Do kin v současné době přichází film Havel. Celovečerní snímek přináší příběh jedné z nejvýraznějších postav naší historie Václava Havla z jeho disidentských dob, kdy ještě nebyl slavnou osobností. A zdá se, že nejednomu člověku to je proti srsti – o Václavu Havlovi se začínají oprašovat všemožné lži i antisemitské pomluvy.

Jedna z nich má přes dva tisíce sdílení a je recyklátem starého textu. Text zveřejňujeme celý bez redakčních úprav, aby si každý mohl udělat obrázek, jaké podlé pomluvy je někdo schopný šířit:

„VÁCLAV – JE TO MOŽNÉ? TO JSME NEVĚDĚLI?

Bohužel, mnozí věděli, ale nikdo to nechtěl slyšet! Václav Havel nabyl po 17. listopadu 1989 v restituci rozsáhlý majetek. Pozadí této restituční transakce, jedné z prvních, která prolomila Benešovy dekrety, je však zatemněno a objevuje se jméno pražského pozemkového krále, miliardáře Miloše Červenky.

Rodina Havlů patřila k nejbohatším židovským rodinám v Praze již na počátku 20. století. Otec a strýc Václava Havla byli členy zednářské lóže „Bohemia“. Oba financovali Sionistické organizace, zednářské lóže, PEN-klub a oba byli členy Rotary-klubu. Současné bohatství, resp. z restituované majetky jsou dílem strýce Václava Havla, Miloše Havla filmového podnikatele. Významnou měrou se na majetku rodiny podílel i otec Miloše Havla Václav Havel st., majitel stavební firmy a stavitel Lucerny.

Vztahy Václava Havla se svým synem Milošem Havlem však byly později poznamenány synovou neutajovanou homosexualitou. Asi nejproslulejším projektem Miloše Havla bylo vybudování barrandovských studií, které vybudoval spolu s židovským podnikatelem Osvaldem Koskem. Miloš řídil i filmovou společnost Lucerna-film a bohatl na dovozu a promítání amerických filmů.

Po začátku války vstoupila na Barrandov německá správa a ateliéry se nebývale rozrostly. Točila se řada filmů, na kterých se podílela tehdejší elita českých herců. Rodina Havlů patřila k prominentním Židům, svědčí o tom fakt, že Miloš Havel a Václav Havel senior spolupracovali nejen s okupační správou, ale také s Gestapem a SD (Sicherheitsdienst). V Lucerně (která byla ve vlastnictví Havlů) ustavili rezidenturu SD a zřídili konspirativní byty. Zde získávali občany ke spolupráci s SD a Gestapem.

Miloš Havel zajišťoval pro Gestapo a SD večírky, hony a zábavy s děvčaty a optoval německou národnost i občanství. Dostal doklady na německé jméno a příjmení. Pracoval zpočátku jako agent, pak jako řádný úředník pražského Gestapa. Miloš Havel dostal také celou řadu osob do koncentračního tábora a vězení.

Po válce byl Miloš Havel zařazen pod svým německým jménem na listinu válečných zločinců. Byl také obžalován, ale obvinění bylo za nejasných okolností staženo. Z této doby existují také doklady o čilých stycích Miloše Havla s StB. Miloš Havel podepsal StB také spolupráci. Po navázání spolupráce s StB odcestoval Miloš Havel do Německa.

V Západním Německu požádal Miloš Havel jako „pronásledovaný“ český Žid za války o odškodnění za majetek, který ztratil. V průběhu války totiž prodal polovinu barrandovských studí německé správě za částku asi 7 milionů korun, což považoval za podhodnocenou cenu, ke které byl přinucen. Západoněmecký rehabilitační soud nároky Miloše Havla uznal a v plném rozsahu jej odškodnil.

Vraťme se však k Václavu Havlovi. Ten se programově angažoval v Chartě 77, ve které byla řada (bývalých) komunistů, tzv. „osmašedesátníků“. Namátkou uveďme jména jako Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jiří Hájek, Jaroslav Šabata, Miloš Hájek, Karel Šiktanc a řada dalších. Václav Havel byl rovněž členem KSČ, a to do roku 1967. Všichni mluvčí Charty 77 byli Židé nebo zednáři.

Václav Havel nebyl řadový disident. Jezdil v lepším automobilu než tehdejší předseda komunistické vlády (vlastnil luxusní Mercedes), obýval rozlehlý a komfortní byt na Rašínově nábřeží a stejně tak měl k dispozici svou usedlost Na Hrádečku, kde mohl nerušeně pořádat své disidentské seance. Havlův čas přišel v listopadu 1989, když na Letné a z balkonu Melantrichu mával nadšeným statisícům doufajících. V témže roce byl komunistickým parlamentem jednomyslně zvolen prezidentem a když skládal slib, přísahal symbolicky na komunistickou ústavu. Neštítil se mávat nadšeným a doufajícím davům a poté přísahat věrnost komunistické ústavě.

V roce 1990 se uvažovalo, jakým způsobem uskutečnit restituce, a především v jakém rozsahu. Václav Havel, který měl tehdy v Občanském fóru rozhodující slovo, prosadil široké a rozsáhlé restituce. Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené teprve po 25. 2. 1948.

Způsob, jakým se Václav Havel dostal k majetkům svého strýce a děda, je zahalen tajemstvím. Jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů. Proto se na něj klasické restituční předpisy o navracení majetku ztraceného po roce 1948, nevztahují. Václav Havel přesto jako jeden z prvních dostal veškerý majetek, o který požádal. Možná i proto se Havel bojí tématu Benešových dekretů jako čert kříže. Na přímou otázku na svůj názor na ně uvedl pro BBC v roce 2002: „Já jsem se k tomuto velmi důležitému a citlivému tématu vyjádřil už mnohokrát, ale vždycky jsem se k němu vyjádřil, když jsem já chtěl a ne tehdy, když jakási zhysterizovaná atmosféra mě k tomu nutila, já zůstanu věrný této tradici, pokud jde o ty dekrety.“

Jednoznačné stanovisko k Benešovým dekretům však Václav Havel nikdy neposkytl a dobře ví proč. O pozadí Havlových restitucí se nikdy nemluvilo a žádný novinář se jimi netroufl zabývat. Ještě dnes je Havel pěstovanou ikonou tzv. sametové revoluce a falešného sametového „národního obrození“. Restituce příjemně postihly řadu disidentů z Charty 77 a ti chartisté, na které nic nezbylo, si dokumenty k restituci alespoň padělali. Učinila tak Havlova spolupracovnice a disidentka z Charty 77 (Židovka) Marta Chadimová, jejíž restituční podvod s nemovitostmi na Loretánském náměstí v Praze byl však odhalen a před odsuzujícím rozsudkem jí zachránila jen milost jejího přítele z Charty 77.

Restituce Václava Havla proběhly však tiše a úspěšně. Upozornit na to, že prolamují Benešovy dekrety a jdou hluboko za stanovenou restituční čáru 25. 2. 1948 si nikdo netroufl a netroufá si tak učinit ani nyní. Lze přitom konstatovat, že právě Havlovy restituce byly jedny z průkopnických v tom smyslu, že prolomily Benešovy dekrety. Na počátku 90. let se u restitucí Havlova majetku objevuje jméno Miloše Červenky, současného miliardáře a pozemkového magnáta v Praze. Absolvent moskevského MGIMO (aneb „Akademie KGB“) Červenka také Havlův majetek spravoval a fungoval jako Havlova „peněženka“. Naskýtá se proto otázka, pro koho vlastně dnes agent Červenka svůj obrovský majetek spravuje.

Havlovy úzké vztahy na staré struktury v souvislosti s jeho majetkem ukazuje i známá transakce, když prodal svou polovinu paláce Lucerna společnosti Chemapol vedené agentem StB Václavem Junkem. I u této transakce asistovala šedá eminence jménem Červenka. Dnes je (bývalý) majetek rodiny Havlů zdevastován a pomalu chátrá. Důkazem toho jsou jak Barrandovské terasy, tak Lucerna. Havel však rozhodně nezchudl, svá aktiva má uložené jinde. Skutečný obraz Václava Havla je diametrálně odlišný od toho, jak jej vykreslují Židy ovládaná média a samozvaní kulturní elitáři. Vyzní tedy velmi trefně, je-li při jedné společenské akci k nazvání Václava Havla za „jednoho z nejlepších synů národa“ vybrán jistý deviantní fotograf obscénních polo pornografických snímků a sál plný ovcí nadšeně tleská. Je to jen důkazem, kterak se instalovaná „česká kulturní elita“ (většinou tvořená Židy) utápí v bahně pokrytectví a bezpáteřnosti.

Václav Havel zneužíval ideály, kterými se zaštiťoval. Ač celý život žil s maskou bojovníka s totalitou a s komunismem, již v období Charty 77 s (bývalými) komunisty ochotně spolupracoval. A navíc jak už bylo řečeno byl sám bývalým komunistou. Po jeho úspěšném 17. listopadu 1989 Havel v čele Občanského fóra zajistil, aby si komunistická elita udržela moc ve státě. Symbolicky jmenoval federálním premiérem bývalého komunistického ministra Mariána Čalfu. Havel také obnovil všechny židovské společnosti ve státě a zednářské lóže, jejichž členy se stali téměř všichni vyvolení členové Charty 77 a Občanského fóra, vlády a diplomatického sboru, kteří byli povoláni pro budoucnost k vybraným rolím. V březnu 1989 se v soukromých pražských bytech připojovala k televizorům videokazeta s Havlovou hrou „Asanace“, natočenou malou divadelní scénou v Německu. Na konci děje hry byl připojen asi osmiminutový fotografický přehled autorova života. Na jednom snímku je Václav Havel se všemi rituálními symboly svobodných zednářů korunován králem. Václav Havel byl zasvěcen do zednářské lóže v roce 1968 při svém pobytu v USA. Do lóže byl uveden Arthurem Millerem, Židem a bývalým americkým komunistou. Havlovi se dostalo 30. stupně zasvěcení podle amerického rituálu (Ritual of Knight Kadosh z roku 1879). Etika rytířů 30. svěcení (Kádoš) je v rituálu charakterizována takto: „Moi, rien que moi, tout ŕ moi, tout pour moi, et cela par tous les moyens quels qu´ils soient“, tj. Já, nic než já, všechno mě, všechno pro mne, a to všemi prostředky, lhostejno jakými. Stupeň rytíř Kádos caron; je pojmenován podle rabína Ha-Kadoshe. V zednářském řádu Kádoš existuje 7 stupňů. Václav Havel byl zasvěcen ve stupni 1. jako Le Kadosh Israelite (Kádoš Izraelita). Svým stupněm zasvěcení byl Havel předurčen (vyvolen) pro výkonnou politickou roli. V den své inaugurace předstoupil před veřejnost v krátkých nohavicích svých kalhot, což v nezasvěcené veřejnosti vzbudilo rozpaky, zasvěcenci v celém světě však věděli, že patří králi bosáků služebníku Židů.

Krátce po svém zvolení prezidentem navštívil Izrael, kde s rabínskou čepičkou na hlavě převzal čestný doktorát. Vídeňský Kurier přinesl fotografii Havla, na níž s židovskými modlícími řemínky na hlavě, opřen o Zeď nářků, šeptá hebrejské modlitby a skládá přísahu. Václav Havel je dokonalý symbol falešné a pokřivené morálky naší společnosti. Na úpadku morálky a národního cítění se Václav Havel podepsal ještě víc, než celý komunistický režim. Ten, kdo jej uznává a uctívá jako „morální symbol“, tímto zároveň přijímá tuto pokřivenou morálku.

Dr. Igor TOMO, M.D. PhD.  ENT Clinic Home: Östergatan 30A Södertälje Hospital 15243 Södertälje Sverige SWEDEN“

Uvedený text je snůška lží. Zajímavé je, jak na jednu stranu zdůrazňuje, že Havel se prý nikdy nevyjádřil k Benešovým dekretům, a dělá z rodiny Václava Havla fašisty, zároveň však upozorňuje na jeho domnělé židovské kořeny.

Strýc Václava Havla Miloš Havel rozhodně nekolaboroval s nacisty. Zájemcům o historii českého filmu lze jenom doporučit knihu redaktorky MF DNES Krystyny Wanatowiczové Miloš Havel s podtitulem Český filmový magnát. Vynikajícím způsobem představuje strýce bývalého prezidenta a přesvědčivě vyvrací pomluvy šířené na jeho adresu týkající se údajné kolaborace s nacisty. Nic takového se nestalo. Kniha není Havlovou adorací, ale na základě faktů, svědectví příbuzných, přátel, známých, spolupracovníků, dopisů, úředních dokumentů atd. se ho snaží představit takového, jaký byl.

Je dobře, že kniha vyvrací také často opakovanou lež, že rodině Havlů byl majetek zabaven v roce 1945 na základě Benešových dekretů o konfiskaci vlastnictví kolaborantů a zrádců. Pravdou je, že filmové ateliéry na Barrandově byly zestátněny na základě Benešova dekretu ze srpna 1945 o znárodnění kinematografie. Nikoliv kvůli kolaboraci. Proslulá restaurace Barrandovské terasy a palác Lucerna pak změnily majitele až v březnu 1948, čili jejich restituce rodinou Havlů po roce 1989 byly v pořádku.

A nyní k Václavu Havlovi. Ano, Václav Havel jezdil v na tu dobu luxusním mercedesu. Havel si ho mohl dovolit z příjmů za autorské honoráře z představení hraných mimo východní blok. Jeho hry byly zkrátka velmi populární.

Vyjádřil se Václav Havel někdy k Benešovým dekretům? Citujeme Hospodářské noviny z roku 1999:

„Komplex 150 Benešových dekretů, z nichž jen tři se týkají sudetských Němců, patří k historii českého právního státu a nemůže být jednoduše zrušen, uvedl český prezident Václav Havel v rozhovoru pro dnešní vydání německého týdeníku Der Spiegel. ‚Je však možné jej označit za minulost, která dnes již nemá význam. Je to prostě historie, která se dá těžko korigovat. Naše národy napáchaly mnoho hrozného, jak by se to všechno dalo napravit?‘ ptá se Havel.

Připomíná společnou česko-německou deklaraci a její zásadu, že otázky minulosti nemají zatěžovat budoucnost. ‚Deklaraci schválil Spolkový sněm a nechápu, proč stejná strana, která v parlamentu tuto iniciativu podpořila, se nyní najednou vrací k Benešovým dekretům a tím v podstatě zpochybňuje vlastní deklaraci,‘ cituje Havla nejvýznamnější německý týdeník.

Český prezident v rozhovoru nepřímo, ale jednoznačně kritizuje i Václava Klause, když říká, že mu ‚vadí, když u nás někdo v zájmu dílčích kalkulací objevuje krizi a zjišťuje, že země má špatnou vládu, když právě on sám před rokem tuto menšinovou vládu podpořil‘.“

Václav Havel samozřejmě nikdy nebyl členem KSČ. Během pražského jara se Havel stal jednou z důležitých postav liberálního, nekomunistického křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v předvečer pražského jara, když v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů. V březnu 1968 se připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků adresovanému ÚV KSČ. V dubnu téhož roku se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran. V témže měsíci se v Divadle Na zábradlí konala premiéra jeho hry Ztížená možnost soustředění.

Vyšlo na webu Manipulátoři.cz.