V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu v tom, že nejde jen o Babiše. Babiš je jen nejviditelnějším z party nejmocnějších československých posttotalitních oligarchů. Mají mnoho společného, včetně svého zrodu. Měli své kořeny v nomenklaturních normalizačních strukturách, a to buď sami anebo jejich stvořitelé. Jedni studovali v Moskvě a v Pekingu, jiní dělali kariéry v Podnicích zahraničního obchodu, jiné si vyhlédli nejmocnější soudruzi pěrestrojkové éry končícího socialismu.

Dnes dokonali převzetí (uchvácení) státu. Mají rozhodující média i klíčové komodity fungování státu, obsadili svými lidmi instituce státu na všech úrovních, kontrolují justici, a hlavně téměř všechny veřejné (státní a evropské) penězovody. Dokonalé. Takovou reálnou kumulaci ekonomické, politické a mediální moci neměli ani jejich předchůdci z ÚV KSČ. Mnozí z nich se již bez bázně a hany hlásí ke svým ruským a čínským vazbám. Jen jejich dnešní hlavní manažer Babiš to, jakože, hraje na všechny strany… Jejich dnešní občasná expanze na Západ je součástí dlouhodobé taktiky jejich skutečných stvořitelů.

 Jen pro vyvolené

Jejich příběhy si můžete prohlédnout na www.mapovani.cz. Je mezi nimi i ten, který musel z kola ven, a dnes posloužil jako vhodný terč. Asi ne nezaslouženě, ale rozhodně značně účelově, podobně jako používá Orbán svého dávného podporovatele Sorose. Kromě Zdeňka Bakaly jsou v opatrné verbální nelibosti i hoši z kauzy Mostecké uhelné společnosti. Babiš je může používat v atacích proti svému premiérskému předchůdci Sobotkovi, kterému nikdy nezapomene, že ho kvůli údajně banálním a prý účelově vykonstruovaným korunovým dluhopisům vyhodil z vlády. Jádro vítězného holportu tvoří kromě všemocného Agrofertu i Penta, J&T a ve specifické pozici pochopitelně i nejúspěšnější gigant PPF, s přímými vazbami na Miloše Zemana a Václava Klause. K nim si přidejte i druhý sled – Karla Komárka, Tomáše Chrenka, Pavola Krúpu a ostatní, s nimiž má český „Vor v zákoně“ minimálně dohody o neútočení, aby měl klid na práci a ochránil jejich společné zájmy. „Vor“ je ruský výraz pro náčelníka ruskojazyčných mafií, v překladu znamená zloděj. To lépe vystihuje reálný stav u nás než známé sicilské „capo di tutti capi“, tedy boss bossů. Ale můžete tomu říkat i Matrix, což je oblíbená nadsázka náčelníka z Průhonic. Koho má Babiš na mysli těmi, kteří podle něj kradli? A jak zatočí s těmi starými estébáky? Byly by ty jeho výkřiky docela humorné, kdyby nebyly zároveň tak děsivé. Žijeme v předsíni totality, lidu v podhradí se trochu přisype a je klid. Čas oponou trhnul a nic není nemožné.

U zrodu stál Potáč a jemu blízcí soudruzi

Před pár lety jsem mluvil s jedním z největších československých oligarchů. Měl tehdy zrovna takové upovídané upřímné rozpoložení. „To víte, že jsme se v těch devadesátých letech chovali všelijak, rozhodně jsme nebyli sněhově bílí andělé, ale určitě jsme postupovali podle tehdy aktuálních platných zákonů“, pravil a dlouze se odmlčel, asi čekal nějakou moji reakci, a když nepřicházela, tak se nadechl a pokračoval. „Jiná věc je ta, že jsme si ty zákony někdy raději sami psali,“ napil se a sám se tomu zasmál. Prostě kluci, co spolu mluví, se vždycky nějak domluví. Dnešní hřiště si vykolíkovali, aby si nekonkurovali. Obsadili skoro všechno. Ten společný plán byl a je velmi důsledný. Po opoziční smlouvě a dalíkovské éře vsadili na jednoho z nich – na Babiše. Tak jako se kdysi parta kolem Penty, Juraje Širokého a Andreje Babiše složila na Slovensku na Fica a připravila mu bezkonkurenční objem peněz na volební kampaň, tak se jiná (podobná) parta složila na vstupní volební kampaň Babišova ANO v roce 2013 v Česku. Obojí zafungovalo. Cesta byla vydlážděná. Národ se nechal opít rohlíkem, respektive koblihami z Penamu.

Je dobré si připomínat jejich stvořitele. Jeden z těch zcela nejzásadnějších byl Svatopluk Potáč. Svého stvořitele má i tajemný Petr Kellner. Vzhledem k jeho top pozici bude popis jeho Štěpána Popoviče o něco delší. 

Štěpán Popovič – úspěšný v každém režimu

Před několika měsíci zemřel ve svých 73 letech teplický velkopodnikatel Štěpán Popovič. Když si jeho jméno zadáte do vyhledávače a projdete si texty, které o něm byly publikovány, všechny ostatní veřejné zdroje či některé rozhovory, které poskytl médiím, tak se vám začne odvíjet pestrý příběh člověka, který po sobě zanechal pro někoho až překvapivě výraznou stopu. V Teplicích byl nejvýznamnější personou, ještě více než dlouholetý teplický primátor a dnešní předseda Senátu Jaroslav Kubera, jeho blízký spojenec. Bylo to dáno tím, že řídil a posléze vlastnil největší fabriku v okolí, a krom toho byl jeho i místní úspěšný fotbalový klub, který sám vedl. Působil i v lázních Teplice, ve firmě Krušnohorské lesy či v místním plátku Teplický kurýr (který si v ničem nezadá s „nejvěhlasnějšími“ proruskými weby). Teplice byly a jsou i po jeho smrti jeho značkou.

Životní krédo Dr. Ing. Štěpána Popoviče, CSc. bylo: „Být o krok napřed!“ A to skutečně byl. Uměl se zorientovat ve všech situacích a velmi efektivně z nich dokázal těžit. 28. října 2016 se mu dostalo pro něj osobně velké cti, když jej prezident Miloš Zeman vyznamenal státní Medailí Za zásluhy. V devadesátých letech byl dvakrát zvolen manažerem roku, byl také jmenován rytířem pravoslavného Řádu sv. Konstantina a v roce 2015 byl Svazem průmyslu a dopravy ČR uveden do Galerie osobností průmyslu. Ve všech uvedených případech ocenění se dostal do opravdu „vybrané“ společnosti těch, kteří podobně jako on dokázali opakovat úspěchy v minulém i současném režimu. Popovič překročil image sklářského experta a bosse,a hrál pak klíčové role ve velmi důležitých hrách.

Přesto se snažil působit skromným a neokázalým dojmem. Byla to úspěšná stylizace, která mu umožňovala ovládat velký manévrovací prostor v zákulisí. Vlastní CV přizpůsoboval konkrétnímu vývoji a mistrně ovládal legendy o sobě samém. Ta jedna z nich je o tom, kterak byl členem KSČ jen tak skoro mimoděk, jednoduše jen kvůli kariéře, a jinak se soudruhy neměl skoro nic společného. Popovič se stal členem KSČ v roce 1978, kdy se blížil do kristových let, a asi tedy již nešlo o mladistvou nerozvážnost. Bylo to navíc rok po Chartě 77, v době největších normalizačních perzekucí. Ve stejné době byl dosazen jako nejmladší ředitel významného oborového podniku sklářského koncernu. To nebyl post, který by podléhal nějaké místní základní organizaci KSČ. Popovič byl nominantem ÚV KSČ a jeho budoucí kádrovou rezervou. Byl tedy nomenklaturním kádrem v privilegované pozici. Legenda o tom, že si s komunisty skoro nijak nezadal, je úsměvná.

Jako generální ředitel Sklo Unionu Teplice po roce 1989 řídil jeho privatizaci do rukou společnosti Glaverbel a sobě samému. Provedl vyčlenění prosperujících provozů na výrobu plochého skla a skleněných cihel do společnosti Sklotas a Vitrablok, které se později sloučily do akciové společnosti Glavounion. Glaverbel poté získal její akcie. Nadále stál v čele české divize Glaverbelu, a kromě toho řídil i získání a budování její významné ruské větve. Popovič provedl dobře připravenou operaci tzv. privatizace z břicha za použití metody kupónové privatizace, což předpokládalo ponechat si možnost nakládat s prosperujícími částmi celku. To vše bylo doplněno vstupem zahraničního investora z Belgie, který měl zejména zájem o ruský trh, a teplický závod použil jako způsob realizace celého záměru. Zásadní přidanou hodnotou Popoviče byly jeho dlouholeté úzké vazby na Sovětský svaz. Převzetí teplického sklářského gigantu Popovič koordinoval s ruskou stranou, což mu pak umožnilo to hlavní, že se z dosazeného ředitele stal významným a okamžitě bohatým a vlivným velkopodnikatelem. Šlo to rychle, neboť Popovič, věrný svému životnímu krédu, byl zase „o krok napřed“.

Díky kupónové metodě privatizace došlo k propojení Sklo Unionu Teplice, a tedy i samotného Štěpána Popoviče s Harvardským průmyslovým holdingem Viktora Koženého, který byl součástí Harvardských investičních fondů. Další legendou je to, že to byla jen souhra náhod a s dalším osudem Popoviče tato údajná epizoda nijak nesouvisí. Harvardské investiční fondy získaly po první vlně kupónové privatizace ve Sklo Unionu 38,2 % a staly se největším akcionářem. Minoritní podíl měly i fondy PPF. Popovič propojoval příběhy hlavního žraloka první fáze české cesty privatizace Harvardských fondů a tehdy rodící se značky PPF. Ten první z nich byl projekt založený bývalými důstojníky StB Borisem Vostrým a Jurajem Širokým, za použití údajné americké legendy, kterou prezentoval mladý blazeovaný Viktor Kožený, s předchozí vazbou na legendárního agenta KGB Karla Köechra, později též člena týmu Prognostického ústavu. Ten druhý byl budoucí hegemon domácí byznysové scény Kellnerovo impérium PPF.

Popovič působil v orgánech obou klíčových hráčů české privatizace. V listopadu 1991 se za Sklo Union Teplice účastnil navýšení základního kapitálu PPF a současně této společnosti poskytl z firemních zdrojů půjčku ve výši 40 mil. Kč. Se svým kolegou Jaroslavem Přerostem se pak stali členy představenstva PPF. Petr Kellner, mladý prodavač japonských kopírek z Liberce, se stal na oplátku členem představenstva Sklo Unionu. Hezká legenda. Popovič zrod legendy popisoval tak, že ho Kellner zaujal a skoro až nadchl prý proto, že měl velké charisma a jediný v té době věděl, jak má fungovat investiční společnost. Proto ho neposlal do banky, a založil ho z peněz firmy, kterou v té době privatizoval. Kellner o něm mluvil jako o vzácném člověku, který mu pomohl nejen penězi, ale i radou a zkušenostmi. Dojemné.

Popovič byl i oblíbeným partnerem tehdejší vlády, v čele s Václavem Klausem. Stál u zrodu Svazu průmyslu a byl pak dlouho v jeho čele. Zastupoval podnikatelské prostředí v tripartitě. Připomínkoval zákony i prováděcí normy. Měl dobré vztahy i s tehdejším vedením České národní banky. Hřiště se mu otevřelo do dříve netušených rozměrů a vždy byl o ten svůj pověstný krok napřed. Úspěšný nomenklaturní kádr normalizační éry se stal ještě úspěšnějším symbolem českého raného kapitalismu a jedním z jeho hybatelů. Jedna z těch rad, které dal mladému Kellnerovi, se týkala Ruska. Popovič se smál těm údajně naivním představám o tom, že se prý dokážeme obejít bez Ruska. Tvrdil, že je to obráceně, že se oni můžou obejít bez nás, ale ne my bez nich. Vazby na Rusko jsou tím, co propojuje Klause, Popoviče, Zemana a Kellnera a vše, co s jejich příběhy souvisí. Když se podíváte na lidi kolem již zmiňovaného Rytířského řádu sv. Konstantina, tak vám dojde mnohé. Ale těch indicií této orientace a kořenů je mnohem více, a je to čím dál více zjevnější. Podle všeho je i následující orientace této party na Čínu dána ruskou instrukcí. Hlavní vítězové českého sametu ze své závislosti nikdy nevystoupili, a vystoupit již nemohou. Všechny ostatní interpretace jejich závratných kariér jsou jen další legendy.

Problematického Koženého nahradil nenápadný introvert Kellner (s Popovičem a Rusy v zádech) a karavana táhne dál, v režii svých stvořitelů. Popovič byl jejich důležitým nástrojem. Poněkud opomíjený „hrdina“ své i naší posametové doby.

Richův Andrej

„Světově“ orientovaný prominent Andrej měl svůj vzor a impuls mimo hranice železné opony[1]. S legendárním Marcem Richem jsou spojovány adresy dvou zajímavých společností, O.F.I. a Ameropa. Vzpomínáte? Není ten Rich nakonec tím záhadným švýcarským spolužákem sedmilháře Bureše? To je jen jedna z mnoha otázek, na něž nám Babiš neodpověděl a asi nikdy neodpoví. Dotaz bude považovat za drzost a vyhlásí vám džihád. O Babišovi bylo řečeno a napsáno mnohé, se sektou jeho skalních fandů to však ani nehne. Jsou pečlivě a dlouhodobě opečováváni prchalovskou propagandou, které dnes slouží i moderní postupy přes sociální sítě. Investice do marketingu a médií se Babišovi a jeho partě náramně vyplácí. Politická opozice a konkurence na to kouká z uctivé vzdálenosti. Většina, kterou tvoří současní i minulí komunisté a jejich extrémistické odnože, je s Babišem a jeho spoluhráči z party nejmocnějších oligarchů neporazitelná. Ukazuje se v plné nahotě, že plán o ekonomické dominanci a následné koncentraci mediální a politické moci zafungoval a stvořil model iluzorní demokracie. Zdánlivě můžeme skoro vše, máme formální svobody a relativně vše funguje, ale s jedním dovětkem, pokud nejsou ohroženy zájmy velké rodiny oligarchů. Instituce státu existují a formálně je vše ok. Mocenská většina má však všechno pod kontrolou. Ukáže se to vždy, když jde do tuhého. Naposledy nám to ukázalo městské státní zastupitelství v Praze. Komentáře již netřeba. To bylo razítko na náš oligarchický systém. Ten funguje i v Rusku, kde si car Putin kormidluje své věrné vyvolené oligarchy a de facto všechny procesy ve své zemi. V Číně zašli ještě dál, tam ta razítka dává přímo vůdce komunistů a jeho partaj. Naše středoevropská soft verze oligarchického systému vychází z našich specifických podmínek, ale grunt je stejný a zájem východních říší evidentní. 

Co bude dál?

Nějakou změnu by musel přinést zásadní impuls z vnějšího západního světa. Obávám se však, že i oni jsou atakováni pokusy o vlastní destabilizaci a otáčení kormidlem východním směrem v posttotalitních zemích sice vnímají, ale nemají dnes energii a asi ani vůli (a možná i způsoby a formy) něco zásadně měnit. Demokracie je vhodný model správy země pro demokraty, ale může být snadno zneužita, pokud někdo rafinovaně stvoří novou vůli většiny. Heslo o tom, že nejsme jako oni, se nám příliš nevyplatilo a dnešní restart normalizační mentality je toho zřejmým důkazem. Změnu by mohlo přinést i opravdu mohutné vzedmutí občanského vzdoru s podporou hodnotové opozice. Jenže i to má v našich reáliích své limity, a tím je hlavně asi i uměle přiživována atomizace vzdoru. Aktéři tohoto procesu by měli v zájmu celku upozadit svá mohutná ega a projevit více odvahy, ale i pokory, trpělivosti a notné dávky profesionality. Posledním impulsem nějaké změny by mohl být nesoulad oligarchické party, tedy její vnitřní pnutí. To nelze vyloučit, zvláště tehdy, když někdo porušuje dohody a má již neudržitelnou porci vlastních obtíží. Jenže pak může dojít pouze k výměně muže X za muže Y, a pojede se dál. Na oko to bude budit zdání obrovské pozitivní proměny, ale všechno pojede dál podle starých not. Psal o tom i Jan Jandourek, že totiž nejde jen o Babiše. Vidíte někde autentického vyzyvatele a nástupce Zemana? Vidíte někde autentického vyzyvatele a nástupce Babiše? Pokud ano, tak proč oba mlčí? Já jenom doufám, že oba (pokud existují) nečekají na souhlas našeho oligarchického systému. To by pak byl Orwell na druhou. A asi už je.

Převzato z webu Přítomnost