„V katovském domku strašilo, ale žili jsme dobrý život.“ Alena Mihulová vzpomíná na manželství s Karlem Kachyňou

Sešli jsme se v útulné kavárně na Hradčanech, nedaleko šest set let starého domu, jenž podle pověsti patřil pražskému katovi. Herečka Alena Mihulová v něm dodnes bydlí a vzpomíná na dobrý život, který tu vedla se svým mužem, Karlem Kachyňou, režisérem nesmrtelných filmů, jako jsou Ucho, Kočár do Vídně, Lásky mezi kapkami deště, Zlatí úhoři, Pozor, vizita!, Smrt krásných srnců, Městem chodí Mikuláš…

Na počátku osmdesátých let minulého století se během natáčení filmu Sestřičky tehdy devětapadesátiletý vdovec seznámil se začínající, sedmnáctiletou herečkou. Po deseti letech tajeného vztahu se vzali, a měli spolu dceru Karolínu. Letos v březnu tomu bylo dvacet let, kdy Alena Mihulová svého muže po dlouhé a těžké nemoci vyprovodila na věčnost.

Karel Kachyňa, jeden z největších (a nejpracovitějších) českých filmařů druhé poloviny dvacátého století, by se prvního máje dožil sta let. A protože se žádné velké národní vzpomínání nekoná, poprosil jsem o něj ženu, co ho znala nejlépe. Dala si cappuccino, které si v zápalu vyprávění nechala vystydnout.

O režijní metodě…

Byl ochoten udělat pro dobrý záběr psí kusy. Když jsme točili Krávu, stáli jsme v jednu chvíli s Radkem  Holubem v ledové horské říčce. Cvakali jsme zubama, nemohli to zastavit, což Karla rozčílilo. „Tak budeme cvakat zubama, nebo budeme točit?“ zařval. Načež vlezl do té vody za námi. Nikdy v tom nenechal herce samotné. A oni to cítili, takže pro něj udělali cokoli. Karel se jim odvděčil tím, že každý věděl, že když hraje u Kachyni, bude to dobré. Nenechal je prostě udělat chybu.

O seznámení…

Byl nesmírně rafinovaný. Začal se ke mně chovat strašně hezky, což u něj nebylo zvykem. Býval přísný, dokonce známkoval spolupracovníky a herce. Říkalo se mu železnej dědek. S herci to ale uměl. Kromě toho musel vědět, že když na mě bude křičet, že okamžitě začnu plakat a maskérka bude mít práci. No a pak přišel moment, kdy jsme odjeli na tři dny točit do Písku, a tam mě pozval na ten pohár. Tím to začalo…

O svatbě po deseti letech vztahu…

Byli jsme rádi, že fungujeme spolu, na obřadu nám nezáleželo. Přišli jsme na úřad a neměli ani svědky. Ujali se toho dva lidé, co šli okolo. Já měla za svědka takovou malinkou paní a Karel dlouhého hubeného brýlatého pána. Bylo to jako z Felliniho. Přemluvili nás k hudbě, ukázali jsme v seznamu na nějakou skladbu, jenomže po dvou taktech nastal technický problém a nastalo ticho. Nechali jsme se oddat, cukaly nám koutky, a když jsme odcházeli od ceremoniáře, zapomněli jsme se podepsat. Památkou jsou nám dvě společné fotky se psem, pořízené samospouští na chodbě našeho domu. Takže asi tak.

O vztahu k dceři…

Pamatuju si, jak mě bavilo pozorovat, když si tu ti dva hráli na koberci. Jemu bylo sedmdesát, jí čtyři, ale diskutovali jako dva dospělí o tom, jestli má mít farma střechu, nebo ne. Oba si trvali na svém názoru. Karolína to uzavřela tím, že na zvířátka nesmí pršet. Co se na to dá říct?

A taky o strašení v katovském domku…

Jednou, bylo to někdy ze začátku, spolu takhle sedíme u večeře a Karel se najednou rozhlédne po místnosti a řekne: „Kdyby se ti někdy zdálo, že tě někdo pozoruje, všimla sis stínu nebo tak, neboj se. To je v pořádku. To jsou zdejší duchové. V nejhorším se otoč po zvuku a houkni – já vám nic nedělám, tak mě nechte na pokoji.“ Tohle mi řekl ten vzdělaný, inteligentní člověk u večeře. Upřímně, tehdy mě napadlo, jestli není trochu blázen. Načež jsem to vypustila. A pak byl jednou na exteriérech, byla tma, jedenáct večer, prostě čas, kdy by se člověk mohl bát. Pustila jsem si televizi a najednou se ozval hluk. Znáte to, když pracují dřevěné trámy, nebo zavrže podlaha. Ale tohle byl ohlušující zvuk, jako kdyby začalo praskat všechno dřevo v domě v jednu chvíli. A co myslíte, že jsem udělala? Otočila jsem se z gauče a instinktivně vykřikla: „Ticho, já vám nic špatného nedělám, tak mě nechte na pokoji.“ A co bylo nejhorší, ono to okamžitě ustalo. To mě teprve vyděsilo. Už nikdy se to neopakovalo, možná je to i tím, že jsme si pořídili psa, toho se prý duchové bojí. Občas se objevil v chodbě stín, že jsem se šla podívat, jestli se nevrátila dcera ze školy, ale to bylo všechno. Jinak se nám tam ale bydlelo hezky, protože jsme se měli rádi.  

Celé vyprávění Aleny Mihulové si můžete přečíst v novém čísle měsíčníku Forum24+, který je ode dneška v prodeji.