OD ZPRAVODAJE Z MÍSTA / „Ukrajina je krásná země,“ poznamenává Mikuláš Kroupa, zakladatel a ředitel neziskové organizace Paměť národa, když projíždíme krajinou typickou pro západní část země. Táhlé hřebeny plynule přecházejí jeden v druhý, remízky střídají pole, na kterých se pase dobytek, a ty se postupně mění v husté smíšené lesy.

Podobně ještě před rokem 2022 vypadaly oblasti na druhém konci země, kde se nyní bojuje o budoucnost celého evropského kontinentu. Jenže čerstvý jarní vzduch od té doby nahradil zápach střelného prachu, příroda je jakoby rozsekaná a na některých místech se podobá spíše měsíční krajině plné kráterů.

Humanitární mise na Ukrajinu odstartovala v neděli. V dvou dnech projela kolona celkem třinácti transportérů, klasických sanitek a evakuačních vozů Toyota Hilux skoro celým Českem a povolebním Polskem, aby nakonec v době, kdy se na diplomatické scéně začínají lámat ledy a čím dál více se zmiňují slova jako příměří, jednání a konec války, skončila její část ve Lvově, další v Kyjevě a poslední v Oděse na jihu na pobřeží Černého moře.

Z těchto míst si všechny vozy spolu s další humanitární pomocí – od plicních ventilátorů, 3D tiskáren po turnikety, které dokážou zastavit masivní krvácení na končetinách – v hodnotě zhruba 21,5 milionu korun přebere několik jednotek ukrajinské armády, výsadkáři, mezinárodní legie, vojáci z elitní 3. útočné brigády a polní nemocnice 1. zdravotnické brigády.

Pomoc ze sbírky Pomozte Ukrajině s Pamětí národa bude možná už za pár dní zachraňovat životy. Místo řidiče, kde zrovna teď sedí Mikuláš Kroupa, i mé místo spolujezdce budou už za pár dní obsazeny ukrajinskými zdravotníky a vojáky, na korbě naší bílé terénní toyoty bude namísto pneumatik s hlubokým vzorkem ležet raněný voják. A snad díky českým dárcům přežije.

Držáci na dálnici i v terénu

Není náhodou, že si ukrajinští obránci vyžádali kromě klasických sanitek a o trochu menších transportérů, které se pohybují dále od fronty, i několik pick-upů. Právě ty budou za nekonečného bzučení ukrajinských i ruských dronů a výbuchů dělostřelecké munice vozit raněné obránce z těch nejvíce nepřístupných míst a pozic ukrajinské fronty. 

Toyota vyrábí tato spolehlivá auta už od roku 1968, zvládají náročné terénní i klimatické podmínky a fungují navzdory těžkému poškození. I proto si je oblíbily ozbrojené složky všeho druhu po celém světě, státní i ty nestání, jako jsou milice a povstalci, a po montáži různých zbraní na korbu mohou sloužit i jako improvizovaná bojová vozidla. Stejný model, jaký veze Paměť národa do země zasažené už více než tři roky trvající válkou, si v roce 2020 vybrala jako náhradu za Land Rover Defender a automobily UAZ-469 i Armáda České republiky.

Podle Petra Kadavého, muže číslo jedna mezi všemi více než třiceti účastníky mise, pokud jde o opravy a nákupy aut, jde momentálně o jedno z nejlepších off-roadových vozidel na trhu.

„Je poměrně jednoduše postavené, podvozkově a motoricky je úplně úžasné,“ říká deníku FORUM 24, který se celé mise účastnil, s tím, že Toyota Hilux je pro ukrajinské obránce jasnou volbou. „Bavil jsem se s jedním vojákem a říkal, že jsou spokojení i s Mitsubitshi 200, takže třeba až hiluxy v republice nebudou, tak se bude uvažovat o něčem jiném,“ dodává. „Lidé vědí, že jsou to držáci, je to perfektně udělané auto. Můžou jet rychle po dálnici a jsou úžasné v terénu, a to málokteré auto splňuje.“

Rychlost využijeme během zhruba 1500 kilometrů dlouhé cesty z Prahy do Kyjeva především my, výborné jízdní vlastnosti v terénu potom ukrajinští obránci. Z Prahy vyjíždíme ve třech kolonách s časovými rozestupy, abychom neblokovali celou dálnici. S Mikulášem Kroupou jsem v první koloně na druhém místě a nejlepším přítelem je během cesty vysílačka, kterou komunikujeme s ostatními posádkami.

„Jednička prosí o blok. Příjem,“ zní občas z vysílačky, když se chystáme předjíždět kamion nebo pomalu jedoucí auto. „Blok stojí,“ odpovídá poslední vůz, celá kolona se postupně řadí do levého jízdního pruhu a zase zpět.

Během prvních dvou dní jsme se zastávkou na severní Moravě dorazili až na polsko-ukrajinské hranice, a čím víc se blížíme ke Lvovu, kde před další cestou do Kyjeva strávíme dvě noci, tím víc se na hřbitovech objevují ukrajinské vlajky, které označují hroby padlých vojáků. Válka si vybírá svoji daň i na místech daleko vzdálených od fronty na východě země.

Česko jako poučený a solidární národ

Od zalesněných Karpat a podhůří přes hospodářsky rozvinutou oblast Volyně a Podolí míříme až do nížin kolem Kyjeva a samotného hlavního města. Ještě před začátkem války šlo o zhruba třímilionovou metropoli, nyní se odhaduje, že je počet obyvatel o 30 až 40 procent nižší. Cesta ze Lvova do Kyjeva vede prakticky přímo na východ. Kromě opuštěných benzinek míjíme na kyjevském předměstí i několik blokpostů, kontrolních stanovišť ukrajinských sil.

V těchto přístřešcích z betonových kvádrů, nyní potažených maskovací zelenou sítí, vojáci po začátku války kontrolovali prakticky každé auto, které mířilo do hlavního města. Nyní jsou opuštěné a pouhou připomínkou bitvy o nedaleké letiště Hostomel, kde došlo k první konfrontaci mezi Ukrajinci a Rusy. Obléhání Kyjeva a jednu z největších bitev samého počátku ruské invaze připomínají menší střílny a plechové zastávky děravé jako cedník od šrapnelů a střel, zničené mosty, betonové protitankové zátarasy a rozsocháče –  známé také jako čeští ježci – připravené podél cesty k zastavení tanků.

Hraničním přechodem v polské Budoměři, kde v minulosti musela jedna z misí vedoucích na Ukrajinu čekat na proclení i více než dvě desítky hodin, jsme před pár dny projeli jako nůž máslem. Měli jsme štěstí a máme ho znovu, když ještě rychleji projíždíme i Kyjevem a vyhýbáme se nepříjemným kolonám, které v ranních a odpoledních kolonách blokují bulvár Tarase Ševčenka i Chreščatyk, široký nejméně 80 metrů. Cesta je poměrně snadná – pořád rovně, na konci dlouhé tříproudé silnice v samém centru odbočit vlevo, potom vpravo a znovu vlevo. Jsme na místě.

Česká nezisková organizace není v pomoci Ukrajině žádným nováčkem. Humanitární akce Pomozte Ukrajině s Pamětí národa od začátku ruské invaze vybrala od 51 tisíc dárců asi 650 milionů korun, tedy více než jednu miliardu ukrajinských hřiven. Jde o třetí největší sbírku v Česku. Květnová dodávka je zatím ze všech předešlých 25 výjezdů na Ukrajinu největší. I proto se u předání pomoci před stadionem fotbalového klubu Dynamo Kyjev, který v roce 1986 porazil pražskou Duklu v Poháru vítězů pohárů UEFA, aby se později stal jeho celkovým vítězem, plánuje i jedna zvláštní návštěva.

Jde o jeden z mála stadionů v Evropě, které stojí v samém srdci několikamilionové metropole. Jen několik stovek metrů od náměstí Nezávislosti, známého spíše jako Majdan, kde se mezi lety 2013 a 2014 konaly protesty a odstartovala takzvaná revoluce důstojnosti, dojde k zakončení asi čtyřměsíční práce několika lidí z Paměti národa.

„Po třech letech mají lidé pořád motivaci posílat peníze. Je neuvěřitelné, že se to daří tak dlouho, není to ten boom jako na začátku války, což je přirozené, ale jsou faktory, kterými se odlišujeme,“ popisuje Martin Ocknecht, mozek mise a koordinátor pomoci Ukrajině v české neziskové organizaci, když sedíme v polstrovaných sedačkách v potemnělém lobby hotelu v centru Kyjeva.

Pomoc Paměť národa předává přímo těm lidem, kteří ji následně využívají, a sleduje i jejich konkrétní příběhy. Turniket, jakési škrtidlo na steroidech, který na Ukrajinu už dříve organizace přivezla, zachránil život například Jevhenovi, který šlápl u Vuhledaru v Doněcké oblasti na minu.

„Na začátku nám pomohlo i jméno organizace, protože když lidé nevěděli, kam poslat peníze, tak to byla Paměť národa, protože to jsou ti lidé, kteří točí ty babičky, tak to asi dělají dobře,“ dodává Ocknecht. Podobná slova pro deník FORUM 24 volí i zakladatel Paměti národa Mikuláš Kroupa. „Já jsem opravdu velmi vděčný a strašně moc si vážím reakce Čechů na strašnou agresi na Ukrajině. Projevili jsme se jako poučený solidární národ, který je schopen bez ohledu na státní instituce, stát shromáždit obrovské prostředky, proměnit je v skutečně potřebný materiál, dopravit ho sem a předat.“

Lvovu, největšímu městu na západě Ukrajiny, se útoky ruských raket a dronů Šahíd íránské výroby vyhýbají, ale necelých 600 kilometrů vzdálený Kyjev takové štěstí nemá. Jako by různorodou skupinu asi třiceti lidí – od historiků po novináře a specialisty v IT, mechaniky, studenty, podnikatele a aktivisty – chtěla ruská armáda přivítat a k snídani jí dopřát to, co Ukrajinci zažívají zcela běžně.

Ani zhruba 40minutový poplach ale cestu humanitární pomoci na frontu nezastaví. Už po pár hodinách se na bílomodrém stadionu Dynama Kyjev, na který žhne jarní slunce, vše blíží k závěru a hlavnímu bodu celé mise. Dvě sanitky už skončily ve Lvově, dalších jedenáct vozů je pak zaparkovaných jeden vedle druhého a s hromadami balíků humanitární pomoci jsou připraveny k předání jednotkám. Cesta pro dvě z těchto jedenácti aut a celkem osm dobrovolníků ale ještě nekončí, budou v dalších dnech pokračovat do Oděsy na jihu země.

Ti, kteří pomáhat mohou, a ti, kteří pomoc potřebují

Od začátku plnohodnotné invaze na Ukrajinu se zatím nestalo, aby českou humanitární pomoc v zemi přivítal člen ukrajinské vlády. Právě to má být ona zvláštní návštěva, jejíž jméno bylo do posledních chvíle tajemstvím. Bezprecedentní událost, kdy Čechům, Slovákům, kteří nashromáždili 15 tisíc eur na jednu ze sanitek, a krajanům ze Švýcarska s příspěvkem dalších zhruba 200 tisíc korun přijíždí poděkovat osobně ministr zahraničních věcí Andrij Sybiha.

Jeho dvě terénní auta už za chvíli rozrážejí bránu s velkým písmenem D a zlatou hvězdou nad ním, odkazující na znak kyjevského fotbalového klubu, a na stadion přijíždí vozy podobné těm, které do země přivezla i Paměť národa. „Je pro mě obrovskou ctí osobně poděkovat,“ začíná svůj projev k českým dobrovolníkům nastoupeným kolem humanitární pomoci šéf ukrajinské diplomacie.

„Chci poděkovat každé české rodině, české společnosti, české vládě, jste lídři v pomoci,“ dodává, když v rukou drží velkou ukrajinskou vlajku. „Tato akce probíhá na sportovním stadionu, díky ní (pomoci Ukrajině, pozn. red.) přibližujeme čas, kdy tady budou probíhat jen sportovní zápasy.“ Skupina dobrovolníků se s ministrem Sybihou fotí, vojáci postupně přinášejí stohy dokumentů, které je třeba podepsat a vyřídit ještě předtím, než zamíří zpět za svými jednotkami s auty naplněnými krabicemi až k prasknutí.

„Kromě darů jsme snad přivezli i naději, že nejste sami. Jsme zahanbeni některými politiky Evropy, že je pomoc pomalá a nedostačující. Chtěl bych poděkovat Ukrajincům, že ukazují Evropě, že zlu se neustupuje. To je největší poučení z naší historie,“ popisuje Mikuláš Kroupa, šéf neziskové organizace, která shromažďuje vzpomínky pamětníků důležitých historických událostí 20. století, v projevu k nastoupeným vojákům a dobrovolníkům.

Podle českého velvyslance na Ukrajině Radka Pecha je pomoc Paměti národa významná právě proto, že je systémová. „To je něco, co není tak obvyklé. Víme, že válka trvá dlouho, a ta pomoc pokračuje, tohle je největší jednotlivá dodávka z hlediska své hodnoty, takže myslím, že to, o čem se tak mluví v technickém kontextu, jako je odolnost, tak tady je to vidět v praxi,“ říká deníku FORUM 24 před kyjevským stadionem.

Chci poděkovat každé české rodině, české společnosti, české vládě, jste lídři v pomoci.

Pomoc má navíc i geopolitický rozměr, když přichází v době, kdy mezi Ruskem a Ukrajinou dochází k přímým rozhovorům o tom, za jakých podmínek může dojít k ukončení války. To zmiňuje i Jevhen, voják z 3. útočné brigády, který přijel do centra Kyjeva vyzvednout část pomoci mířící na charkovský úsek fronty, kde pomáhá bránit asi šest desítek kilometrů dlouhou linii. Rozhovor s ním a jeho spolubojovníkem s volacím znakem Polák přinese deník FORUM 24 v následujících dnech.

„Ukrajina dál potřebuje podporu, aby bylo vidět, že k tomu jednacímu stolu nebude zasedat sama. V tomto kontextu to význam má, protože vidíme, že cesta k příměří a míru není jednoduchá, že Ukrajina potřebuje nebýt sama, být silná, a i pro obyčejné Ukrajince to je znamení, že na ně ten ostatní svět nezapomíná,“ dodává velvyslanec.

Humanitární pomoc od těch, kteří pomáhat mohou, těm, kteří pomoc potřebují, je možná už teď na místech, kde je to potřeba nejvíce, na východním štítu Evropy. „Dnes jsem tady říkal, že podpora od obyčejných lidí, od obyvatel je obzvláště cenná, protože když dáváš, sám sobě něco odříkáš,“ dodává později ministr Sybiha v komentáři pro deník FORUM 24 a další česká média.

Až bude Ukrajina v bezpečí

Před katedrálou svaté Sofie na kopci v centru Kyjeva se procházejí rodiny s dětmi. Na první pohled to nevypadá, že v zemi zuří válka, další letecký poplach ale tuto idylu přerušuje. Asi půl kilometru východně stojí chrám svatého Michala, před kterým jsou rozmístěny zbytky ruské techniky, rozstřílené a ohořelé automobily. Na zdi, která obklopuje celý komplex, jsou nalepeny nekonečné řady fotografie mrtvých vojáků. Další ukázka toho, že neplatí tvrzení některých českých politiků, že se do Kyjeva jezdí na dovolenou a že zde není žádná válka.

„Pověst Čechů na Ukrajině je i díky Paměti národa opravdu vynikající. Včera jsme slyšeli od frontových vojáků, že nás považují za bratry, což je tady na Ukrajině bráno nikoliv jako vzletná fráze. Označení brat je skutečně hluboký prožitek nějaké blízké národní a lidské sounáležitosti,“ hodnotí Mikuláš Kroupa den po předání pomoci.

Uvnitř pravoslavného chrámu svaté Sofie postaveného v polovině 11. století je k vidění sarkofág velkoknížete kyjevského Jaroslava I. Moudrého. Jeho ostatky ale mniši převezli do Spojených států. V roce 1991, když Ukrajina znovu získala suverenitu, se diplomaté ptali, zda jsou jeho ostatky skutečně uskladněny za oceánem. Mniši to nepotvrdili ani nevyvrátili. Zpět do Kyjeva se mají ostatky velkoknížete kyjevského z rodu Rurikovců a jednoho z nejvýznamnějších panovníků Kyjevské Rusi vrátit, až bude země v bezpečí. Zatím tak zřejmě zůstávají za jejími hranicemi.

„Když jste tady, tak vám dojde, jak odporné a hnusné je stát na straně Ruska, které způsobuje strašné utrpení, obrovské škody a strašné zločiny, které nelze odpustit. Za to Rusko musí zaplatit a pykat,“ dodává Kroupa pro deník FORUM 24 před chrámem. Právě v těchto místech 28. září 1914 vznikla z iniciativy krajanských organizací záhy po vypuknutí světové války Česká družina. Tvořili ji Češi a Slováci žijící před válkou ve velkých městech evropského Ruska, Volyňské gubernii či na Kavkaze.

Pomoc znamená strašně důležitý vzkaz, že Ukrajinci nejsou sami a že uděláme všechno pro to, aby zvítězili.

„Povinností Evropanů, nás Čechů obzvlášť, protože máme zkušenost, když nás opustí spojenci, když nás Rusové přepadli společně s dalšími vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, je pomáhat. Pomoc znamená strašně důležitý vzkaz, že Ukrajinci nejsou sami a že uděláme všechno pro to, aby zvítězili. Zároveň ten výkřik, že nejsou sami, by měl spíš znít, že nejsme sami, protože oni jsou součástí Evropy, která má za povinnost bránit práva svých občanů, svobodu, majetek. Ten, kdo to skutečně činí, stává se štítem Evropy, je právě Ukrajina,“ popisuje Kroupa.

Paměť národa v Kyjevě předala pomoc a jídlo i českému dobrovolníkovi, který v uplynulých dnech pohřbil dva členy své jednotky. „Skupinu jedenácti ukrajinských vojáků zasáhl dron, jsou tam dva mrtví a devět zraněných, je tam několik amputací,“ popisuje koordinátor pomoci Martin Ocknecht, když se ho ptám, jak důležitá je pomoc v kontextu probíhajících jednání o míru. „Asi tak berou Rusové ten mír vážně. V noci uslyšíme, jak vážně ho berou,“ poznamenává s odkazem na možné noční poplachy.

V noci z pátku na sobotu ruské síly spustily velký kombinovaný útok na Kyjev. Ukrajinská protivzdušná obrana zhruba od půlnoci do brzkých ranních hodin zničila bezmála 250 dronů Šahíd. Na hlavní město mířilo také 14 balistických raket. Údajně šlo o jeden z největších útoků na Kyjev od začátku války.