ROZHOVOR / Politické otázky mě baví řešit hlavně s mladými lidmi. Snažím se pochopit, kterými kanály vzniká jejich zájem o veřejné dění, říká zpěvačka, herečka a bývalá novinářka Emma Smetana. V rozhovoru pro deník FORUM 24 také prozrazuje, jaký pocit má z politického prostředí nebo proč se v tuto chvíli nechce naplno věnovat novinařině. Otázky pochopitelně směřovaly také k její hudbě a dalším uměleckým plánům.

Připomínáme si výročí 17. listopadu. Jaký máte názor na stav české demokracie? Co vidíte ve společnosti jako největší deficit? Bojíte se, že bychom o demokracii mohli přijít kvůli nárůstu populismu a extremismu?

Tři otázky v jedné! (Smích) 17. listopadu budu na Nové scéně od 15:45 moderovat debatu o zpěvníku Písničkou ke svobodě, který vydala Adéla Hrdličková a spolek Díky, že můžem. Budeme tam mluvit o tom, jak určité písničky, včetně třeba Slunečního hrobu, autorem jehož textu byl můj tatínek, mohly pomoci lidem přebrodit se přes tu tehdejší strašidelnou totalitní šeď. A jak na druhou stranu dodnes v našich pamětích a srdcích přežívají různé tehdejší fláky, včetně normalizačních hitů, jakési soundtracky doby, od umělců, co se proti tehdejšímu režimu rozhodně nebouřili… Těší mě, že je 17. listopad pořád ještě svátek, ke kterému se můžeme vztahovat, i když už je to 35 let, a je to pokaždé příležitost si znovu položit tyhle vaše úvodní otázky.

Myslím si, že demokracie je v ohrožení vždycky, právě proto, že je to demokracie. V jakýchkoliv příštích volbách si lidé mohou zvolit nabídku tyranie. Když se podíváme na Trumpa, Fica a Orbána, tak vidíme, že někteří lidé to takto opravdu chtějí. Ne proto, že by třeba nechtěli demokracii. Ale zkrátka to mají hodnotově poskládané tak, že se rozhodují na základě jiných témat, než je samotné politické uspořádání a systém. Samozřejmě nejsem schopná věřit tomu, že všichni v Rusku chtějí Putina, protože 97 procent je číslo, kterému se obtížně věří. O demokratickém charakteru voleb na Slovensku, v Maďarsku nebo teď ve Spojených státech ale pochybnosti nemám. A to znamená, že se tyhle voličské nálady můžou přehnat i k nám.

Za necelý rok nás čekají parlamentní volby. Je možné, že k moci se znovu dostane Andrej Babiš. Jak hodnotíte výkon současné vlády?

Já se snažím šetřit energii a politické otázky mě nyní baví řešit hlavně s mladými lidmi. Snažím se míň hodnotit a víc se ptát. Baví mě s nimi znovu prozkoumávat to, co je pro mě vzhledem ke dvěma diplomům z politologie již tolikrát prozkoumané. S lidmi, co se dlouhodobě o politiku zajímají, mě ty debaty paradoxně baví méně. Vlastně se snažím pochopit, kterými kanály vzniká ten primární zájem mladší generace o veřejné dění. Evidentně jsou to zejména sociální sítě, ty jsme na vysoké škole před patnácti lety neprobírali. Chyba! Zjišťuju, že jsem zralá na to, jít to skoro všechno vystudovat znova. (Smích) Zjišťujeme, že v praxi dnes určité procento prvovoličů objevuje politiku třeba přes TikTok, kde jsou Babiš, Havlíček a Schillerová údajně hyperaktivní. Což mám tedy z doslechu, já sama TikTok nemám, vadí mi ta čínská stopa a nechci jim dobrovolně odevzdat svoje data.

V momentě, kdy je pro hodně mladých lidí politika tržiště, kde si vybírají to, co je nejzábavnější, tak si možná budou znovu vybírat třeba pana Turka nebo zmíněné tři, protože je s nimi asi nějaký druh legrace. Výkon vlády asi nechci posuzovat, protože od té doby, co nejsem v DVTV, si nedělám takové ty pilné domácí úkoly, kdy bych na denní bázi sledovala ty jednotlivé kroky. Vnímám, že základní proevropská orientace vlády je taková, jakou bych si přála. V momentě, kdy pan Vondra jásá, že vyhrál Trump, a ne Harrisová, tak si připomínám, že ODS je zevnitř dlouhodobě rozštěpená na dvě křídla. Klausovský vliv a odkaz tam prostě v některých lidech stále přežívá. Pan Vondra to má takto a já budu doufat, že když pan Fiala gratuluje Donaldu Trumpovi, tak je to standardní věc v rámci dobrých protokolárních a diplomatických zvyků, nikoliv výraz niterného jásotu.

Co podle vás lze čekat od Donalda Trumpa v souvislosti s válkou na Ukrajině?

Pokud vím, tak jeho syn před pár dny sdílel příspěvek, kde se prezident Zelenskyj tváří roztržitě a pod tím stojí rádoby vtipný komentář, že se takto tváří v momentě, kdy zjistil, že přijde o kapesné. Infantilní. A zevnitř té postupně ohlašované administrativy zaznívají zatím dost protichůdné informace. Samotný Donald Trump se vyznačuje nevyzpytatelností, která je asi součástí nějaké diagnózy. Pochopitelně nejsem psychiatr, abych tvrdila, že má poruchu osobnosti. Ale zdá se mi téměř vyloučené, že by ji neměl. A připouštím, že jeho voličům a voličkám to opět může připadat jako plus. Nuda s ním nebude.

Uvažovala jste někdy, že byste šla do politiky? Můžete to do budoucna vyloučit?

Já jsem teď ve fázi života, kdy se snažím ubírat stresové vrstvy, takže aktuální odpověď je stoprocentně ne. Poznala jsem různá profesní prostředí a to politické je jedno z těch toxičtějších. Charaktery se tam lámou. Když jsem kdysi dělala na Úřadu vlády během prvního českého předsednictví rady Evropské unie, tak jsem si z toho odnesla mnoho pozitivních zážitků, ale také zjištění, že je to svět, ve kterém to, co já považuji za dobré vlastnosti, jsou vlastně slabiny, a to, co považuji za cynické, vypočítavé a nemravné chování, je ta efektivnější cesta. Takže buď by se muselo změnit to prostředí, nebo bych se musela změnit já. Případně bych musela zaznamenat nějaký zvláštní subjekt, který by tam šel s tím, že tomuhle všemu bude odporovat. Pak je ale otázka, jak v tomhle prostředí může uspět.

Žila jste ve Francii a v Německu. Jsou podle vás Češi něčím typičtí, ať už pozitivně, či negativně? Často se mluví například o závisti. Cítíte ji mezi lidmi?

Ano, cítím. Stejně tak ale cítím přejícnost z té druhé strany. Myslím si, že žádná z těch vlastností neplatí celoplošně. Jsou země, kde se lidé upínají k ideálům úspěchu nebo třeba morálky a vzhlížejí k nim. Tady tím často lidé pohrdají a irituje je to. Nechci ale zobecňovat, protože mám štěstí, že se pohybuji v prostředí, kde to takto nevypadá. A cením si v Česku obecné úrovně smyslu pro humor, který mi připadá celoplanetárně hodně vysoko. 

Jste příznivcem umělé inteligence a obecně moderních technologií?

Já jsem dost oldschool člověk. Takže sociální sítě používám hlavně proto, abych dávala na vědomí, že mám někde koncert, že mi vyšel klip, že něco moderuju, že točím nějaký film, tudíž je to pracovní nástroj. Pasivně ho příliš nevyužívám. Tam, kde začíná AI, tam končí moje technologické znalosti a začíná skepse.

Čtete komentáře na svém Instagramu? Pokud ano, tak vás to ovlivňuje, nebo už jste proti tomu obrněná?

Na svém Instagramu komentáře čtu, a když je někdo sprostý nebo hnusný, tak jde rovnou do bloku, takže mě to neovlivňuje příliš dlouho. (Smích)

Vy jste z televize Nova neodcházela úplně v dobrém. Dokážete přesto ocenit něco, co jste se tam naučila?

Naučila jsem se tam všechno. Já jsem se tam naučila být moderátorkou i reportérkou. Naučila jsem se občas si přivstat ve 4 ráno, nebo jednoduše nejít vůbec spát, abych mohla odmoderovat zpravodajství ve Snídani s Novou. Naučila jsem se také žít s tou mediální personou, kterou ta práce vytváří. Tohle všechno bylo období nějakého seberozvoje. 

Když jste pracovala v DVTV, tak jste podle mě působila velmi přísně. Byla to do určité míry role?

Já mám velký problém s žoviálním moderátorským projevem v rozhovorech s politiky. To mi připadá jako antinovinařina. Určitě jsem tedy záměrně působila odměřeně, na někoho včetně vás to mohlo působit až přísně. Mimochodem, když se vyloženě nesoustředím na to, jak se tvářím, tak od přírody vypadám smutně, melancholicky a naštvaně a tvář mi padá do takového kamenného výrazu.

S tím se člověk samozřejmě může naučit pracovat a překonat to tím, že se třeba bude uměle usmívat, i když se mu nechce. (Smích) Samozřejmě že jednou z nejčastějších reakcí, když mluvím s někým, kdo mě do té doby osobně neznal, je údiv nad tím, že jsem vlastně celkem milá holka a že naživo tak ostře nepůsobím. Někdy jsem z toho v rozpacích. Překvapuje mě, že to lidi automaticky neoddělují. 

Chtěla byste ještě někdy být novinářkou na plný úvazek?

Když jsem se věnovala novinařině, tak jsem to brala jako denní práci a koncerty jako večerní. Nyní se snažím skloubit nahrávání, natáčení a moderování se dvěma dětmi. Myslím, že to časové penzum je pořád stejné. Pořád mám pocit, že je kde ubírat. Návrat k novinařině na plný úvazek je něco, co si za současných okolností moc nedovedu představit. To by fakt muselo stát za to. 

S vaší hudbou se vám podařilo etablovat na domácí scéně. Vzhledem k tomu, že většinou zpíváte v angličtině, uvažujete o tom, že byste se snažila prorazit také v zahraničí? 

Takové nabídky zatím samy od sebe nechodí, pro to musí člověk něco aktivně dělat. Příští rok se nejspíš částečně přesuneme do Paříže. Z různých důvodů. Pracovali bychom samozřejmě dál tady, ale současně bychom se asi mohli pokusit tam s tou hudbou něco vybudovat. Uvidíme, zatím to je úplně neprozkoumaný terén. 

A neplánujete třeba nahrát nějakou desku v češtině?

No já mám v češtině písničku s Richardem Müllerem Tahle jedna vteřina. Jordy teď vydal dvojalbum, na kterém je část písní anglicky a část česky. A ty ohlasy na tu češtinu jsou tedy zase ohromné. Člověka to až překvapí, jak velký rozdíl v tom asi tedy je, když lidem dodáte tu jejich mateřštinu. Já bych vlastně v principu proti písničkám v češtině neměla vůbec nic, jen by za mě někdo musel napsat ty texty, protože ze mě zatím úplně nejdou. 

Jaké kapely či interpreti vás v životě nejvíce ovlivnili?

The Beatles, protože když jsem byla s tatínkem, tak to jelo od rána do noci. Potom samozřejmě David Bowie, The Rolling Stones, Pink Floyd, staré černošské rhythm & blues, Marvin Gaye, Stevie Wonder, Aretha Franklin, Elton John, George Michael. Tohoto vlivu ze strany tatínka bylo hrozně moc.

Pak jsem také strávila velkou část dětství a kus dospívání v dodávce s Věrou Bílou a její skupinou Kale na různých štacích po Evropě. Tahle cikánská hudba mě ovlivnila taky dost. Do dneška mám asi nejraději písničky, které jsou pomalu zpívané nebo mají pomalou, tklivou melodii a pod nimi jede svižná rytmika.

S vaším partnerem Jordanem jste vydali společnou desku By Now. Jak probíhalo společné skládání hudby, když jste třeba měli na něco opačné názory? Museli jste hledat kompromisy?

My téměř vždycky skládáme spolu, i když to zrovna není kvůli společnému albu. Prostě spolu složíme písničku a v nějaké fázi se rozsekne, jestli si ji jako interpret přivlastní jeden z nás, nebo oba. Podle toho, co které písni víc sluší. A kompromisy neděláme. Nikdy. U prvotního hudebního nápadu je to tak, že buď oba zajásáme, nebo to jeden z nás hodí do koše a tam to zůstane. Další fáze je studio. Tam nás to ještě baví oba. Nahráváme, vymýšlíme, aranžujeme s producentem. Následně trochu opadne Jordyho zájem o tu věc, většinou už řeší další nápady na další písničku nebo klip. Producent pak schytá mě, která si s ním tu věc sedmnáctkrát vymění tam a zpátky. Máme vesměs trpělivé spolupracovníky…

A pardon, třeba na té české části Jordyho desky jsem se do toho motala výrazně míň než obvykle. Třeba písnička Sex&The City, kterou Jordy udělal s Marcellem, je úplně perfektní. A do té jsem vůbec nezasáhla. Nesložila jsem ani tón, nenapsala ani slovo, nezaranžovala ani „ň“ a při poslechu jednotlivých verzí jsem k tomu ani jednou neměla svoje obvyklé „kecy“, co by se dalo zlepšit. Takže se ukázala nečekaná věc. Když se mi něco rovnou líbí, dokážu i mlčet! (Smích) Kdo by chtěl dorazit na křest toho skvělého Jordyho dvojalba (Bez jména a příjmení + The Ultimate Playlist For The End Of The World), uvidíme se 29. května 2025 v pražském klubu Roxy.

Existuje nějaký žánr, který byste si nikdy nepustila?

Nepouštím si dechovku a techno. Úplně pravidelně v uších nemám taky death metal. Reálně se pohybuji na tom rozhraní rock-pop-elektro-rhythm & blues. Čím dál častěji si ale na uklidnění pouštím klasickou hudbu a také balijskou hudbu, která obnáší různé zvuky přírody. Je to úplně rozladěné a falešné, a přesně to mě dokonale uvolňuje. 

Co vy a herectví? Natáčíte v současné době něco? Máte v plánu hrát někde v divadle?

Divadlo by byl asi podobný závazek jako full time práce v nějakém médiu. Zkusila jsem si to v hlavní roli Lucie ve stejnojmenném představení v Hudebním divadle Karlín před osmi lety. Loni touhle dobou jsem na to docela vzpomínala, když jsme jen o pár desítek metrů vedle odehráli náš zatím největší koncert ve Foru Karlín. Ale pardon, zpátky k divadlu. Cenná zkušenost, vážím si jí, ale necítím potřebu si to někdy brzy zopakovat. Vzhledem k tomu, že chci být mobilní, v kterýkoli daný moment svobodná a nikomu nedlužit svoji přítomnost na nějaké adrese, tak bych nikomu nedokázala slíbit, že budu někde pár týdnů v kuse zkoušet představení a potom ho v předepsaných termínech hrát.

Na filmová natáčení se sem tam zatoulám, nicméně po loňské zkušenosti s hlavní rolí v primáckém seriálu, který diváky příliš nezaujal a já to celkem schytala, jsem opatrnější. Na Nově teď běží Záhadné případy s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Diváci mě uvidí ve čtvrtém díle. I Jordyho, hraje tam dost geniálně úplně vyšinutýho youtubera. A za pár dní jdu nahrávat postsynchrony do filmu Franz v režii Agnieszky Holland. S tou jsem teď natáčela už podruhé v životě a nevím, jak vystihnout radost, kterou z toho mám. Agnieszka je výjimečná. A Kafka, tedy Franz, půjde do kin příští rok.