Výročí 21. srpna 1968 je bezpochyby výročí hodně smutné. Svým způsobem ještě smutnější je však výročí 21. srpna 1969, kdy do ulic vyšly tisíce lidí v Praze, Brně a v dalších městech. Letos si připomínáme 50. výročí toho dne, kdy českoslovenští občané neváhali mlátit a vraždit jiné československé občany za to, že se odvážili hlasitě a viditelně vyjádřit svůj názor a přihlásit se k tomu, k čemu se ještě před rokem hlásili všichni.

Po srpnové invazi sovětských vojsk se zdálo, že národ je sjednocen v odporu proti tomuto bezpráví. Stačilo však jen pár dní a týdnů, aby komunistické vedení začalo zbaběle ustupovat sovětskému tlaku. Pochodně Jana Palacha a Jana Zajíce měly vyburcovat svědomí Čechů a Slováků, ale nestalo se tak. V čele bezcharakterního ústupu stála Komunistická strana Československa, která si během prvního půlroku 1969 zajistila, že v čele všech jejích organizací, od vrcholných až po závodní výbory, už stáli lidé oddaní novému kurzu. A strana si především zajistila ozbrojené složky – policii, tehdy Sbor národní bezpečnosti a armádu.

Nestačilo, že obě byly samozřejmě ovládány komunisty, ale strana měla ještě jednu ozbrojenou pěst: Lidové milice. Lidové milice byly zřizovány ve všech větších podnicích, zejména tam, kde jádro zaměstnanců tvořili dělníci. Ti byli pod příslibem různých výhod lákáni do KSČ. Jakmile tam vstoupili, většina z nich – aspoň ve velkých závodech – dostala za stranický úkol vstoupit do Lidových milicí.

Milicionáři měli několikrát do roka cvičení, na která byli omluveni z práce a naopak z účasti na nich jim plynuly další výhody, počínaje ubytováním a stravou zdarma. Na těchto cvičeních byli drilováni k poslušnosti a kázni, cvičili se zbraní a stříleli. Politrukové jim vtloukali do hlav, že jsou záštitou bezpečí ve státě, který je ohrožován vnitřním nepřítelem, který se podle instrukcí ze Západu snaží rozvrátit pokojné budování socialismu.

Líčili jim děsivé scénáře toho, co by se stalo, kdyby moc ve státě padla do rukou těchto „živlů“. Když tedy byli milicionáři povoláni, aby po boku policie zakročili proti demonstrantům, kteří si připomínali první výročí srpnové invaze, neváhali. Strana tyto táty od rodin a strejdy v maskáčích vyzbrojila ostrými náboji a oni si – spolu s příslušníky pohotovostního pluku SNB – zastříleli.

Podle dohledatelných zdrojů bylo při demonstracích zabito pět osob. V Brně přišli o život dva mladí lidé – osmnáctiletá Danuše Muzikářová a sedmadvacetiletý Stanislav Valehrach. Minimálně u Muzikářové bylo podle druhu kulky, která uvízla v její hlavě jasné, že ji zezadu (!) zastřelil příslušník Lidových milicí. Není třeba zdůrazňovat, že konkrétní viníci se v žádném případě nikdy nenašli a celé vyšetřování bylo zameteno pod koberec.

Komunisté už měli situaci pevně v rukou a v následujícím roce se formou „prověrek“ razantně zbavili všech svých členů, o kterých si nebyli jisti, že budou poslušně sledovat nastoupený kurs. A vzápětí šli k prověrkám před stranické komise i nestraníci, pokud zastávali sebenižší vedoucí pozici nebo z titulu svého povolání mohli někoho ovlivňovat, zejména mládež (učitelé). I to bude dobré si letos a v příštím roce připomenout.

Memento srpnových událostí 1969 je v tom, jak snadno se z některých – zdánlivě obyčejných – lidí stává stádo, ztrácející morální zábrany i respekt k lidskému životu. To je aktuální i dnes.

Revue Forum Banner
Luděk Zahradníček
Další články autora