HISTORIE / Pohraniční hlídka nedaleko západočeské obce Nemanice zbystří. Po silnici směrem k hranicím uhání vojenskou zelení natřený tank. Jeho řidič sice po výzvě k zastavení zpomalí, pak však prudce vyrazí vpřed. „Viděla jsem, jak se ostnaté dráty přibližují, a všechny najednou sklouzly a zapadly pod pásy. Bylo to krásné. Dokázali jsme to. Krásné jako sen. Příliš krásné, aby to byla pravda,“ vzpomínala později Libuše Cloudová.

Její příběh o odvážné cestě se začal psát v květnu roku 1945. Dvaadvacetiletá skautka Libuše Hrdonková, rodačka ze západočeského Stodu nedaleko Plzně, tehdy spolu s dalšími obyvateli s nezměrnou euforií přihlížela osvobození obce americkou armádou a definitivnímu konci nacistické okupace.

Seznámili se na tancovačce

Během ní dívka musela dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu, pracovat v muniční továrně. Když okolo projížděly transporty do koncentračních táborů, přeplněné vyhladovělými vězni, házela jim potají kusy chleba.

Oblast Plzeňska osvobodila v květnu roku 1945 americká 3. armáda pod velením generála George S. Pattona. Do Stodu dorazila velitelská rota 53. obrněného ženijního praporu, v níž jako řidič nákladního vozu sloužil desátník Leonard Cloud, dvacetiletý mladík původem ze Sioux City v americké Iowě. A Libuše se do něj během jedné z tanečních zábav zamilovala.

Okouzlení bylo vzájemné, přestože Leonard neuměl ani slovo česky a ona ještě tehdy nehovořila anglicky, mluvili tedy spolu nenáviděnou němčinou. Scházeli se spolu každý den, jejich vztah sílil, brzy ji voják dokonce požádal o ruku a ona souhlasila. Záhy však se svou jednotkou musel Československo opustit a vrátit se domů.

„Chtěla jsem běžet a zamávat odjíždějícímu konvoji, ale pro samý pláč jsem nemohla. Lenny odjel v náklaďáku s bílou hvězdou. Pak nastal večer a Lenny už nepřišel. Pamatuji se na oblohu, jak byla tenkrát červená, zdálo se mi, že krvácela jako mé srdce,“ vzpomíná ve své knize s názvem Cesta za bílou hvězdou.

Země otroků a loutek

Lenny na ni nezapomněl. Posílal své „Lele“ jeden dopis za druhým, ona se mezitím učila anglicky a odepisovala mu. „Nemohu opustit tuhle zemi otroků a loutek,“ psala mu zoufale v jednom ze svých dopisů po únoru roku 1948, kdy otěže moci v zemi převzali komunisté. Vydal se tedy on za ní. V plzeňském kostele svatého Bartoloměje si šestadvacátého listopadového dne roku 1949 řekli své „ano“.

Komunisté jejich vztahu přesto nepřáli. Železná opona se stahovala, západní svět se pro obyvatele Československa uzavíral. Když Lennymu vypršelo vízum, nebylo mu prodlouženo. Libuše jej doprovázela ve vlaku až do Chebu, pak z něj musela vystoupit a svému muži mohla už jen zamávat – československé úřady jí nevydaly cestovní pas. A neučinily tak ani v dalších týdnech a měsících, kdy je žena neúnavně zahrnovala dalšími a dalšími žádostmi.

„Nevím, proč jsem neutekla včas, když byl útěk ještě možný,“ píše ve svých pamětech. „Snad jsem byla vázána rodiči, snad jsem chtěla odejít s jejich božím požehnáním. A pak zde byla bláhová víra, že cestovní pas mi úřady dát musí. Nevěřila jsem tehdy, že komunistická vláda nerespektuje žádná občanská práva, která by chránila každého svobodného občana.“

Utéci chtěla za každou cenu

Teprve, když si uvědomila, že legální cestou se ze země nikdy nedostane, začala přemýšlet i nad těmi nezákonnými způsoby. Shodou okolností se v roce 1950 seznámila s rodinou Václava Uhlíka. Někdejší majitel autoopravny ve vesnici Líně u Plzně po jejím znárodnění pracoval jako pomocný lesník, svážel dřevo v hraničním pásmu a snil o životě za železnou oponou – se svou ženou Martou a dvěma dětmi, čtyřletou Evou a šestiletým Václavem.

Uhlíkovi se s Libuší Cloudovou rychle spřátelili a začali spolu spřádat plány na útěk. Uhlík znal pohraničí a rutinu jeho strážců, ti znali jeho a nebylo jim podezřelé potkávat jej v zakázaném pohraničním pásmu. Libuše zase v té době už uměla hovořit anglicky a rodina také doufala, že díky jejímu manželství s Američanem by se i oni mohli dostat až do USA.

Na dráty byli krátcí

První pokus o překonání hranic skončil fiaskem. Když za podvečerního šera přijeli vypůjčeným nákladním automobilem k hraničnímu pásmu, jež plánovali překročit pěšky, spatřili vojáky, jak u hranice budují drátěné zátarasy. Bylo jim jasné, že po vlastních nohách to nepůjde. Vrátili se domů, ale myšlenky na útěk se nevzdali.

Uhlík si uvědomoval, že k proražení bariér z pletiva a ostnatého drátu bude potřebovat odolné a výkonné vozidlo. Když jednoho dne objevil v lesích rozbitý a ohořelý vrak pásového transportéru, zajásal.

„Konstrukce podvozku je naprosto charakteristická pro rakouský Saurer RR-7, vyvinutý jako dělostřelecký tahač pro armádu našeho jižního souseda, ovšem produkovaný až pro potřeby Wehrmachtu po anšlusu Rakouska roku 1938 pod názvem Sd.Kfz. 254,“ přiblížil historik a šéfredaktor Ivo Pejčoch v měsíčníku Historie a plastikové modelářství. S těžkým terénem, bahnem či sněhem si vozidlo poradilo díky pásům, zato na silnici se pohybovalo na kolech jako automobil – se sklopenými koly dolů se pásy ocitly nad vozovkou a tank mohl díky tomu jet rychleji.

Zničený šrot

Vrak si lesník přitáhl domů a pustil se do jeho opravy, na zvědavé dotazy sousedů odpovídal, že si chce tank zprovoznit jako silného pomocníka při tahání dřeva z nepřístupných hvozdů, kam se nedostane ani traktor, ani nákladní automobil. Libuše později vzpomínala, jak jí Uhlík hrdě ukazoval hromadu ohořelého a zrezivělého železa a ona nemohla uvěřit, že takový „zničený šrot“ by ji dokázal odvézt na svobodu.

Uhlík však věřil v úspěch. Stejně jako Waltr Hora, jeho kamarád z blízké vesnice, jehož v roce 1951 zasvětil do svého plánu a který mu chodil s opravou a přestavbou tanku pomáhat – někdy i ve vojenské uniformě, neboť si zrovna odbýval základní vojenskou službu.

V říjnu roku 1952 bylo vše připraveno. Pod rouškou tmy se utečenci v tanku blížili ke státním hranicím. Vezli s sebou i samopal, který Hora nepozorovaně odcizil z kasáren. Než však dosáhli kýženého cíle, motor začal vynechávat, až se odmlčel úplně.

„Důvodem bylo zřejmě velké stoupání v pohraničních kopcích, které stará pohonná jednotka nezvládla s velkým zatížením pancéřového vozidla, plného lidí,“ míní Pejčoch. Naštěstí si nikdo ničeho nevšiml, posádka téže noci nikým nezpozorována dorazila zpět domů. Hora vrátil samopal a Uhlík přemýšlel, jak tank vylepšit.

Ještě silnější tank

Na jaře příštího roku Uhlík s Horou zabudovali do vozidla výkonnější a novější motor a s ním pak zkoušeli v rámci zkušebních jízd přerážet kmeny slabších stromů. Zesílili také odolnost obrněnce vůči střelám novými, tlustšími pláty a nasadili bezdušové pneumatiky, které měly zajistit alespoň určitou funkčnost při prostřelení.

Mezitím se skupinka spiklenců rozrostla – kromě Libuše, Uhlíkovy rodiny a Waltra Hory přibyl ještě Václav Krejčeřík, Horův kamarád z vojny, a Josef Písařík, již postarší muž, původně sedlák, který strávil několik let v komunistickém kriminálu jako vězeň.

Do třetice všeho dobrého

V noci na 25. července roku 1953 se tak uvnitř tanku tísnilo kromě Libuše ještě dalších sedm lidí, zalykajících se dusnem, vydýchaným vzduchem a nadějemi i obavami zároveň. Uhlík řídil, Hora s Krejčeříkem seděli vzadu u střílen, ozbrojeni odcizenými samopaly. Moc dobře věděli, že v případě dopadení by je jako vojenské zběhy zřejmě potkal trest nejvyšší, a tak hráli o všechno.

Pozornosti pohraniční hlídky uhánějící tank samozřejmě neunikl. Byli však natolik udivení, že kromě výzvy k zastavení se nezmohli na nic. Nevěřícně přihlíželi, jak řidič asi 250 metrů od Lískové, nedaleko Nemanic, v místě nejbližším hranici, spustil stroj na pásy a vyrazil ze silnice do lesního porostu. Bez zaváhání tank prorazil první, druhé i třetí pásmo drátěných zátarasů a poté zmizel v hloubce západoněmeckého území. „Byli tak konsternováni, že je ani nenapadlo sundat z ramenou zbraně a vystřelit,“ podotýká Pejčoch.

Výsledky vyšetřování komise Pohraniční a vnitřní stráže ministerstva národní bezpečnosti následně ukázaly celou řadu pochybení – od nezapnutého elektrického proudu v zátarasech přes nedostatečné ženijní zabezpečení hranice až po selhání pohraničníků, kteří nebyli „dostatečně bojově a politicky připraveni“. Řada z nich si vysloužila i několikadenní tresty domácího vězení.

Byl to snad zločin?

Tank na svobodě uháněl ještě zhruba třicet kilometrů, než jej zastavily hlídky německých celníků a příslušníci americké armády. Poté, co jim uprchlíci vypověděli svůj příběh, byli převezeni do bavorského města Cham, kde absolvovali celou řadu výslechů s příslušníky CIC.

„Daleko za námi zůstaly ty ošemetné a hrůzné hranice,“ líčí Libuše Cloudová první chvíle na svobodě. „Tam v dálce za nimi byl můj starý domov. Co asi dělá moje maminka? Zdalipak už o mně něco ví? Asi pláče. Ale vím, že ona by to tak chtěla, abych aspoň já byla šťastná. Teď už vím, že se domů už nevrátím, možná už nikdy. Proč to tak musí být? Vždyť jsem nic zlého neudělala. Zločinec nejsem. Provdala jsem se za Američana. Byl to snad zločin?“ ptá se a dodává: „Za náš čin není nikdo jiný vinen než komunisté sami.“

Legendární love story

Příběh uprchlíků se v západním světě stal legendou, zvláště cesta Libuše Cloudové za její láskou dojímala čtenáře novin napříč zeměmi; stroj, díky němuž se všichni cestující dostali na svobodu, pak novináři překřtili na Freedom Tank, tedy Tank svobody. Do USA odletěla v den svých narozenin, 14. září roku 1953.

„O tři dny později přistála v New Yorku, kde na ni čekal zástup novinářů a fotografů. Poté pokračovala do Chicaga a pak do vysněného Sioux City, kde se konečně setkala s Lennym. Do USA byl vzápětí přepraven i Tank svobody, který byl symbolem odvážného útěku,“ uvedl pro Český rozhlas publicista Luděk Navara.

Naposledy se posádka slavné cesty skrz železnou oponu sešla na večeři v prosinci roku 1953, pak se jejich cesty nadobro rozešly. Manželé Uhlíkovi přivítali na svět ještě další dvě děti, Václav Uhlík pracoval jako řidič lesní mechanizace v Kalifornii, jeho kamarád Waltr Hora byl zaměstnaný v automobilce Chevrolet, Josef Písařík se živil jako zahradník. Obrněného hrdinu lidé obdivovali na mnoha výstavách, objevil se i v populárním televizním pořadu s názvem Ed Sullivans Show. Po celé desítky let byl uložen jako exponát v americkém Fordově muzeu v USA, než jej získal soukromý sběratel z Michiganu a vlastní jej dodnes.

Češkou být nikdy nepřestala

A Libuše Cloudová? S manželem vychovala tři děti, pracovala v optice a žila po jeho boku spokojený život celých třicet let, než zemřel. I když jí už nikdo neřekl jinak než Lela, do konce života zůstala hrdou Češkou, zajímala se o dění v rodné zemi a mrzelo ji, že si lidé neváží po roce 1989 nabyté svobody: „Bolí mne, když slyším ze všech stran nespokojenost a kritiku a slova, že takovou svobodu jsme si nikdy nepředstavovali. Bolí mě úvahy, že za komunistů to bylo lepší. Vždyť většinu těchto nesnází způsobilo téměř padesátileté dědictví po komunistech.“

Zemřela v roce 2012 ve věku 90 let. K věčnému odpočinku ji v rakvi doprovázela i schránka s půdou z České republiky, česká vlajka a slova české hymny, zpívané jejími potomky. Své knižní vzpomínky Libuše Cloudová zakončila slovy: „Přesto pevně věřím, že u nás v Čechách bude jednou zase dobře. Sice nejsem kněžna Libuše, ale já také pocházím z Čech a věřím v český lid. My Češi v Americe přes všechny dočasné nesnáze jsme hrdí na naši vlast a na naši historii.“