V zemi buranismu, roušek a rozestupů

printscreen ČT24

Policie i v nesmyslných situacích kontroluje, zda mají lidé roušky, a podle vládního nařízení je nutí si je nasadit. | FOTO: printscreen ČT24

Život v naší zemi je v posledních týdnech nesnesitelný především kvůli soustavnému nabubřelému chvástání představitelů dnešního establishmentu a spřízněných médií. Terčem kritiky byla zpočátku Itálie a Španělsko, pak postupně přibyla Velká Británie, Francie, Německo (což považuji za hodně velkou drzost) a nakonec i USA. Zkrátka: prohnilý Západ opět selhal, kdežto chytří Češi v čele s Andrejem Babišem a jeho hygieniky na to jako obvykle vyzráli.

Na definitivní závěry tohoto typu je ovšem přinejmenším brzy. V polovině čtrnáctého století zachvátila Evropu příšerná morová epidemie, jíž padla za oběť zhruba polovina jejího obyvatelstva. Čechám se ovšem v podstatě vyhnula (při následujících pandemiích jsme pak už takovou kliku neměli). Jistě, byla to jiná doba a jiná nemoc. Jen bych chtěl varovat před ukvapenými závěry a zejména před ukvapeným honěním si trika.

Pavel Hofman

Západní země euroamerického společenství jsou zdrženlivější, pokud jde o razantní represivní opatření. Politici tam (po řadě špatných zkušeností, ovšem) k nim nemají sklony a lidé nejsou ochotni je jen tak strpět. Zkrátka buranismus tam nekvete. Něco je to občas stojí, ale vyplatí se to. (Říkám to ze zkušenosti člověka, který prvních padesát let svého života prožil ve společenském prostředí buranismem ovládaném, pak měl pětadvacet let asi nezaslouženou příležitost nadechnout se trochu čerstvého západního vzduchu, a teď, jak se zdá, už je pár let zase všechno fuč). Chtěl bych se věnovat několika problémům, zdánlivě dílčím.

Za prvé: roušky a rozestupy

Může se zdát, že zde je jádro českého úspěchu. Zejména roušky jsou věci, kterých se podle čelných představitelů vládního hygienického týmu hned tak nevzdáme, a pokud je snad na chvíli opustíme, pak jen proto, abychom je za chvíli zase zavedli. Jsou základem kázně, díky níž jsme počátek epidemie pod jejich vedením zvládli. Pak jsme ovšem o Velikonocích projevili určitou slabost a za to budeme záhy pykat. Do přesně neurčené budoucnosti by se u nás mohly roušky stát něčím, jako je burka pro zbožnou mohamedánku.

Psaní MFD, LN a Práva v posledních dnech bylo opravdu odpudivé: viz už jen titulky jako: „Nekázeň se může Čechům vymstít“, „Neukázněnost lidí může zbrzdit uvolňování“ apod. Plk. prof. Prymula konstatuje, že „lidé se začínají chovat naprosto nestandardně“ a že „nošení roušek může být povinné do podzimu“. Třeste se, holoto! To píšou v situaci, kdy dokonce i v babišovských Lidových novinách zazněly zrovna v souvislosti s rouškami zdrženlivější hlasy. Např. známý egyptolog a všeznalec Miroslav Bárta napsal: „Jeden příklad za všechny: jsme téměř jediná západní demokratická země, jež přikázala svým občanům nosit roušky za všech okolností mimo domov.“ A právník a pedagog Radim Seltenreich říká: „Tuto ‚výsadu‘ máme společně se Slováky jako jediní v Evropské unii… Je zcela v pořádku, pokud (stát – pozn. bd) přikáže nošení roušek v krytých prostorách obchodů či v MHD a sám je pro ten účel obstará, ale v zásadním nepořádku, pokud vzdor slibům nepošle běžným občanům vůbec nic, odkáže je na improvizaci, a pokud ji nenaplní, je připraven jim napařit pokutu až 10 tisíc korun, a to i v situaci, kdy je třeba načapá absurdně osamocené uprostřed ilegálního volného dýchání na liduprázdné ulici.“

Establishmentu Nových pořádků dnes zkrátka všechno projde. Samotnou nemoc nechci bagatelizovat, je to vážná věc, a kdybych ji dostal ve svých osmdesáti letech já, budu mít obrovský problém. Chování veřejnosti bohužel nesvědčí ani tak o ukázněné a uvědomělé jednotě národního kolektivu, jako spíš o tom, co si dnes naše vyděšené obyvatelstvo nechá líbit. Snad to máme v genech.

A jen na okraj zcela osobní poznámka k věci, která mne trápí: když vláda vydala před pár dny seznam úlev, které nám, když budeme hodní, postupně udělí, nejdřív nějak zapomněla na věřící a na kostely. Napravila to tak, že zvolila techniku salámového uvolňovaní: „Stát umožní“… „za dodržení hygienických pravidel či rozestupů platných kvůli šíření koronaviru“ konání veřejných bohoslužeb a náboženských obřadů: nejprve od 27. dubna za účasti nejvýše 15 osob, od 11. května třiceti, od 25. května maximálně padesáti lidí. A od 8. června by prý už dokonce akce v kostelech neměly být omezeny počtem účastníků. Česká biskupská konference přivítala vládní rozhodnutí jako „přínos“. Je mi fuk, co říká katolická církev. Evangelická církev „informaci vítá“ a ujišťuje, že „jsme připraveni dodržovat všechna nutná opatření“. Protože jsem člen jednoho sboru ČCE, tak tohle mi vadí. Bohoslužbu, při níž věřící sedí po dvou metrech od sebe a všichni – včetně duchovního – mají hadr kolem huby, považuji, starobyle řečeno, za ohavnost před Hospodinem. Udělat proti tomu můžu hrozně málo, ale něco přece: dokud bude tato potupná šaškárna platit, nikdo mne v kostele neuvidí. A servilně „vítat“ podobnou reglementaci mám za nedůstojné.

Evropská unie, koronavirus a my

Evropská unie už nějakou dobu právem upozorňuje na nebezpečí, že opatření proti pandemii mohou být v některých zemích EU politicky zneužita. V prohlášení z 1. dubna t.r. představitelé třinácti zemí EU píšou, že se velmi zajímají „o riziko útoků na principy právního státu, demokracii a základní práva, které může vyplývat z přijetí některých krizových opatření“. Ta by se „měla omezit jen na skutečně nutná, měla by být uměřená a dočasná, měla by podléhat přezkoumání a respektovat výše zmíněné principy a závazky vyplývající z mezinárodního práva“. Formulaci pak podpořila i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová a 12. 4. místopředsedkyně Evropského parlamentu Katarina Barleyová (německá socialistka) německému listu Bild am Sonntag řekla: „Nyní jsou vlády některých zemí EU ve velkém pokušení, aby si pod pláštíkem boje s pandemií opatřily neomezené mocenské kompetence.“ To je velmi hezky a přesně řečeno a je moc dobře, že se vysocí představitelé EU o tyto věci starají, zejména vzhledem k neurovnané politické situaci v některých postkomunistických zemích EU.

Má to jen jednu vadu na kráse. Prohlášení třinácti zemí EU i následné vyjádření paní Ursuly von der Leyenové a paní Katariny Barleyové byly inspirovány politikou současné maďarské vlády. I to je samo o sobě v pořádku. Maďarská úprava „stavu nebezpečí“ („veszélyhelyzet“) v článku 53 maďarské ústavy stanoví, že „stav nebezpečí“ vyhlašuje vláda a platí 15 dní, pokud jej na základě pověření parlamentu neprodlouží. To se taky stalo a parlament nakonec odhlasoval ústavní většinou XII. zákon z roku 2020 „O obraně před koronavirem“. Ani v ústavě, ani v tomto zákoně není ovšem jednoznačně a výslovně stanoveno (tak, jako je to specifikováno např. v českém ústavním zákonu č. 110/1998 Sb., §5 a 6), jakým způsobem má být „stav nebezpečí“ ukončen. (Kromě toho maďarský zákon XII. z tohoto roku obsahuje v § 10 velmi problematickou novelizaci trestního zákona mj. ohledně falešných informací, které mohou vyvolat neklid ve veřejnosti.) Proti obojímu protestovala právem maďarská opozice, byla ovšem v parlamentu vládní ústavní většinou převálcována.

A odtud vyplývá problém: není snad v tom, že by kritika Maďarska byla neoprávněná, ale že soustavné obracení pozornosti jenom na Maďarsko zastírá to, co mají Orbánovo Maďarsko a Nové pořádky v ČR společné: u nás je to na první pohled lepší, ústavní zákon č. 110/1998 Sb. přesně určuje, že stav nouze se dá vyhlásit jen na určitou dobu a Poslanecká sněmovna o něm poté musí znovu rozhodnout (tj. i kdyby se do toho rozhodování ani jednomu poslanci nechtělo). V Maďarsku sice parlament může rozhodnout, že se bude ukončením stavu nebezpečí zabývat, ale taky nemusí. Vzhledem k tomu, že volební koalice Fidesz–KDNP má v Maďarsku sice nejtěsnější, ale přece jen ústavní dvoutřetinovou většinu 133 hlasů ze 199, a že se nakonec vždy najde pár dalších, kteří vládu podpoří (při hlasování o kontroverzním zákonu XII. z letošního roku dostal vládní návrh nakonec 137 hlasů), je koalice pana Orbána za vodou.

Jenomže: v čem je to u nás v této otázce podstatně jiné? Maďarsko má jednokomorový parlament, my máme Senát, který vládě hned tak něco neodmává. O prodloužení stavu nouze ovšem podle zákona č. 110/1998 Sb. hlasuje jenom Poslanecká sněmovna. V té má vládní koalice s komunistickou podporou pohodlnou většinu a v případě podpory SPD, Trikolóry a možná i některých dalších by dosáhla i na většinu ústavní (ač ji v tomto případě nepotřebuje). Klíčový problém je v tom, že rozhodující většinu v zákonodárných sborech, které jsou v této věci kompetentní, má v jedné zemi Orbánova koalice, v druhé Babišovy a Zemanovy Nové pořádky. Skrovnou výhodou ČR je, že zatím nejde jen tak jednoduše přepsat Ústavu. V této konkrétní věci (prodlužování stavu nouze, tedy výjimečného stavu, v němž je možné suspendovat některá ústavní práva) je nám to ovšem k ničemu.

Jistě, tento smutný stav je vina voličů v obou zemích, a tedy i naše. EU, např. paní von der Leyenová a paní Barleyová, mohou odkazovat na to, že jim do toho tedy nic není a že nemohou vlastně nic dělat. Mám jen jakési slabé podezření, že čeští zástupci v EU (například místopředsedkyně EK a eurokomisařka pro dodržování hodnot EU a transparentnost Věra Jourová nebo místopředsedkyně EP Dita Charanzová, obě kandidovaly za Babišovo ANO, ale samozřejmě se snažily nejen ony) neudělali dost pro to, aby bylo jasně vidět, že nynější maďarská vláda a nynější české Nové pořádky jsou jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou a že je k nim podle toho taky třeba přistupovat. A lidé jako paní von der Leyenová nebo paní Barleyová by přece jen neměli českým lišákům tuto taktiku účelového odvracení pozornosti od sebe sama odkazem na zlého Orbána, který není o nic lepší, ale taky o nic horší než oni, jen tak baštit.

Déjà vu železné opony

Přes tuto výhradu považuji prohlášení třinácti zemí EU a následná prohlášení paní von der Leyenové a paní Barleyové za velmi podstatná a důležitá, za něco, co musíme i my podpořit a hlásit se k tomu. A nejen to. Paní von der Leyenová předtím sklidila velkou nespokojenost našeho establishmentu a spřízněných žurnalistů za to, že vyjádřila nelibost nad překotným uzavíráním hranic. Právě ve chvíli, kdy Babišova vláda uzavřela naše hranice s Rakouskem a Německem takříkajíc na obě strany. Následovaly nejapné řeči o tom, že ten stav může trvat dva roky (Miloš Zeman nás chlácholí, abychom se nebáli, že to bude jen jeden rok).

Pozoruhodné – a těžko se zbavuji dojmu, že nikoli náhodné – je, že jsou to hranice, kudy vedla kdysi železná opona. Jsem zvyklý na leccos, kdysi to s menšími či většími výkyvy trvalo dvaačtyřicet let. A to čas od času za blbých řečí tehdejších prezidentů o tom, že hranice nejsou žádné korzo. Dnes nám vládní hygienický tým slibuje, že už v létě by se za jistých podmínek mohly otevřít hranice se Slovenskem a s Chorvatskem. Tedy tam, upřesňuji, kam se (v případě Chorvatska „za jistých podmínek“) smělo jezdit i za normalizace.

Problém je v tom, že otevřené hranice nejsou pro to, abychom si k Jadranu (a taky jinam) mohli v létě jezdit opalovat panděra. Jde o věc daleko základnější: aby si lidé na obou stranách mohli ve více či méně zásadních věcech rozumět a pomáhat. Hranice v místech bývalé železné opony jsou pro nás v tomto smyslu ještě důležitější než ty s Chorvatskem (které ostatně ani nemáme). Opalování panděr nechci bagatelizovat, ale je to jen malinká část této široké otevřenosti. Nesmíme si ji nechat vzít.

A další věc, vlastně jsem o ní už psal: paní von der Leyenová se před časem omluvila Itálii za nedostatek solidarity v nynější pandemii. Bylo to podáno jako omluva Evropské komise (např. agenturou Reuters). Současně se zvedlo nespokojené reptání. Itálie je dnes otloukánek pro všechny stoupence buranismu a pro ty, kteří si chtějí na Itálii honit vlastní triko (obě množiny se v podstatě kryjí). Andrej Babiš o tom mluví od rána do večera. Také europoslanec Alexandr Vondra ve čtvrtek paní von der Leyenovou pokáral. Měla prý mluvit sama za sebe, ne za EK. Ta výtka by seděla, kdyby část EK hlasitě a viditelně protestovala. Ale i pak je to ostudné. Halasné odsuzování Itálie a Španělska se trochu podobá jakémusi veřejnému lynči. Přitom není vůbec jednoznačně vysvětleno, proč tam (tedy v severní Itálii) nemoc propukla takovou silou. Ve slušném, politicky i morálně vyspělém společenství je velmi důležité být solidární s někým, kdo má malér. Když někdo tuto prioritu neuznává, chová se jako skunk.

Evropská unie jistě není žádné ideální společenství – ale jak by mohla být, když má takové členy, jako je např. ČR! Přesto je pro nás v základních věcech užitečná a morálně směrodatná. Máme se pořád co učit.

Rád bych se v souvislosti s „koronakrizí“ zmínil ještě o úloze odborníků a laiků ve vypjatých politických situacích, o „chytré karanténě“, o protikladu „napřed ekonomika“, nebo „napřed zdraví“. Učiním tak co nejdřív: i proto, že zásadní věc teď je – odvolávám se na formulaci paní Barleyové – ze všech sil bránit těm, kteří „jsou nyní ve velkém pokušení, aby si pod pláštíkem boje s pandemií opatřili neomezené mocenské kompetence“. Pro nás to tady a teď není v první řadě žádný Viktor Orbán, ale Andrej Babiš, Miloš Zeman, komunisté, okamurovci, Jan Hamáček a jejich přidavači. EU by nám přitom měla pomoci, ale musíme si napřed umět o tu pomoc říci. Tomu, kdo se opustí sám, nikdo nepomůže. Jižní Vietnam měl kdysi loajální podporu nejsilnější demokratické mocnosti světa, ale ten stát byl tak prohnilý, že mu ani to nepomohlo. Chceme (jistě v odlišné situaci, není válka) dopadnout stejně hanebně?

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner