Průvod v Moskvě v říjnu 2003 s ikonou vojína Jevgenije Rodionova v popředí. FOTO: commons.wikimedia.org/CC 0/Juvenaljus
FOTO: commons.wikimedia.org/CC 0/Juvenaljus
Příslušníci ruských ozbrojených sil se poslední dobou zjevně obracejí k náboženství. Nálada mezi ruskými speciálními jednotkami a FSB se začala dramaticky měnit na podzim, kdy ruské jednotky opustily Cherson a utrpěly tak poslední z mnoha ponížení ruské armády.
Deník The Moscow Times píše, že se najednou proměnily kanály sociálních médií, které deník používá ke komunikaci se svými kontakty. Účty byly zaplaveny obrázky náboženských ikon spolu s modlitbami za vítězství ruské armády a výzvami k modlitbám za vojáky na bojišti.
„Většinu našich kontaktů v ruských speciálních jednotkách a FSB známe už léta a žádný z nich nebyl před válkou zvlášť věřící. Nyní se na ně snesla vlna mystiky; zjevným spouštěčem je rostoucí pochopení, že válka v dohledné době neskončí,“ píší v článku Andrej Soldatov a Irina Borogan.
Vyšší představitelé silových složek již dlouho uznávají ruskou pravoslavnou církev jako neoficiální součást státu. V roce 2002 byl uvnitř Lubjanky obnoven chrám svaté Sofie Boží moudrosti jako resortní kostel FSB a jeho otevření se účastnili tehdejší patriarcha Alexij II. a šéf FSB Nikolaj Patrušev. V roce 2010 armáda zavedla institut vojenských kněží nebo kaplanů, jejichž platy hradí armáda. Přítomnost církve v armádě se posiluje a vyvrcholila v roce 2020 výstavbou největšího pravoslavného chrámu v zemi, Hlavní katedrály ruských ozbrojených sil u Moskvy. Tuto „duchovní“ snahu řídí shora dolů Kreml a patriarcha, zatímco armádní hodnostáři a pracovníci FSB zůstávají k náboženství většinou lhostejní. Často se odkazují na ruskou pravoslavnou církev pouze v souvislosti s tím, že Rusko je obléhaná pevnost a potřebuje pravoslaví pro svou vnitřní ideovou jednotu.
Podle autorů je rostoucí náboženská mystika, jaká je patrná od září, jiného druhu a odráží poptávku armády po duchovním vedení ve zmateně vedené válce.
Jedním z duchovních vůdců v armádě je Andrej Tkačev, 53letý duchovní, který vyrůstal a studoval na Ukrajině. Studoval krátce v Moskvě, ale kvůli nezájmu o život v armádě se vrátil do Lvova, kde byl později vysvěcen na kněze. V roce 2014 odešel z Ukrajiny do Moskvy a stal se populární televizní osobností. Tkačev je známý svými jednoduchými a přístupnými kázáními, která obhajují všechny akce ruské armády bez ohledu na morálku nebo zákonnost. Jeho názory se staly velmi populárními v Rusku, zejména mezi vojáky. Počet odběratelů jeho kanálu na youtube stoupl z 870 000 na 1,4 milionu a mnoho z jeho posluchačů je v armádě.
Kořeny propojení silových složek a církve najdeme už v minulosti. „Naposledy se postsovětská ruská armáda obrátila k náboženství v devadesátých letech, kdy stát vedl další krvavou válku a utrpěl těžké ztráty z důvodů, které nebyly mnohým Rusům zdaleka jasné. V roce 1996, během první čečenské války, byl ruský voják Jevgenij Rodionov zajat a zabit Čečenci – podle všeobecně rozšířeného přesvědčení – za to, že se odmítl vzdát své křesťanské víry. Kolem Rodionova se vytvořil náboženský kult a požadovalo se, aby byl prohlášen za mučedníka a světce,“ píší The Moscow Times.
Některé projevy nového snoubení ozbrojených sil a duchovního světa působí poněkud bizarně. Komsomolská pravda třeba přinesla zprávu od svého válečného zpravodaje Dmitrije Stěšina, který z bojiště referuje o vzniku „pravoslavných praporů“ pojmenovaných po ruských světcích. Podle něj byl proces přejmenování „očíslovaných“ praporů spontánní, což „už ukazuje na Boží prozřetelnost“.
„Jako první se objevil prapor ‚Rus‘. Druhým byl prapor ‚Alexandr Něvský‘. Pět set záložníků drželo takzvanou ‚Doněckou bránu‘, problematickou oblast, kterou nepřítel považoval za symbolický vstup do města. Prapor byl posílen dvěma speciálními jednotkami… Nepřítel zjistil aktivitu a odložil útok. V jednom z bojů však byla zabita jednotka speciálních sil s volacím znakem ‚Něvskij‘ podle legendárního prince bojovníka. Na jeho památku byl prapor pojmenován po svatém Alexandru Něvském, říká zvláštní zpravodaj Komsomolky.“
Paradoxem je, že není úplně jasné, jakého náboženství je sám ministr obrany Šojgu. Je Tuvinec a v Tuvě se po připojení k SSSR za komunistů pravoslaví z pochopitelných důvodů nešířilo. Místní obyvatelé zůstali napůl šamanisty a napůl buddhisty. Šojgu je ale Tuvinec jen napůl. Mezi sovětskou stranickou nomenklaturou existovala tradice smíšených manželství a jeho otec byl příslušníkem tohoto společenského prostředí. „Není divu, že jeho matka byla Ruska z Doněcké oblasti, která se z vůle strany dostala do daleké Tuvy,“ píše web MR7.ru. „Právě z tohoto důvodu Sergej Kužegetovič nejednou navštívil matčinu vlast během letních prázdnin a nechal se tajně od svých tuvinských příbuzných pokřtít. Důvodem bylo, že by to nebylo dobré pro kariéru jeho otce jako stranického funkcionáře. Tím spíše, že většina z nich byla v té době zcela upřímně ateisty. Šojgu sice formálně podstoupil potřebný rituál, ale nebyl takříkajíc mužem církve.“
Novináři si všimli, že když byl jmenován ministrem obrany a velel jedné z vítězných přehlídek, před kamerami se pokřižoval v pravou chvíli. Na dotazy po svém křesťanství ale odpověděl stručně: „Byl jsem pokřtěn. Nuceně. V zahraničí.“
Ačkoliv pod tlakem situace se mnoho lidí zřejmě obrací k náboženství spontánně, ruský stát neponechá duchovní záležitosti náhodě. Web Tsargrad.tv koncem ledna napsal, že ve Státní dumě vystoupil s projevem patriarcha Kirill. „Hlava ruské církve představila duchovní analýzu situace v současném světě a navrhla řadu legislativních tezí, které mají čelit pokusům o zničení tisícileté ruské civilizace.“
„Ruská pravoslavná církev zahájila svou ‚zvláštní operaci‘,“ píše se v článku.
„Ne, to není slovní hříčka. Leden 2023 se přesně zapíše do církevních dějin jako začátek duchovní ofenzívy pravoslavného kléru v čele s Jeho Svatostí patriarchou moskevským a celé Rusi Kirillem na informační frontě. Použijeme-li vojenský slovník, můžeme dokonce říci ‚protiútok‘, neboť liberální média a mnohé proticírkevně smýšlející ‚elity‘ již mnoho let pokračují v metodické informační válce proti pravoslaví a ruským tradičním hodnotám, které se na jeho základě zformovaly. Ve skutečnosti je kořenem všech proticírkevních ofenziv hluboká zkaženost hříchem moderního světa. Ti, kdo jsou zvyklí krást a hýřit, nenávidí ty, kdo tento hřích nazývají hříchem a odsuzují ho. Tak tomu bylo i před sto lety, kdy liberálové a revolucionáři společně rozbili pravoslavné ruské impérium, což nakonec naši zemi přivedlo ke krvavým hrůzám občanské války a desetiletím ‚rudého‘ teroru. Dnes je situace v podstatě stejná. Hlava ruského státu si naštěstí tyto hrozby uvědomuje. Zvláštní vojenská operace a s ní spojená rozhodnutí se staly dlouho očekávaným opatřením pro elementární sebezáchovu ruské státnosti a lidovosti. A samozřejmě i jejich identity a hodnot, bez nichž názvy ‚Rusko‘ a ‚Rusové‘ nedávají smysl,“ komentuje Kirillovo vystoupení Tsargrad.
Podpora současné války ze strany církve vede k izolaci ruského pravoslaví od světové křesťanské komunity, což nejspíš v aktérech probouzí ještě více mentalitu spiknutí a obležené pevnosti.
