V Rusku už píší, že na milionech mrtvých v Gulagu nezáleží. Stalinismus prý dával žár nadšení

Sovětský diktátor J. V. Stalin, jehož myšlenky jsou pro někoho stále živé. (commons.wikimedia.org/Public Domaine)

Sovětský diktátor J. V. Stalin, jehož myšlenky jsou pro někoho stále živé. | FOTO: commons.wikimedia.org/Public Domaine

Zatímco za ceduli s nápisem „Ne válce“ vás dnes v Rusku seberou, je dovoleno chválit stalinistický režim, který měl na svědomí životy milionů nevinných lidí a dalším milionům přinesl utrpení. Je to ukázka, na jaké další dno se putinovské Rusko propadlo.

Web Vzgljad, tedy článek Andreje Polonského, píše: „Uprostřed eskalace ukrajinské krize a zahájení vojenské operace na konci února letošního roku proběhlo 66. výročí 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu téměř bez povšimnutí. XX. sjezd způsobil rozkol v ruské společnosti…“

(Týdeník FORUM)

To způsobil. Na tomto sjezdu vystoupil Nikita Chruščov s veřejným odhalením zločinů Josifa Stalina. Byl to pro mnohé šok. Ono se sice vědělo, co se děje, ale říct nahlas, že zločiny páchal sám Stalin, do té doby uctívaný jako božstvo a uložený po smrti do mauzolea vedle Lenina, to byl zlom. Vždycky ale zůstala vrstva lidí, kteří nepřestali Stalina uctívat. Jak se zdá, dnes mají opět navrch.

Ocitujme si několik pasáží z této zarážející obhajoby krvavého období sovětské historie:

„Liberálové, pamatující ‚kritiku kultu osobnosti‘, opakují stále stejnou písničku – miliony obětí, souostroví táborů, uvolnění režimu, tání. Existuje však i jiný názor. Říká se, že ne vše v dějinách se měří osudy těch, kteří žijí nyní. Jsou i tací, kteří se ještě nenarodili. A jsou i tací, kteří leží ve vlhké zemi. A další otázka: Nebylo to v letech 1917-1924 a nebyla devadesátá léta dvacátého století v tomto ohledu strašnější než pověstné stalinské represe? Během těchto dvou období přišlo téměř do každého ruského domu sociální peklo: naděje a plány do budoucna byly přerušeny, rodiny se rozpadaly a umíraly a s nimi i zavedené způsoby a ustálené světy.“

No vida. Tak za Borise Jelcina to bylo v 90. letech prý strašnější než za Stalina. Hned nám ale autor vysvětlí, jak to všechno máme chápat:

„Překvapivé je pouze to, že tato logika uvažování o neúspěšných lidech a zhroucených nadějích je pro liberály prostě neproniknutelná. Jsou natolik materialističtí (bez ohledu na to, co říkají o svém filozofickém a náboženském přesvědčení), že jsou schopni vnímat bolest pouze tak, jak ji zaznamenávají lékařské přístroje. Historické hnutí je pro ně prázdnou skořápkou, stejně jako duše lidí a jejich osud…“

()

„Osud člověka osvíceného smyslem, vírou a štěstím, který se podílí na údělu bližních, na jedné straně, a bezcílné bloudění dny, které nevidí osvícení pro sebe, na straně druhé, nelze shrnout do jednoho a téhož účetnictví. Historické otřesy, ať už jsou jakkoli hrozné, posvěcují prožitý čas. I zoufalství je schopno tvořit hodnotný obsah dějin. Zoufalství ho přemohlo, a to ještě víc. V konzumní společnosti se historie postupně vytrácí. V tržním souhrnu a změnách konjunktury neexistuje včerejšek ani zítřek, pouze nekonečně trvající ‚dnes’ velkého mraveniště.“

Ano, pro nás, co jsme liberálové, je to skutečně neproniknutelné. Jaký „hodnotný obsah dějin“ tvoří odsuzování nevinných k smrti a jejich mučení, nám uniká.

Dále se v článku praví: „Stalinův SSSR se vší svou gotickou krásou a šedivou tváří impéria, jak v přijetí, tak v opozici vůči němu, měl obrovskou sémantickou sílu. To je jeho neuvěřitelná přitažlivost, která bude s rostoucí vzdáleností v čase jen narůstat… Stalinovo Rusko bylo pokusem o překonání lidské přirozenosti, pokusem, který nejenže zaujal celý moderní svět, ale postavil Rusko do centra dějin. Byl to nebývalý impuls – téměř vždy s vojenským vypětím, brutálními oběťmi, náboženským spalováním průmyslových výkonů a naprostým popřením prostého běhu života – pod hrozbou popravy. Dvacátý sjezd zničil především tento pocit smysluplné oběti, nebývalého nadšení, žáru rozhodující historické bitvy. A ‚reálný socialismus‘ v SSSR byl odsouzen k zániku.“

()

Takže když se nepopravuje a kosti lidí neleží v základech všelijakých (někdy nesmyslných) velkostaveb socialismu, není to ten pravý socialismus.

Pak ještě následují další myšlenky, z kterých je normálnímu člověku poněkud nevolno:

„Každý liberál by při tom vyskočil a vykřikl: ale co osudy lidí? Miliony lidí, kteří vyšli z táborů? Ironií dějin je, že úplné popření minulosti nebylo pro amnestie a rehabilitace vůbec nutné. Bylo to nutné pouze pro zachování moci a osobní bezpečnosti některých vlivných členů ústředního výboru. XX. sjezd nejenže zničil ‚plamenný stalinismus‘, ale zničil i perspektivy Ruska s ním spojené. Ani studená válka, ani konfrontace mezi SSSR a Spojenými státy v 60. a 70. letech nedokázaly vrátit pocit, že o osudech světa se rozhoduje zde, na adrese: Moskva, Kreml.“

Pak ještě něco o tom, že jíst se koneckonců moc nemusí a že stejně Rusko nemá nikdo rád: „Hlavní téma liberální agendy v 90. letech a na počátku nového tisíciletí: ‚Jak dobře žít v normální středoevropské zemi s průměrně dobře živenými občany, bez zvláštních nároků‘ zní falešně už proto, že Rusko – dokud se nerozpadne na malé regiony – bude vždycky dráždit všechny středoevropské země dohromady.“

Na to by se dalo namítnout, že se lidem slíbilo, že se za komunistického režimu budou mít dobře a lépe než v kapitalismu. Tak není fér teď druhým vyčítat to, co stalinisté sami vykládali a slibovali. Jenže takové dekadentní řečičky autora nezajímají.

Praví: „Závažnější je však něco jiného. Paradox nebo banalita, ale dodržováním norem ‚práv‘, ‚nové etiky‘, obecně liberálních a levicově-liberálních stereotypů formulovaných v posledních dvou stoletích, zejména na počátku tohoto století, hraním podle ‚jejich‘ pravidel – nemáme žádné vyhlídky. Budeme pomalu umírat za ospalého mručení více či méně materiálně zajištěného obyvatelstva – dokud si naše území nerozdělí islámská umma, komunistická Čína a kolektivní Západ ve své nejdepresivnější podobě.“

Aha. Takže blahobyt nebude, protože by se lidem nechtělo bojovat a nebyli by dost „plamenní“. Jenže autor spokojeně konstatuje, že blahobyt nebude a bojovat se bude. Už to přece začalo:

„Naše budoucnost je však v rozporu s těmito normami poměrně optimistická. Události, které se odehrávají před našima očima, jsou krokem k takovému zlomu. Důležité je nevracet se k rozhodnutím, která jsme již učinili, nedávat najevo, že jsme se vrátili zpět, nebát se jít dál. V opačném případě nás čeká kolaps a stagnace, mnohem strašnější než na konci SSSR. To je hlavní poučení 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, který skončil teprve nedávno, před 66 lety.“

Abychom to přeložili do normálního jazyka: na milionech mrtvých nezáleží. K tomu se nevracejme. Byla chyba o tom mluvit Důležité je nadšení. Život jedince a jeho nasycení nejsou žádné hodnoty.

Teď už rozumíme, proč organizaci Memorial, která mapovala zločiny stalinismu, zakázali. Protože ty zločiny přece byly správné. A protože by někoho mohlo napadnout, že nejsou správné současné zločiny, které putinský režim páchá. Ve jménu „perspektiv“. Jenže jakých, když o lidi nejde? Na to už ale není radno se v současném Rusku nahlas ptát, protože by někoho pak mohlo sežehnout plamenné stalinské nadšení, a z toho už by se nevzpamatoval.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]