Premiér Andrej Babiš na volebním sjezdu svého hnutí ANO FOTO: Hnutí ANO / se souhlasem
FOTO: Hnutí ANO / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Není náhoda, že Andrej Babiš, který se už poosmé nechal zvolit předsedou hnutí ANO, zahájil stranický sněm útokem na média. Dokonce je označil za největšího soupeře svého hnutí. V jeho očích zřejmě představují jednu z posledních překážek na cestě k plnému ovládnutí politického prostoru v Česku. Pro demokratické strany to není dobrá vizitka, pro občanskou společnost je to opožděný budíček.
Délkou setrvání ve funkci se Babiš přibližuje někdejšímu předsedovi KSČM Vojtěchu Filipovi – a podobnost není jen statistická. Vnitrostranická demokracie v hnutí ANO funguje na stejném principu jako kdysi u komunistů: formálně existuje, fakticky je prázdná. Vůdce je neotřesitelný a nepostradatelný.
Totéž platí i pro další dva koaliční partnery. Všechny tyto subjekty fungují na vůdcovském principu, kde je posvátným ikonám dovoleno prakticky vše – i opakované porušování etických kodexů či vlastních stanov. Platí to pro Andreje Babiše, Tomia Okamuru i Filipa Turka. Moc se zde nekontroluje, ale uctívá.
Nepřekvapí tedy, že se Andrej Babiš znovu stal předsedou hnutí ANO navzdory tomu, že čelí obžalobě v kauze Čapí hnízdo, má nevyřešený střet zájmů a Česká republika po něm požaduje vrácení sedmi miliard korun za neoprávněně vyplacené dotace. Právě proto dnes musí zničit veřejnoprávní média. Převedením jejich financování pod státní rozpočet z nich chce vytvořit svou hlásnou troubu, která bude držet stranickou linii.
Od komunistů převzal osvědčenou rétorickou zbraň: zaklínání se „objektivitou“. Tento pojem používá jako klacek každý, komu se nelíbí kritická role médií veřejné služby. Objektivní je ovšem v tomto pojetí pouze to, co vyhovuje vůdci. Přesně takto fungovala totalitní hnutí minulosti – individuální pohled se musel rozpustit v bratrské nebo soudružské jednotě. V novinařině je však měřítkem objektivity fakt, nikoli pocit loajality.
Po odstranění nepřátelských médií bude snazší získat další instituce, o kterých Babiš na sněmu mluvil – senát a prezidentský úřad. Hledání společného kandidáta s koaličními partnery už s nadšením vítají jak Petr Macinka, tak Tomio Okamura. Na první pohled jde o běžný politický plán. Ve skutečnosti však Babiš krok za krokem kopíruje osvědčený maďarský manuál Viktora Orbána.
Buduje blok ideově různorodých, ale hodnotově spřízněných subjektů, které spojuje neúcta k pravidlům, pohrdání liberální demokracií a odpor k Bruselu, vnímanému především jako zdroj peněz. Společným tmelem není program, ale nacionalismus – vágní a emotivní představa „programu pro naše lidi“. Fungovalo to v Maďarsku, proč by to nemohlo fungovat i u nás?
Stejně jako komunisté kdysi stavěli svou politiku na ideologii dělnické třídy, dnešní autoritáři ji staví na mlhavém obrazu národní jednoty. Nabízejí jednoduchý příběh: „my“ proti „nim“, „naši“ proti „cizím“. Politiku strachu, sobectví a prázdných slibů. To je ten program „pro naše lidi“. V době vyprázdněných ideologií se nacionalismus ukazuje jako nejširší a nejnebezpečnější společenské lepidlo. Ironií zůstává, že rétoriku etnické jednoty a „národních zájmů“ razí politik narozený na Slovensku a muž s japonskými kořeny – i to už ale patří k místnímu folkloru.
Viktor Orbán se touto strategií udržuje u moci už patnáct let. Pokud se nechceme jednoho dne probudit v „maďarské“ realitě, musí opozice přestat soupeřit mezi sebou a začít spolupracovat na obraně demokratických institucí.
A současně je nutné Andreji Babišovi neustále připomínat základní věc: neměl by okrádat Českou republiku. Sedm miliard korun neoprávněně vyplacených dotací má vrátit – to není dar z lásky k vlasti, to je povinnost a respekt k zákonům. A v kauze Čapí hnízdo by měl stanout před soudem jako každý jiný občan. Gentlemanské zdrženlivosti už bylo dost. Můžete si být jisti, že až bude mít dost sil, zaútočí i na nezávislost soudů. Když demokraté váhají, autoritáři vyhrávají.
