Premiér Andrej Babiš (ANO) na schůzi poslanecké sněmovny FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Česká republika už řadu let trpí tím, že se na naší politické scéně objevuje jeden politický spasitel za druhým. Přitom je celkem jasné, že žádný z nich nepřinese nic jiného než další zklamání, přesto se lidé nechají znovu a znovu napálit a svou důvěru svěří někomu, kdo na ně zahraje tu správnou habaďůru. Pravda je taková, že žádné další spasitele samozřejmě nepotřebujeme. Naše politika si žádá něco úplně jiného. I tak ale přicházejí nové a nové subjekty a všemožné postavy či spíše figurky. Slibují zázračné řešení, které už z principu nemůžou přinést. Voliči se v nich zklamávají a pod vlivem svých emocí pak sedají na lep dalším. Je to začarovaný kruh, který je nutné přerušit a pokusit se z něj vystoupit.
Nemá valný smysl věnovat se tomu, co říká a slibuje konkrétní politický spasitel, který je právě v kurzu, a rozebírat a kriticky argumentovat, proč jsou jeho řeči jen plané sliby, ze kterých stejně nic nebude. Mnohem důležitější je rozpoznat, že nejde o nikoho seriózního, nýbrž jen o jednoho z řady mesiášů, který se plánuje v první řadě svézt na emocionálním rozpoložení části populace a který je ochotný jejich emoce využít a ve výsledku je dovést k ještě většímu zklamání, než v jakém je původně nalezl.
To, co Česká republika opravdu potřebuje, jsou politické strany, které mají určitou historii a kontinuitu a u kterých lze docela dobře odhadnout, jaký postoj budou zaujímat k nějaké nové otázce či problému, který se objeví třeba až v průběhu volebního období a o kterém se před volbami ještě vůbec nevědělo, že bude na stole.
Předvídatelnost těchto stran je daná tím, že zastávají konkrétní hodnoty a ideje, od kterých se následně odvíjí jejich politický program, tedy to, co voličům nabízejí a předkládají. Právě díky tomu jsou předvídatelné a občané u nich v každý moment vědí, na čem jsou. To se rozhodně nedá říct o politických spasitelích. Tam to nevíme nikdy, což je na nich ostatně to nejvíce nebezpečné a škodlivé. Dříve či později to pak nevyhnutelně vede k tomu, že se v nich jejich voliči zklamou, protože se od nich dočkají něčeho, co si v žádném případně nepředstavovali.
Jistě, může se stát, že i subjekt, který se původně tvářil jako protestní a který se především vymezoval vůči aktuálnímu establishmentu, se vyvine ve svého druhu tradiční uskupení se snadno odhadnutelnými postoji a názory a stane se dobře předvídatelnou partají s určitou tradicí. Například Pirátská strana tímto směrem snad pomalu míří, byť je stále ještě rozkročená mezi různými směry a proudy a pořád je celkem otevřené, ke kterému z nich se nakonec definitivně přikloní.
Bárta, Babiš a Šlachta
Naproti tomu u Babišova hnutí ANO je zcela jasné, že jediným vývojem, kterým prošlo od doby, co se objevilo na politické scéně, je to, že se ustálilo jako čistě marketingový a populistický subjekt. V každém momentu totiž vede právě takovou politiku, u které jeho marketingoví experti mají zato, že mu přinese co nejvíce voličských hlasů.
Do toho přichází hnutí Přísaha bývalého policisty a někdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Roberta Šlachty. Jeho hlavní a vlastně jediné téma se dá shrnout jedním slovem: spravedlnost. To, o co Šlachtovi jde, nebo jak se minimálně navenek tváří, je: spravedlivé Česko. A část voličů na to zjevně slyší a jsou ochotni mu to věřit.
Nemá moc smysl znovu a znovu rozebírat a připomínat, že je to ve skutečnosti strašně málo a že každá politická strana a hnutí, pokud nemá občany zklamat, musí být postavené úplně jinak a rozhodně nestačí mít jedno téma. Pokud se takové uskupení ocitne ve sněmovně, neřku-li ve vládě, bude se zabývat obrovským množstvím různých oblastí a problematik, a pokud se v nich nemá utopit nebo nemá být obětí různých lobbystických zájmů a skupin, musí mít jednak jasné hodnoty, na kterých staví, a jednak propracovaný program a postoje k jednotlivým otázkám a samozřejmě také celou řadu lidí a odborníků, kteří se jim už nějakou dobu věnují.
Bez toho všeho to zkrátka nejde. Pokud tím dané uskupení nedisponuje nebo se mu to nepodaří narychlo vytvořit, což je takřka nadlidský úkol, s velkou pravděpodobností selže a ztroskotá, protože to, s čím si hnutí vystačí před volbami, po nich už zpravidla nestačí. Typickým příkladem byly Věci veřejné Víta Bárty.
Rychlý růst Šlachtovy Přísahy svědčí o tom, že se voliči nepoučili a jsou stále náchylní podlehnout někomu, kdo zabrnká na ty správné struny a kdo působí, že si na nic nehraje, má něco za sebou a dokáže si vytvořit image správného chlapa, který to na rozdíl od různých papalášů a šizuňků myslí na férovku. Šlachtovi v tom pomáhá i pečlivě budovaný příběh o poctivém poldovi, který se nebojí mocných.
Pod vlivem silné emoce
Ti, kdo zvažují, že mu dají svůj hlas, by se přesto měli zamyslet, jak to celé může dopadnout. Nedá se totiž vůbec odhadnout, jak se v různých oblastech a otázkách zachovají lidé, které Přísaha vynese k moci. Snadno se může stát, že spolu s ní se do poslanecké sněmovny a možná i do vlády dostane docela dost lidí, o kterých dnes nevíme naprosto nic. Tím pádem nemůžeme vědět nic ani o tom, k čemu všemu to povede a jaké dopady případný úspěch Šlachtova hnutí bude mít.
U Andreje Babiše a hnutí ANO jsme to také svého času nevěděli a jeho aktuální bilance je mnohem horší, než si i Babišovi největší odpůrci dokázali představit. To samé platí u zmíněných Věcí veřejných. A Šlachtova Přísaha na tom nebude o nic lépe. Spíše naopak. Může to být dokonce ještě o něco horší, protože celkový trend je spíše sestupný.
Nakonec si nemůžeme být jisti ani ohledně hlavního tématu, kterým se Robert Šlachta ohání. Bude důsledně trvat na uplatnění spravedlnosti i ve všech kauzách spojených s premiérem Andrejem Babišem, nebo bude ochotný s Babišem a jeho hnutím vládnout, pokud mu to umožní získat post ministra vnitra a začít realizovat své vize a plány v tomto resortu? Vposledku se tak nelze spolehnout ani na to, že Šlachtova Přísaha bude natolik nekompromisní, jak teď tvrdí, a bude opravdu vyžadovat spravedlnost pro všechny.
Na druhou stranu, pokud téma spravedlnosti ve společnosti rezonuje, jak se zdá, je nutné, aby se ho pokusila uchopit i koalice Pirátů a hnutí STAN a koalice SPOLU. Pocit nespravedlnosti je výrazná emoce a jestliže u části občanů sílí, je potřeba si toho všímat a pokusit se na to zareagovat.
Pokud se od hnutí ANO začala část voličů odklánět, protože se zklamali a došli k závěru, že Babiš jejich pocit nespravedlnosti jen dále prohlubuje, protože i on je gauner sledující pouze své vlastní zájmy, za což v době pandemie společnost zaplatila skutečně velkou cenu, obě koalice by se měly snažit udělat vše proto, aby tohle téma přijaly za vlastní. Stačí si vzpomenout na to, jak svého času ministr Babišovy vlády Roman Prymula vyzýval občany, aby zůstali doma, a sám vyrazil na fotbal. I tohle sem totiž patří.
