvonec!
Pozor, samotný Fico se až tak zásadně nezměnil, zásadně se změnil svět kolem něj. Fico už není, po dvou letech v opozici a téměř za mřížemi, taková hmatatelná a viditelná hrozba a jeho očekávaný návrat k moci nechává chladnou i tu část veřejnosti, která kdysi hlasitě volala po změně a slušném Slovensku. Dnes už je tato část společnosti unavená, frustrovaná a v téhle chvíli kategoricky nevěří nikomu a ničemu. A hlavně: nepůjde k volbám.
Toto je situace, kterou Fico se svými skalními a mobilizovanými voliči potřebuje, takhle vypadá ideální podhoubí pro triumf autoritářských sil, které potřebují vládnout a „neobtěžovat“ lidi hádkami a rozmíškami. A to má ještě expremiér konečně k dispozici po letech i mimořádně silný povolební koaliční potenciál: Hlas-SD Petra Pellegriniho (bez ohledu na jejich osobní animozity, jinak rozdíly viditelné nejsou a ke spolupráci jsou odsouzeni), extremistickou a neonacistickou Republiku, politického obchodníka Borise Kollára a jeho populistické vládní hnutí Sme Rodina, v záloze ještě nacionalistickou SNS proslulého „přítele“ Kremlu Andreje Danka.
Jak to už na Slovensku chodí, Robert Fico a jeho přátelé už dnes přesně vědí, co budou dělat den po volbách. Naopak, aktuální (ne)vládní koalice neví ani to, co dělat vůbec dnes, a jejich bývalí voliči zase už dnes téměř jistě vědí, že v příštích volbách se stanou nevoliči.
S nejvyšší mírou pravděpodobnosti čeká Slovensko návrat k většímu klidu, protože obyčejní lidé nechají vládu zkušených a všehoschopných politiků vládnout a ta je zase na oplátku nebude zatěžovat svými spory a všechno zůstane za zavřenými dveřmi koaličních rad. Možná přibude korupce, oligarchů, Orbána a Putina, ubude trochu právního státu, otevřené společnosti, svobody, „otravné“ EU a NATO, ale hlavně bude všude ticho… a možná i zavládne definitivní mír na plně rusifikované Ukrajině. Nová slovenská vláda tomu bránit určitě nebude…
