Premiér Petr Fiala (ODS) a bývalý předseda vlády Andrej Babiš (ANO) v diskusním pořadu televize Nova Za pět minut dvanáct, 17. prosince 2023, FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
KOMENTÁŘ / Ještě před rokem jsme dennodenně slyšeli absurdní obviňování vlády Petra Fialy, že chce ovládat média, finančně protežovat média sobě blízká, že si chce ochočit média veřejnoprávní a cenzurovat média s „jiným názorem“ na ruskou agresi. Dnes už takové lži nešíří ani nejfanatičtější politici opozice a dokonce v tom polevili i proruští kolaboranti, protože skutečnost je až příliš zřejmá. Vláda nemá v médiích takřka žádnou relevantní a soustavnou podporu a tomu odpovídá i její nízká popularita. A jestli se čekalo, že se budou vládní strany domáhat snížení silně převažujícího vlivu opozičních populistů na veřejnoprávní média, tak to byl hluboký omyl. A je už jedno, zda je to více ze slušnosti, nebo z neschopnosti.
Není tomu přitom tak dávno, kdy jsme na vlastní oči sledovali, jak se to dělá, když chce někdo ve velkém stylu komunikovat s obyvatelstvem a omezit kritiku. Přímočarý Andrej Babiš nastoupil do politiky tak, že brutálně obsadil třetinu mediálního trhu a druhou třetinu neméně brutálně zastrašil či nepřímo zkorumpoval. Tato historická skutečnost je zde tabu, o němž se nemluví, protože této Babišově hnusné akci proti naší svobodě a proti civilizovanému prostředí sloužily celé zástupy zdejších novinářů. A veřejnoprávní média tuhle lumpárnu dlouhá léta kryla, když jako na orloji nechávala vystupovat Babišovy zaměstnance z jeho médií, kteří hájili a chválili jeho vládní politiku a přitom předstírali nezávislé pozorovatele.
Dnes nevídáme ani jednoho takto soustavného podporovatele vlády na televizní obrazovce. Už třeba proto, že Petr Fiala ani jiní politici vládní koalice žádného novináře nezaměstnávají. To samozřejmě není chyba. To je správné. Demokratické strany se ale ani nepokusily získat vliv těmi prostředky, které jsou legitimní. Nevyvážily situaci v mediálních radách, nepěstují vztahy s hodnotově spřízněnými komentátory či publicisty. V podstatě se o svoji mediální politiku soustavně nestarají. Vliv Babišovy lobby v médiích ani trochu nenabouraly a ani nevědí, jak by to udělaly. A protože o tom ani nemluví, tak se účastní předstírání, že je v naší mediální krajině všechno v pořádku.
A je tu navíc ještě jedna zcela skandální skutečnost: Babiš prý svá média prodal, ale přitom to není ani trochu poznat. I kdyby tato transakce ještě kvůli úřadům probíhala, tak bychom za normálních okolností pocítili jakési zvolnění v práci hnojometu Mf DNES a někteří redaktoři Lidových novin by se už třeba mohli začít stydět za desetiletou kolaboraci s jednou politickou silou, která těžce poškozovala demokracii. Nikdo se tu ale za sebe nestydí. A to je zvláštní a dosud nevysvětlený přírodní jev.
Jen připomeňme, že jde o dva celostátní deníky, deník Metro, desítky týdeníků a celou řadu silných mediálních webů včetně gigantického obchodu s reklamou. Nikdo dosud veřejně neukázal na drsnou pravdu, která tento největší mediální obchod desetiletí charakterizuje. Babiš ta média sice prodal, ale přitom jsou vlastně pořád jeho. Důkazem je jejich každodenní obsah. Jak to pan Babiš dokázal, to nevíme, ale výsledek vidíme.
Babišova mediální politika je od jeho frontálního útoku z roku 2013, kdy média koupil, znovu a znovu trefou do černého. Je to ovšem zásah cíle z kvéru gangstera, který k nám přicválal z Divokého východu. A žádných sedm statečných se mu v zavedených médiích bohužel do cesty nepostavilo. Pouze osamělí jednotlivci.
Mediální politika demokratů: svatá neschopnost
Skutečnost, že po prodeji Mafry se mediální síla hnutí ANO ani trochu nesnížila, ukazuje, že je Andrej Babiš opravdu marketingový a mediální génius a naši vládní politici mu nesahají ani po kotníky. A nejde bohužel jenom o to, že lidé ve stranách pětikoalice nejsou drzí predátoři jako Babiš, ale že prostě neumí prosazovat své vlastní zájmy. To, že to nedělají v rozporu s pravidly, jako to dělá Babiš, je samozřejmě zcela správně. (Ačkoli to tu skoro nikdo neocení.) Jenže oni to nedělají ani ve shodě s pravidly! Proto je jim také právem vyčítáno, že neumí komunikovat.
Přesněji řečeno, demokratické strany si neumí vybudovat prostředky a podmínky k tomu, aby se mohly dorozumět s veřejností. Je opravdu depresivní se dívat na to, jak primitivní východní zbojník mediálně vítězí nad vystrašenými džentlmeny z vládních paláců. Jejich neschopnost je špatně maskovaná údajnou slušností. Ve skutečnosti jde spíše o nešikovnost, nekoncepčnost a kapitulantství. Tuto frustrující situaci se pokusil prolomit ministr vnitra a předseda STAN Vít Rakušan, který natočil protivládní video a nechal se také nafilmovat, když v pivnici v Karviné navštívil docela obyčejný zvěřinec, který nám byl představen jako nespokojení voliči. Dojem z Rakušanových akcí je více či méně trapný, neloajalita vůči koaličním partnerům z toho vysloveně čiší, používá i populistické triky, ale je to aspoň nějaký pokus o to, dorozumět se s veřejností. Třebaže fanatiky v Karviné o ničem nepřesvědčí, ale svým potenciálním voličům ukazuje odvahu.
Výsledný mediální obraz: zmar a bída
A teď se podívejme na to, jaký je obraz České republiky podle drtivé většiny českých médií: Máme tu neustále chudnoucí obyvatelstvo, dramatické zdražování a vláda je bezradná nebo sveřepě odmítá přidávat peníze potřebným. Toto je hlavní tón televizí, rádií a také nejsilnějších zpravodajských serverů. Je to unisono dennodenně stejné a přesně to odpovídá propagandě Andreje Babiše. Ten navíc dodává, že se vláda stará jen o Ukrajince a o zbrojení a kašle na nás obyčejné lidi. On jako obyčejný miliardář nás z toho marasmu prý zase vyseká.
Tento prolhaný obraz situace nemá v médiích takřka žádnou oponenturu. A pak nám ta samá média předestřou výsledky průzkumů veřejného mínění, které celkem logicky ukazují, jak vládní strany zaostávají za dominujícím hnutím ANO. A všechna média to stereotypně opakují stejně, jako opakují zprávy o celkovém zmaru. Celé to působí, jako by Babiš média neprodal, ale naopak si jich hojně přikoupil.
Když tuto notu hraje napůl dezolátská CNN Prima News, tak je to její věc. Jenže ve vykreslování Česka jako země, kde lidé nemají peníze na nejnutnější věci, kraluje Česká televize a Český rozhlas.
Česká televize vysílá denně reportáže o skupinách obyvatelstva, které třou bídu s nouzí, a ukazuje dojemné příběhy konkrétních jednotlivců, kteří pilně pracují, ale berou málo peněz. Jako v komunistické televizi tu neustále zní „hlas lidu“. Občané, kteří pláčou nad svými nízkými důchody či malými výdělky a nad tím, že nemohou poslat děti do kroužků a na lyžařské zájezdy, ti jsou každodenními hrdiny údajně seriózního zpravodajství České televize. Obyčejní soudruzi a soudružky, řekne si divák. Jen nejsou tak nadšení, protože musí žít v hrozivém kapitalismu pod buržoazní vládou. Ten ideologický motiv tam dnes samozřejmě není slyšet otevřeně, ale skrytě prochází celým zpravodajstvím, které působí, jako by ho řídila nějaká levicová proletářská úderka v naší pracující inteligenci.
Problém přitom není, že má ve veřejnoprávních médiích vliv levice. Problém je, že levice zastírá, že je levicí, a naopak tu žádnou pravici, liberální a středovou pravici, takřka nevidíme a neslyšíme. Projevuje se to tím, že nám denně někdo z Českého rozhlasu a z České televize vypráví příběh o chudnoucím obyvatelstvu. Chudnutí obyvatelstva se věnují i celé série pořadů, kupříkladu v Českém rozhlasu běží nehorázný seriál „Chyba systému“. který obviňuje stát z nedostatečné péče o chudé, a pak je tu projekt „Česko k nezaplacení“, což je taková ultra „vtipná“ hříčka: Česko sice milujeme, ale je prostě k nezaplacení! Nedá se tu vůbec vyžít s penězi.
Je to samozřejmě zcela nepravdivý obraz situace. Část obyvatel Česka zažívá jisté zhoršení své finanční situace, ale jiné části naší společnosti žijí stále stejně dobře. Nic dramatického se ve skutečnosti neděje. A jestli se měl někdo za Babiše líp, tak na tom Babiš neměl žádnou zásluhu.
A teď si řekněme, co v médiích naopak zcela chybí. Nikdy nikde neslyšíme o lidech, kteří nevyžadují od státu další a další peníze. Neslyšíme o lidech, kteří jsou iniciativní, pracovití, odvážní a úspěšní, a tím, že třeba podnikají nebo platí vysoké daně, tak táhnou ve společnosti káru, na níž se jiní nechávají vozit.
Nároková mentalita, která je veskrze asociální, v českých médiích totálně převládá. Mentalita zodpovědnosti a individuální pracovní iniciativy je zcela potlačená. To je kolektivní duševní stav české společnosti, který média jednak odrážejí a jednak vehementně posilují. Je to stav blízký duševní nemoci. Možná jakési neuróze, při níž postižený stále něco vyžaduje a tváří se, že má na to všechno nárok. A tato duševní nemoc české společnosti nás může dovést nejen do nového babišismu a k dalšímu civilizačnímu propadu, jaký jsme za Babišovy vlády zažili, ale v podstatě do naprosté katastrofy, kdy se tu znovu může dostat ke slovu kolaborantská proruská lobby.
Česká novinářská obec a česká vydavatelství si ani trochu neuvědomují svoji zodpovědnost za budoucnost státu. A demokratické strany se potácejí v bezradnosti a postupně se smiřují s tím, že předají moc temné populistické opozici, která je někdy skrytě a jindy otevřeně antievropská a sází na udržování naší země v zaostalosti, protože z té zaostalosti tyje. A sází na rozdávání státních peněz, protože tím si zařizuje poslušné a pasivní obyvatelstvo.
Přitom si tu stále předstíráme, že máme opozici celkem normální a tak si může užívat takový ohromný prostor ve veřejné scéně a určovat ráz veřejné debaty. Jenže ona ani trochu normální není. Demokratickou opozici tu nemáme. Proto je chování českých demokratů a českých médií v podstatě otřesné.
