Vladimir Putin FOTO: ČTK/ABACA/AA/ABACA
FOTO: ČTK/ABACA/AA/ABACA
V současnosti se vedle praktických kroků proti ruské agresi také diskutuje o tom, zda bylo možné válce na Ukrajině zabránit. V tomto ohledu je výmluvný postoj bývalé německé kancléřky Angely Merkelové, která prohlásila, že se za svou politiku ústupků vůči Rusku neomluví.
Několik citací z rozhovoru s bývalou kancléřkou: „Pokud diplomatické úsilí selže, neznamená to, že je chybou.“ … „Nevidím důvod říkat, že to (politika Německa vůči Moskvě, které odmítlo přijmout Ukrajinu do NATO) bylo špatné, a nebudu se za to omlouvat.“… „Nevyčítám si to. Nebylo možné vytvořit bezpečnostní architekturu, která by této válce zabránila.“ … „Mohlo se udělat více, aby se takové tragédii zabránilo? Stále si kladu tyto otázky.“
Pokusím se o tom také spekulovat. První část, Rusko, které se zbláznilo. Bylo možné zabránit válce ze strany Ruska? Moje odpověď. Agresi Ruska proti zemím bývalého Sovětského svazu prakticky nebylo možné zabránit. Taková možnost čistě teoreticky existovala v období od srpna 1991 do 12. prosince 1993. Příležitost se otevřela ihned po puči.
Ale pak by to tenkrát vyžadovalo:
- Okamžitě rozpustit a znovu zvolit všechny zastupitelské sbory od Sjezdu lidových poslanců Ruska až po vesnické rady. Koneckonců po zákazu komunistické strany v Ruské federaci tyto rady s obrovským počtem stranických funkcionářů už nikoho nezastupovaly.
- Provést dekomunizaci a lustraci v Rusku.
- Rozpustit komunistickou tajnou policii KGB a vytvořit novou zvláštní službu na základě dekomunizace a lustrace se dvěma výhradními zaměřeními: kontrarozvědkou a antiteroristickou službou.
- Postavit komunistickou stranu a KGB před soud. Po vyhlášení a zahájení realizace tohoto programu by bylo možné obrátit se na Západ a vytvořit Marshallův plán pro Rusko. To by bylo logické a pochopitelné. Západ by se k tomu mohl přiklonit a podmínit plán nejen dekomunizací, ale i denuklearizací Ruska. Pokud by se tak stalo, mohlo dojít k hospodářské stabilizaci, která by podpořila reformy i nejvíce postižené skupiny obyvatelstva. Nepouštím se do odhadování částek, ale naprosto souhlasím s odhady ekonoma Vladimíra Inozemceva v jeho článku „Kupte si Rusko“. Hodnota celé ruské ekonomiky v té době nepřesahovala 50 miliard dolarů, tedy 10 procent vojenského rozpočtu USA.
V tomto případě by se Gajdarova vláda mohla legitimizovat prostřednictvím zákonodárného sboru se všemi důsledky, které z toho vyplynuly. Pouze v takovém případě by v zemi mohly vzniknout normální instituce a pouze v takovém případě by se obyčejní lidé mohli stát v Rusku plnohodnotnými občany.
To se však nestalo. A protože nedošlo k politické reformě, komunistický sjezd a Nejvyšší sovět odhodily ideologické klapky z očí a pustily se do boje o kontrolu nad ČTVRTOU ETAPOU loupeže. Týkala se drancování ruských přírodních zdrojů.
Reformy Gajdarovy vlády selhaly již v březnu 1992. Rubl vystoupal až na 112 rublů za dolar a pod náporem rudých ředitelů se z finanční stabilizace přehoupl do inflace. Odtud se podstata reforem zúžila na boj dvou sil. Oligarchové, kterým se podařilo vydělat peníze na trhu a získat tak alespoň nějaké zkušenosti s tržním hospodářstvím, začali od rudých ředitelů odčerpávat zdroje. Nakonec mezi rudými řediteli zůstalo jen několik významných osobností.
Výsledek této bitvy byl však pro Rusko dosti neutěšený: ekonomika založená na zdrojích, nikoliv na kvalitních produktech a inflace. Rusko se okamžitě vmísilo do konfliktu v Moldavsku a rozněcovalo jej, místo aby ho předalo k řešení Evropě a USA. Velitel tamních ruských vojsk generál A. Lebeď proslul svým slavným výrokem: „Snídani si dám v Tiraspolu, oběd v Kišiněvě a večeři v Bukurešti.“ Tento přístup byl však v rozporu s pracně budovanou demokracií v Rusku. Navíc roznítil nacionalistické vášně a promrhal již tak skromné rozvojové zdroje země.
Totéž se stalo na severním Kavkaze, v Gruzii a Tádžikistánu. Podobně tomu bylo i v případě rozdělení Černomořské flotily a urovnání vztahů se zeměmi bývalého Sovětského svazu. Příležitost, aby Rusko přestalo být hrozbou pro své sousedy, se uzavřela na konci roku 1993. Neuspokojivý závěr shrnul spisovatel Jurij Karjakin svým výrokem: „Rusko, vzpamatuj se! Zbláznili jste se!“ Nic to však nebylo platné a po roce 1993 se situace jen zhoršila. O tom, že v Čečensku podle vicepremiéra Anatolije Čubajse „docházelo k oživení ruské armády“, se ani nezmiňuji.
Po roce 1993 demokratické síly postupně ztrácely půdu pod nohama. Částečně v rámci majetkových bojů, ale spíše pod vlivem ruského Matrixu.
V Rusku se objevily dvě hlavní síly.
- Strana úředníků v čele s Jurijem Lužkovem, který se netajil svými imperiálními názory a zhmotňoval je podporou ruskojazyčných obyvatel Krymu a Pobaltí. Byl to on (Lužkov), kdo v Rize a dalších místech stavěl „ruské domy“ z rozpočtových prostředků Moskvy. Na straně funkcionářů se kromě Lužkova a Primakova, známých svými rozpory s reformní vládou, objevily další dvě síly – kriminálníci a regionální elity. Z tohoto pohledu mohl vliv lidí, jako jsou prezident Tatarstánu Mintimer Šajmijev či baškirský prezident Murtaza Rachimov, do jisté míry tlumit ruský Matrix, a to kvůli jejich zájmům.
- Mafiánská strana vytvořená za účasti Borise Berezovského, který vsadil na Vladimira Putina. Spolu s Putinem se však k moci dostal i jeho čekistický tým a petrohradský zločinecký gang.
Obě síly byly naprosto zkorumpované. Rozdíl mezi nimi byl v jedné, ale podstatné nuanci.
Krédo strany úředníků vyjádřil na setkání v Gazpromu Rem Vjačirev: NEKRÁST NA ÚKOR GAZPROMU! KRÁST VE PROSPĚCH GAZPROMU! Strana čekistů a banditů měla v otázce korupce jiné krédo: KRÁST VŠECHNO!!!
„Geopolitická katastrofa“, která zúžila rozsah jejich drancování, byla spolehlivým základem pro vznik odporu jak vůči Západu, tak vůči části bývalého impéria. Ani jeden z obou směrů nebyl schopen zajistit rozvoj země a atraktivní model života. Institucemi pro udržení ruských politických imperiálních ambicí nad zeměmi bývalého SSSR jsou Společenství nezávislých států a Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Hospodářskou nadvládu nad okolními státy pak Rusku zajišťuje Euroasijský ekonomický svaz.
Ohledně kulturní složky to nejlépe vystihl akademik a ředitel petrohradské Ermitáže Michail Piotrovskij svým výrokem: „Všichni jsme militaristé a imperialisté, bojovníci kulturních speciálních operací.“ Už jen jeho definice „ruské vlastenectví je smyslem pro historickou důstojnost“ potvrzuje myšlenku George Bernarda Shawa, že „vlastenectví je extrémní forma idiocie“.
I přesto všechno však stále existovaly brzdy a katalyzátory této ukrajinské války. Do jisté míry ji také zbrzdila cenová situace, přerozdělování majetku (kauza Jukos) a tak dále.
Katalyzátorem byl Majdan, rostoucí ekonomické potíže a snaha vydírat Západ, aby si Kreml vynutil alespoň nějaké ústupky. Koneckonců sankce, nevyhnutelné soudní prohry kvůli Krymu, kauzy Jukos a Boeing způsobily škody v celkové výši téměř 100 miliard dolarů a postavily čekisty před volbu: buď ustoupit, což v jejich gangsterském systému nebylo možné, nebo stupňovat tlak až k válce. A to se nakonec stalo.
Z toho vyplývají následující závěry:
- Politický systém Ruska, který se zformoval jako strukturovaný systém korupce, byl na základě vnitřní logiky svého vývoje založen na ruském Matrixu. Z tohoto pohledu byla válka předurčena.
- Rozsah a povaha konfliktu, objektivně předurčené, byly omezeny pouze osobními vlastnostmi a doprovodem ruského diktátora Vladimíra Putina.
- V dnešním Rusku neexistují žádné institucionální kontrolní mechanismy, které by zabránily válce.
- Řeči o tom, že několik málo let nestačilo k tomu, aby se Rusko konečně etablovalo jako normální země, jsou ničím nepodložené.
- V Putinově Rusku neexistuje dichotomie dobra a zla.
Existuje absolutní zlo v podobě Putinovy moci a skutečné zlo v podobě ruského matrixu.
Domnívám se, že toto zlo by se jen stěží mohlo stát spolehlivým prvkem komplexního bezpečnostního systému.
Autor je ruský podnikatel žijící v České republice.
