Proruská demonstrace na náměstí Republiky FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Při procházkách venku poslouchám román Terezy Boučkové Dům v Matoušově ulici. V tomto románu Boučková popisuje historii obyvatel jednoho domu na Smíchově, ale zároveň se také vrací k událostem let 2022 a 2023, ke svým pocitům, které jí způsobovala válka na Ukrajině. Ta trvá doteď. Je zvláštní, jak snadno člověk může zapomenout na úzkost a děs, které cítil, když Putinova válka začala.
Já sama jsem ten den byla v Benátkách. Shodou okolností mám 24. února narozeniny. Probíhal tradiční karneval, nebe bylo modré a atmosféra dokonale absurdní. Krása se mísila s hrůzou a ta hrůza potom trvala celé týdny. Člověk nemohl spát, každé ráno se budil a díval se na to, jestli Rusové už jsou v Kyjevě, jestli Volodymyr Zelenskyj žije. Na tu válku jsme si zvykli. Zvykli možná není to správné slovo, ale psychika takhle funguje.
Putinovo vraždění už trvá více než tři roky a někteří naši spoluobčané jsou prý unavení. Je skutečně směšné a drzé pronášet slova o únavě z války, když jinde lidé umírají, čelí bombardování, přicházejí o své domovy, o své blízké. A ještě děsivější je, že v českých volbách, které se budou konat na podzim, mohou zvítězit strany, které to vraždění nejen bagatelizují, ale přímo podporují.
Už covid to ukázal
Je vážně strašné vědět, jak velká část spoluobčanů fandí něčemu tak hroznému. Je strašné vědět, že se v lidech opět probouzí to, co zažívali Židé během holocaustu, co zažívali lidé v době, kdy proběhl komunistický puč v roce 1948, co zažívali v 50. letech. Že to nejhorší, co se nachází v každém národě, teď získává sílu, dostává možnost promluvit, dostává možnost ovlivňovat, dostává možnost vládnout. Už od covidu je neskutečně frustrující vědět, že mezi námi žijí osoby s volebním právem, s možností ovlivnit to, co se bude dít a kam bude naše země směřovat, které jsou schopné šířit lži, věřit nesmyslům, za tyto nesmysly bojovat a nenávidět.
Vždycky, když si otevřu e-mail, a tam nějaký chudák píše svoje nadávky, protože nemá ve slunečný den o víkendu co dělat, uvědomuju si, jak smutné životy tito lidé mají. Ale není mi jich líto. Není mi jich líto proto, že na jejich frustraci, na jejich hloupost, na jejich zlobu a na jejich nenávist doplácíme my všichni. Jsou to titíž lidé, kteří udávali Židy, titíž lidé, kteří vyháněli Němce, kteří okrádali sedláky, kteří potom spali v peřinách okradených. Jsou to ti samí lidé, kteří vítali sovětskou okupaci, kteří se za normalizace stali udavači, kteří potom převlékali kabáty, jak jen to bylo možné, jenomže zjistili, že po roce 1989 je nutné, aby se každý také staral sám o sebe, a to se jim nechce.
Je hrozné, že mezi námi žije tak velké procento lidí, kteří jsou schopni neodsuzovat vraždění ukrajinských dětí, kteří tleskají tomu, že Vladimir Putin pošle bomby na dětské hřiště. Nedokážu to pochopit a nedokážu se s tím ani smířit. Práce novináře, politického komentátora, někoho, kdo se s těmito věcmi setkává dnes a denně, s sebou samozřejmě nese nutnost jisté míry odstupu, aby se člověk nezbláznil. Stejně jako si lékaři „zvyknou“ na utrpení, na bolest, s nimiž se musí setkávat, tak si zvyknete na to, že vám frustráti píšou zlé e-maily nebo že musíte sledovat projevy Kateřiny Konečné či Andreje Babiše, a vlastně už víte, že jste si taky zvykli.
Za pár korun
Ale někdy, když si člověk uvědomí skutečnost, když si člověk uvědomí, že více než 40 procent občanů je schopno volit strany, které nechtějí pomáhat napadené zemi a umírajícím lidem, je to strašný pocit. Je strašné vědět, že vám někdo řekne, že by chtěl nižší daně, zrušit windfall tax, přidat peníze, zvýšit mateřskou nebo navyšovat důchody. Že to je pro něj to hlavní, podle čeho se rozhoduje.
Je strašné, že vám někdo řekne, že na chvíli zdražil benzín, který je mimochodem za dlouhá léta nejlevnější, a že je to pro něj zásadnější než lidé umírající jenom pár kilometrů od nás. Že existuje tak velké procento lidí, kterým je všechno jedno, jenom jejich vlastní pohodlí je pro ně věc k zamyšlení. Anebo ne ani pohodlí, ale pomsta těm, kterým to jedno není. Protože v tom to je. Nenávist těch vůči Praze, vůči lidem, kteří jsou schopní, mají víc peněz, možná i lepší život, pracují na tom, aby se jim dařilo, a nečekají jenom s nataženou rukou, jak to dělají někteří jiní.
Ano, samozřejmě v reakci na tento text se opět dozvím, že někteří lidé v naší zemi se mají strašně. Ale nemají. Strašně se mají ti, kterým Vladimir Putin vzal jejich domovy. Tereza Boučková mi ve své skvělé knize připomněla ten pocit smutku z toho, kolik lidí, kolik lhostejných frustrátů kolem nás žije a kolik lidí je stejných jako ti, kteří přecházeli na druhý chodník, když se ubližovalo Židům. Nejen přecházeli na druhý chodník, kolik bylo těch, kteří se na tom podíleli! Titíž, co dnes píšou ty maily. Je to děsivé, smutné a nezbývá než doufat, že to ve volbách nedopadne tak, jak to zatím vypadá. Protože až tahleta klika převezme vládu, tak to zase bude vláda, která tuhle zemi zničila, která znemožnila, aby tenhle skvělý stát měl budoucnost jako Švýcarsko nebo Německo, a která způsobila, že jizvy, nezhojitelné jizvy, jež tu najdeme, ji ničí a hyzdí a hyzdit budou.
Kdo se bude stydět
Možná se někteří z nich jednoho dne budou stydět, ale možná taky ne, protože v některých lidech je prostě hodně zla. Osobně doufám, že alespoň pár z nich dojde k tomu, že je důležitější zastat se nevinných než se starat o to, jestli mi někdo pošle dvě stovky navíc, nebo ne. Ale je to naivní. Oni k tomu nedojdou. Oni zase budou psát ty svoje hloupé maily a komentáře pod články (mimochodem, skutečně má někdo tolik volného času?), protože nemají co na práci, i když je krásný jarní víkendový den. Nemají s kým jít ven, možná proto musí šířit zlo, nenávist, nadávky a tím si řešit svůj život, který je na nic. Jenomže si za něj můžou sami. Na rozdíl od Ukrajinců.
Nedovolme, aby tu vládli zlí a zákeřní Vidláci. Nedovolme, aby znovu převzali otěže následovníci těch, kteří psali dopisy požadující zavraždění Milady Horákové, kteří spali v cizích peřinách vyhnaných a zavražděných a kteří zničili dědictví téhle země, jež byla domovem několika národů a díky tomu byla skvělá. Nedovolme to. Sláva Ukrajině.
