Francie dnes, ve výroční den takzvaného pádu Bastily, slaví svůj státní svátek. Jako i v jiných případech, není ani Bastila zrovna stoprocentní symbol. V době jejího konce už nebyla tím, čím dříve, totiž jasným místem útisku.
Akci předcházely dva měsíce všelijakých politických manévrů, a navíc vrcholil problém se zásobováním potravinami. Šířily se pověsti o „aristokratickém spiknutí“ krále a šlechty za účelem svržení třetího stavu. To vedlo u lidu k obavám, a tak v červenci 1789 rolníci propadali téměř panice. Kolem Paříže se shromažďovala vojska a 11. července odvolal král Ludvík XVI. oblíbeného ministra financí Jacquese Neckera. V Paříži pak došlo k povstání a 14. července 1789 se dav zmocnil Bastily, kterou považoval za symbol královské tyranie.
Ráno 14. července 1789, kdy bylo v budově drženo pouze sedm vězňů, se shromáždil dav a požadoval, aby šéf věznice Bernard Jordan markýz de Launay vydal zbraně a střelivo. Markýz se choval vyhýbavě, a tak lidé na věznici zaútočili a obsadili ji. Na velký odpor nenarazili, protože budovu bránili hlavně vojenští veteráni a váleční invalidé. Velitele Launaye vzbouřenci popravili a jeho hlavu nesli napíchnutou na kopí pařížskými ulicemi. Pokud jde o ty vězně, byli tam čtyři padělatelé, dva šílenci a jeden šlechtic, kterého tam nechala vsadit rodina kvůli incestu.
Legendární je zpráva o tom, že 14. července byl král Ludvík XVI. na honu a protože nic neulovil, zapsal si do deníku slovo: „Nic.“ Později se to četlo jako ironie osudu, jako že se ten den nic významného nestalo, on tím ovšem myslel, že jako lovec nebyl úspěšný. Další ironií je, že ten samý den nařídil stažení vojáků, ale útok na Bastilu v tom nehrál roli, protože o něm ještě nevěděl.
Nakonec král ustoupil a při návštěvě Paříže uznal svrchovanost lidu a připjal si trikolóru. Ten lid ho později nechá popravit.
Jak přišla Bastila ke své pověsti? Tu si vysloužila dřív. Jako státní vězení ji použil poprvé kardinál de Richelieu v 17. století. Průměrně tam ročně bývalo na 40 vězňů, kteří se tam ocitli na přímý rozkaz krále, proti kterému nebylo odvolání. Končili tam političtí potížisté a také jednotlivci, kteří tam byli drženi na žádost svých rodin. Motivem bývalo, že chtěli donutit nějakého vzpurného rodinného příslušníka, aby začal poslouchat. Také tam šlo strčit příbuzného, který rodinu nějak kompromitoval.
Za Ludvíka XIV. se Bastila stala místem, kde pobývali lidé zadržení soudem. Za vlády regenta Filipa II. tam byly zadržovány i osoby vyšetřované. Do vězení se umísťovaly také zakázané knihy. Provoz budovy stál ale hodně peněz, takže o demolici Bastily se uvažovalo už v roce 1784.
Pád Bastily je tedy poměrně dost velký mýtus, ale tak už to bývá, když si národy samy sobě vykládají o vlastní slavné minulosti. Také bychom k tomu mohli ledacos dodat.
(Zdroj: Britannica.com)
