Andrej Babiš FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
V Lidových novinách (a na Lidovky.cz) píše s despektem o Milionu chvilek a demonstraci na Letné Jiří Hanák. Píše tam kdekdo, ovšem Hanák je bývalý signatář Charty a psal už do samizdatových Lidových novin, tak je to dost cenná kořist.
Od Jiřího Hanáka jsme se v babišovském listu mohli dočíst: „K listopadovým oslavám se přimrskli i chvilkoví demokraté pana Mináře svoláním masové demonstrace na Letnou. Její program? Ultimátum premiérovi. Silně to připomíná program Akčních výborů KSČ v době února 1948, kdy nikým nevolené skupiny dávaly ultimátum od ministrů až po vedoucí odborů: buď bude po našem, nebo jdi! Třicet let po listopadu je to ohavné. Rád bych však viděl plnou Letnou demonstrující proti vládě, která nezvládá bytovou politiku. Rád bych viděl plnou Letnou demonstrující na podporu lidí, kteří Listopad prostě nevyhráli. Matky samoživitelky, které nemají na školní obědy pro své děti. Na obranu rodin žijících z ruky do úst. Na ochranu tisíců lidí škrcených exekucemi. A tak dále.“
Mohli bychom ovšem Hanákův seznam i rozšířit. Demonstrovalo se třeba i za podnikatele, kteří se stali obětí Babišových „nepřátelských převzetí“ firem, které stály oligarchovi v cestě. To je totiž také boj za sociálno.
Mohli bychom ironicky dodat, že Hanák sám kdysi patřil k nikým nevolené Chartě 77. Jistě, dalo by se namítnout, že to bylo v době, kdy u nás nic připomínajícího svobodné volby nebylo a každý protest proti komunistickému režimu tím pádem prováděli lidé nikým nezvolení.
Je smutné, že si Jiří Hanák neuvědomuje, co se v této zemi děje. Andrej Babiš si svou cestu k moci prostřílel obrovskými balíky peněz, které proměnil ve svou mediální moc. Dnes už jeho média (pardon, média zaparkovaná ve svěřenských fondech, kde nad tím vším nestranně bdí paní Monika Babišová) zasahují tři a půl milionu lidí v této zemi.
Mohutná ekonomická základna Babišovi dovolila dokoupit si kluky a holky na plakáty, kteří jeho tažení k moci legitimovali. Na tom samo o sobě není nic nezákonného, ale protože za jinými politickými subjekty nestojí miliardová ekonomická základna, je tím demokratická soutěž značně zdeformována. Babiš také využil vlny antikorupční revoluce, což vyvrcholilo svržením Nečasovy vlády.
Je celkem snadno prokazatelné, k čemu nakonec tehdejší řádění po zásahu uniformovaných orgánů na Úřadu vlády nakonec vedlo. K ničemu, když pomineme právě ten pád vlády.
Mezitím už kluci a holky z billboardů poněkud vystřízlivěli a poznali, že Babišovo hnutí je jeho soukromý nástroj získání politické moci, kterou pak použije k posílení své moci ekonomické. Je celkem zjevné, že protikorupční nadšení z Babišovy strany nějak polevilo. O korupci už v podstatě nic neslyšíme, pokud se zrovna nejedná o neustálé připomínání politicky a ekonomicky celkem bezvýznamného podnikatele Bakaly, který mediálně ani politicky v této zemi nehraje žádnou roli.
Argument, že někdo je nikým nezvolený, by si babišovci měli ostatně porovnat s tím, kterým institucím v této zemi lidé nejvíce důvěřují. Paradoxně to nejsou zvolení politici, ale nikým nevolená armáda, rozhlas dokonce i soudy. K paradoxům demokracie patří, jak ukazují ostatně průzkumy i v zahraničí, že čím více mohou lidé někam volit, tím nižší je jejich důvěra v dané instituce. U nás má Senát, do kterého lidé volí dokonce konkrétní kandidáty, tradičně velmi nízkou podporu obyvatel. Proč to tak je, o tom se dá spekulovat. Pravděpodobné ovšem je, že lidé mají sklon, protože znají sami sebe, nevěřit ani sobě, ani lidem, které vyslali do nějakých funkcí. Pokud nějaká instituce požívá sekulární posvátnosti, jako třeba armáda, je důvěra v ni vysoká, ať se tam děje cokoliv. Výjimkou z pravidla je v této zemi úřad prezidenta a církve. U prezidenta se zřejmě jedná o resentiment z dob monarchie, u církví je to dáno vysokou mírou sekularizace české společnosti. Jinak ta data sedí.
U každé demonstrace je potřeba počítat s tím, že pochopitelně nepřišli všichni, kteří mají stejný názor. Počty účastníků demonstrací bychom měli vynásobit přibližně desetkrát, abychom odhadli, kolik lidí má stejné mínění. Především ale nejde o to, kolik lidí zastává nějaký názor (ačkoli v tomto případě je ten počet velmi vysoký), ale jestli mají pravdu.
Babišův konflikt zájmů je zjevný: zbohatnutí po vstupu do politiky a také propagandistická deformace, kterou provádí jím zakoupená média. To bije do očí, tedy aspoň lidi, kteří nepatří k fanklubu.
Jiřímu Hanákovi by jeho zaujetí pro sociální spravedlnost nemělo zastřít skutečnost, že občané nemusí mezi volbami úplně mlčet, když vidí, že obtížně kontrolovatelná moc expanduje, což se nakonec vždycky projeví i ekonomicky. Většinou to nejvíc odnesou ti nejchudší. Osmdesátiletý Jiří Hanák snad nemá zapotřebí se v babišovských novinách na propagandě současné moci podílet. Když je někdo celý život kritický k vládnoucí moci, pak je záhadou, proč této kritičnosti pozbývá vůči současné vládě, která si takovou kritiku zasluhuje z našich dosavadních vlád snad nejvíce.
