Zdravím Tě, příteli, Michaeli Kocábe! Filosof Jan Patočka kdesi napsal, že historický či politický stůl nebude nikdy čistý. Tento významný český myslitel byl, pokud jde o jeho politické postoje, znám spíše jako člověk opatrný. Přesto se rozhodl připojit svůj podpis pod Chartu 77, kde většinu signatářů tvořili bývalí komunisté, a následně se statečně a konzistentně stavěl na její obranu, což vedlo k jeho předčasné smrti v důsledku řady výslechů StB.

Když vznikla Charta 77, diskutovalo se v undergroundovém prostředí, zda podepsat, či nepodepsat její základní prohlášení; část mladých lidí ho postupně podepsala a část nikoliv, a to nejen z důvodu přemíry komunistů podepsaných v prvním prohlášení, ale i proto, že nerozuměli tomu, proč by radikální subkultura měla vést dialog s „mocí“.

Nesrozumitelné jim bylo i tvrzení profesora Jana Patočky jako jejího prvního mluvčího, že signatáři se „cítí být loajálními občany“ komunistického státu, jak napsal po setkání s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem v březnu 1977. Podobně nejasné bylo i deklarativní tvrzení základního prohlášení, že nejde o žádný zásah „do sféry politické moci“. (Ačkoliv jsem sám zastával tuto radikální pozici, přesto jsem s Chartou 77 spolupracoval, až mě nakonec StB vedla jako chartistu.)

Dále čtěte

Také voják může být demokratickým státníkem. Příkladem jsou Dwight Eisenhower i Charles de Gaulle

Billboardy použité Andrejem Babišem v prezidentské kampani s textem: „Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat. Ne voják.“ vzbudily svojí nemístnou zkratkou a…

Byť se z určitého pohledu Charta 77 stylizovala do role „nepolitičnosti“, z historického hlediska se stala naopak, jak už v roce 1981 prohlásil na konferenci ve Frankenu exilový historik Vilém Prečan, „nejradikálnějším popřením podstaty totalitního režimu, nejradikálnější výzvou systému“.

Připomínám věci minulé nikoliv jako nějakou kritiku, ale pouze pro zdůraznění nahodilosti agregačních dějinných stolů a důležitého rozdílu, že být radikální v historicky složitých kontextech neznamená nejednání, nekonání nebo defétismus vyplývající z požadavku „čistého stolu“.

V diskusi Českého rozhlasu Plus v pořadu „Pro a proti“ s Michalem Horáčkem (19. 1. 2023) jsi Ty, Michaeli, prohlásil, že rozum Ti říká volit, zatímco srdce nevolit, což je jako východisko pro rozhodování hodně špatný stereotyp a je stejně pochybný, jako když se tvrdí, že muži jsou racionální a ženy emocionální. I Tvoje představa, jak komunistická strana „bude tleskat a bouchat špunty“, až se prezidentem stane bývalý komunista, je zavádějící, protože česká politika se v posledních letech už neřídí podle komunistické strany a počtu jejích otevřených lahví šampaňského, jako když byl premiérem ještě Andrej Babiš.

Dále čtěte

Sen o normální prezidentské volbě. Proč potřebujeme důvěru v parlamentarismus a politické stranictví

Posledních dvacet let českého prezidentství to byla pohroma. Václav Klaus a Miloš Zeman mají nesporné zásluhy na obnově stranického systému,…

Tvrzení, že první kolo prezidentské volby roku 2023 ukázalo, že „lidem nevadí komunistická minulost“, ignoruje chaotickou diferenciaci politických zájmů, hledisek a motivací, kterou není možno vysvětlit ani dialektikou života v podobě usmiřujících se protikladů, ale ani převést na jednoduchou logickou zásadu v duchu „tertium non datur“, kde platí dichotomie „buď, anebo“ – „bývalý“ komunista, nebo „nikdy“ nekomunista.

V rozhovoru prezentuješ Václava Havla ve světle radikálního čistého antikomunismu, ale přehlížíš, že ani „průběh sametové revoluce“ se neodehrával v rovině nějakého politicky čistého stolu, neboť Václav Havel byl zvolen prezidentem na konci roku 1989 Federálním shromážděním, které bylo dominantně složeno z komunistů, a po dohodě vyjednané s premiérem Mariánem Čalfou, že představitelé tehdejšího režimu nebudou trestáni.

Obdobně si z pohledu politiky „čistého stolu“ a jejích historicky čistých reprezentantů příliš idealizuješ politiku Václava Havla, který byť byl odpůrcem komunismu, tak ve své prezidentské funkci často prakticky podléhal vlivu například bývalých stalinistických právníků, jako byl Zdeněk Jičínský, a prosazoval s ním kupříkladu politiku „tlusté čáry“ a právní kontinuity.

Dále čtěte

Opravdu jsme nepoučitelní? Budoucí prezident aneb Drzost, která spěje na stupeň nejvyšší

Myslím, že prezidentský úřad v České republice není dobře postaven od samého základu, totiž od definice, jakého aktéra do role…

Právě v důsledku politiky právní kontinuity se dodnes, tedy třicet let od pádu komunistického režimu, musí někteří někdejší disidenti soudit, aby se domohli spravedlnosti, zatímco někteří bývalí agenti StB mohou bez potíží zastávat nejvyšší politické funkce.

Pokud tvrdíš, že první kolo prezidentské volby roku 2023 je z hlediska sametové revoluce jasně „hluboko pod červenou čárou“, kam tedy umístit oběti komunismu, kterých se v rozhovoru dovoláváš, když to byla právě sametová „tlustá čára“, která je částečně politicky odsunula stranou? Celá řada odsouzených politických vězňů se po dlouhá desetiletí musela soudit, aby jim byly zrušeny například zbytkové tresty.

Mimochodem, pokud používáš termín „revoluce“, pak jejím základním znakem je právní diskontinuita s předcházejícím politickým právním řádem, a nikoliv právní kontinuita jako ta polistopadová.

Ostatně pokud se předpokládá jakési „čisté“ pojetí politiky, tak by se měl zároveň připomínat i případ Viktora Orbána a jeho hnutí mladých nekomunistických intelektuálů z roku 1988, jehož výsledkem je dnes nechvalně známá politika, která podle pana politicky „čistého“ dostala jméno: orbánizace. V těsném politickém závěsu už za ní netrpělivě přešlapuje její česká varianta: „okamurizace“.

Dále čtěte

Radomyr Mokryk: Ukrajina úspěšně vzdoruje ruské přesile, ale válka v nejbližších měsících neskončí

Radomyr Mokryk, rodák z ukrajinského Lvova, slavista a kulturolog, se před lety usadil v Česku. Za normálních okolností by přednášel na FF…

V roce 2019 jsme se střetli v diskusi Českého rozhlasu Plus v pořadu „Pro a proti“ nad otázkou, zdali si Karel Gott zaslouží pohřeb se státními poctami. Tehdy jsi s určitými výhradami hájil populárního zpěváka, člena KSČ, a zejména normalizační pop-ikonu, která se postavila do čela husákovské kampaně proti Chartě 77, s argumentem, že si tento populární zpěvák zaslouží pohřeb se státními poctami, a to z důvodu široké podpory lidu.

Změnil se snad tento lid od roku 2019, který jsi hájil, opravdu tak významně, že po čtyřech letech je nutno defétisticky proklamovat: „Zdržuji se hlasování“?

Je možno „lid“ vyměnit? A lze nalézt v dějinách jednoduchý mechanismus a kritérium „čisté“ politické volby, když minulost je stále před námi, jak nám ostatně dokazují i současné prezidentské volby?

Nestačilo by v historických situacích spíše jednat, než se „zdržovat“?

S pozdravem Mirek Vodrážka

Praha, 24. ledna 2023

Miroslav Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.