V americkém státě Indiana byl v březnu po pětadvaceti letech z vězení propuštěn William Barnhouse. Stal se 350. člověkem, u něhož bylo novým testování DNA prokázáno, že dlouhá léta seděl v kriminále, aniž spáchal skutky, za něž byl odsouzen. Tématem se zabývá server Hlídací pes.org.

V USA se nyní vede debata o nutnosti reformovat forenzní systém. Vycházejí totiž najevo případy, kdy byly k odsouzení zneužity nejen pochybné policejní metody, jako identifikace přímo na místě činu, ale i ty, které byly dosud považovány za spolehlivé – jako třeba balistika.

Dne 21. dubna 1992 byla v prázdné budově v Munice v Indianě znásilněna dvaadvacetiletá žena. Na základě jejího popisu policie v okolí zadržela tehdy pětatřicetiletého Williama Barnhouse.

Muže přivezla na místo činu, postavila ho mezi tři policejní vozy a za svitu baterek ho ukázala oběti. Ta Barnhouse označila jako útočníka.

Proti muži, který se po celý život potýká s duševním onemocněním, stály i další důkazy: vlas nalezený na oběti vykazoval podle policejní laboratoře shodu, stejně jako genetický materiál na kalhotách oběti.

V prosinci roku 1992 byl William Barnhouse shledán vinným ze znásilnění, označen za sexuálního devianta a odsouzen k 80 letům vězení.

Falešné expertizy

Příběh pokračoval o víc než dvacet let později: v roce 2013 vyšlo najevo, že metody používané experty FBI k mikroskopickému porovnávání vzorků vlasů jsou nevědecké.

Vypukl skandál, v jehož rámci vyšlo při podrobném zkoumání najevo, že 90 procent znaleckých posudků vyrobených experty FBI se nezakládá na vědeckém poznání.

A to zde mluvíme přímo o expertech FBI; další spoustu posudků navíc vytvářely externí laboratoře, které byly FBI pouze proškoleny a certifikovány. To byl i případ Williama Barnhouse.

Analýza DNA, která již byla prováděna v rámci Innocence Projectu, loni navíc ukázala, že „nesedí“ ani původní zkoumání genetického materiálu. Barnhouse byl v březnu propuštěn z vězení, letos 10. května ho soud definitivně osvobodil.

Nespolehlivý systém

Americký projekt Nevina slaví letos 25 let trvání. V roce 1992 ho na Cardozo School of Law na univerzitě Yeshiva v New Yorku zahájili Barry Scheck a Peter Neufeld.

V té době v USA neexistovaly žádné zákony, které by zaručily právo na testování DNA po odsouzení. Málo se rovněž vědělo o příčinách, proč byly stovky nevinných poslány do vězení.

Dnes má všech padesát států Unie pravidla o přístupu k testování DNA po odsouzení. „Dnes už nevedeme debatu, zda jsou v celách nevinní lidé. Už se ani nebavíme o tom, zda máme problémy se spolehlivostí našeho soudního systému. Prostě víme, že tyto problémy existují,“ říká na stránkách Innocence Projectu Bryan Stevenson, jeden ze zakladatelů Iniciativy za spravedlivou justici.

Za 25 let bylo z vězení na základě nového testování DNA propuštěno 350 lidí, ve 180 případech se v kauzách angažoval Innocence Project.

A jak v Česku? Nijak

„Věděli jsme, že tato nová technologie DNA by nejen prokázala, že jsou lidé vinní, ale také dokazuje, že jsou nevinní.“ Věta jednoho ze zakladatelů Innocence Projectu Barryho Schlecka v zásadě ukazuje na rozdíl, který v aplikaci moderních vědeckých metod panuje mezi USA a Českem, ale i dalšími evropskými zeměmi.

„V rámci Evropy musíme Američanům závidět. Národní projekty jsou s výjimkou Británie v začátcích, evropská síť projektů Nevina nebyla ještě právně ustanovena a počet úspěšných případů je také poměrně nízký,“ říká genetik a soudní znalec Daniel Vaněk, zakladatel české odnože Projektu Nevina.

Zatímco v USA je třeba přezkum pomocí DNA používán na obou stranách justiční mašinerie, v Česku jsou zatím rozvinutější mechanismy, které pomáhají policii, ale nejsou ve prospěch obviněných.

V ČR byl zaveden problematický plošný odběr vzorků ve věznicích, používaný k objasnění starších případů. Zcela chybí speciální zákon o DNA a problémy jsou i se znaleckými posudky.

„Kořenových příčin, jež vedou k odsouzení nevinného českého člověka, je hned několik. Kromě obsoletního znaleckého zákona a neexistujícího zákona o DNA je to omezená erudice orgánů činných v trestním řízení na poli moderních forenzních metod a v celé řadě případů nerespektované právo na spravedlivý proces,“ říká Daniel Vaněk.

Poukazuje na případy, kdy policejní genetické laboratoře vydávají znalecké posudky a odborná vyjádření, kde nejsou uvedeny žádné naměřené hodnoty, nejsou specifikovány použité metody či statistické vzorce.

Při požadavku obhajoby o vydání laboratorní dokumentace či vzorků k přezkoumání jsou zároveň téměř všechny žádosti zamítnuty s odvoláním na policií deklarovanou neomylnost jejích expertů, posvěcenou akreditací od Českého ústavu pro akreditaci.

„Zkušenosti ze zahraničí nám ale ukazují, že právě porušení práva na férový proces a víra forenzních vědců ve svou vlastní neomylnost vede k těm nejhorším justičním omylům,“ varuje Daniel Vaněk.

V České republice se sice v několika případech podařilo českému projektu Nevina pomoci nespravedlivě obžalovaným či odsouzeným, ale bývají jen okrajově medializovány.

Podle Vaňka především proto, že se poškození bojí o svém případu mluvit. „Kvůli nezájmu zákonodárců či ministerstva spravedlnosti lze současný stav v ČR popsat jako stagnaci,“ říká Vaněk.