Osadu Ležáky tvořilo osm domů a údolí, v němž se kolem potoka Ležáku soustředily. Údolí dominoval mlýn, který však katastrálně spadal pod Miřetice, neboť hranici katastru tvořilo koryto potoka. Ve středu 24. června 1942 však osadu obklíčilo několik stovek mužů z oddílů německé ochranné policie a českého četnictva z Pardubic a Hradce Králové. Ležáky čekal stejný osud, jaký potkal před čtrnácti dny Lidice. Na rozdíl od Lidic však Ležáky parašutistům skutečně pomáhaly.

V lomu Hluboká, který leží jen pár stovek metrů od Ležáků, byla na popud bratří Vaškových umístěna vysílačka Libuše výsadku Silver A, kterou obsluhoval radista Jiří Potůček. Tento výsadek vyskočil ve stejný den, tedy v noci z 28. na 29. prosince 1941, ze stejného letadla jako výsadek Anthropoid, který 27. května 1942 uskutečnil atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM vypráví příběh „za všechny prachy“

Nové číslo Týdeníku FORUM přináší příběh dopisu, který vyšel tuhle zemi hodně draho. V roce 1992 v něm ministr zdravotnictví…

Poté, co gestapo po brutálních výsleších odbojářů zadržených na základě zrady Karla Čurdy z výsadku Out Distance zjistilo napojení obce na Silver A, rozhodli nacisté 23. 6. 1942 o zničení celé osady. A tak byli ve středu 24. června 1942 všichni lidé, kteří byli v obci zastiženi, shromážděni v již nepoužívaném Černíkově lomu, ležícím přímo u jejich osady. Dokonce si nacisté osobně dojeli i pro děti, které byly tou dobou ve školách ve Včelákově či ve Skutči. Poté, co se uskutečnila kontrola dokladů, byli ti, kteří v Ležákách neměli domovské právo, propuštěni. Verdikt nad zbylými obyvateli vesnice byl však krutější než v případě Lidic. Celkem 33 dospělých a 13 dětí bylo odvezeno do Pardubic, kde byly děti v tzv. Pardubickém zámečku označeny cedulkami se jménem a byly deportovány do Prahy. Všichni dospělí ležáčtí obyvatelé, muži i ženy, byli odsouzeni k trestu smrti a na místním popravišti ihned postříleni. Mezi popravenými byly nejen těhotné ženy, ale i Jindřiška Skalická, které bylo pouhých 15 let, což oboje odporovalo i tehdy platným nacistickým zákonům.

Obec byla mezitím vyrabována a domy zapáleny. Gestapo zabránilo hasičům z okolních obcí, aby domy hasili, naopak budovy, které shořely podle mínění nacistů nedostatečně, byly znovu zapalovány. O den později byl zastřelen Karel Tomek mladší, který v době razie nebyl v osadě, ale rozhodl se dobrovolně sdílet osud svých rodičů a přátel. Poslední poprava osob spojených s Ležáky se uskutečnila 2. 7. 1942.

Děti čekala následně cesta do Lodže v Polsku, kde z nich byly vybrány sestry Jarmila a Marie Šťulíkovy jako jediné vhodné k poněmčení. Zbylých 11 dětí bylo zavražděno v pojízdných plynových komorách v Chelmnu spolu s dětmi z Lidic.

Trosky domů byly přibližně po roce a půl strženy, zasypány a obec „vymazána z mapy“. V práci se mělo pokračovat na jaře 1944, ale k tomu již nedošlo, takže obec zůstala zachována v pobořené podobě. Po válce nebyly Ležáky na rozdíl od Lidic obnoveny, ale místo bylo upraveno na národní památník, kde jsou pietně připomenuti všichni popravení občané prostřednictvím tzv. hrobodomů.