Václav Havel – mocný bezmocný. Ukázka z knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží

ceskatelevize.cz

Václav Havel: „Nelze mlčet k žádnému zlu či násilí, mlčení k nim je jejich podporou.“ | FOTO: ceskatelevize.cz

U příležitosti devátého výročí smrti Václava Havla přinášíme ukázku z knihy Češi mezi pravdou a lží, jejímž autorem je šéfredaktor deníku FORUM 24 Pavel Šafr. Knihu lze objednat na e-shopu FORUM. Firma Zásilkovna garantuje dodání zásilek před Vánocemi, které budou zadány do 19. 12. V příštím týdnu je také možný osobní odběr knihy na adrese Na zlatnici 8, Praha 4 – Podolí. 

Ukázka je z konce kapitoly „Václav Havel – mocný bezmocný“, a to z třetí části knihy, jež je věnovaná všem československým a českým prezidentům.

Kritika, že se Havel na celkovém předání moci s komunisty nejprve domluvil, je nemístná. Nebylo tu jiné racionální řešení než s komunisty dojednávat různé dílčí okolnosti jejich odchodu od moci, ale o generální dohodě, která by nastolila nové poměry, lze mluvit stěží. Komunisté sami pochopili, že je s monopolem jejich vlády konec, a snažili se dosáhnout jakéhosi klidného přežití a dělali řady ústupků. Nakolik Havel slíbil komunistům beztrestnost, je velká otázka, u níž se můžeme opírat jen o spekulace.

Havlovu koncepci vyjadřuje výrok „nejsme jako oni a nikomu se nebudeme mstít“, čímž chtěl zabránit možným násilným excesům. Zjednodušení do kratšího hesla „nejsme jako oni“ ale následně určilo obecně sdílený program bezbolestné proměny poměrů. Šlo o zjevnou chybu, která zapříčinila pozdější potíže, zejména nepotrestání a relativizaci komunistických zločinů.

Havel učinil 15. prosince dohodu s novým premiérem Mariánem Čalfou, který byl vysokým nomenklaturním komunistou a odborníkem na legislativní proces předchozí Adamcovy vlády. Tuto dohodu odráží Čalfův výrok: „Oni věděli kdo a já věděl jak.“ Jinými slovy, Čalfa dotlačil komunistické poslance Federálního shromáždění k tomu, že 29. prosince 1989 zvolili Václava Havla prezidentem. Že jej zvolili jednomyslně právě komunisté, je pouze úsměvné a nic to nemění na tom, že ho vesměs nenáviděli. Jenže se také ohromně báli. Okolnosti tohoto ujednání prozrazuje Petr Pithart na záznamu z Koordinačního centra Občanského fóra z 22. prosince 1989. Komunisté požadovali za zvolení Václava Havla jisté záruky, které ale s nimi představitelé OF nebyli ochotni sepsat. Zřejmě se spíše jednalo o Čalfovo ujištění, že nastupující garnitura nemá v úmyslu pořádat hony na čarodějnice. To nemuselo být výsledkem výslovné dohody či nějakého kompromisu. Havlova skupina to totiž skutečně v úmyslu neměla.

archiv

Hony na čarodějnice by znamenaly, že dojde k plošné ostrakizaci či kriminalizaci členů KSČ nebo k okázalému vyřizování účtů s vedoucími funkcionáři KSČ. To by opravdu novou demokracii neblaze zatížilo a vtisklo komunistům nepatřičnou aureolu perzekuovaných. Velkým problémem s tíživými důsledky je ale fakt, že demokratická společnost nebyla schopná až na malé výjimky potrestat evidentní zločiny, jež páchaly jak vedoucí funkcionáři KSČ, tak komunistická justice a policie. V roce 1990 byli ještě naživu mnozí strůjci teroru z padesátých let, vyšetřovatelé politických vězňů, kteří své oběti mučili a dokonce i zabíjeli. Normalizační režim nechal střílet na hranicích do lidí, jenž chtěli emigrovat. Před soud měli být také postaveni autoři slavného zvacího dopisu, který měl ospravedlnit přepadení Československa sovětskou armádou. Zločinů, co měly být potrestány na základě individuální viny a důkazního materiálu, bylo mnoho. Jejich nepotrestání tak zatížilo demokratickou společnost opačným problémem – nevymahatelností spravedlnosti a relativizací protiprávnosti celého Husákova režimu.

Havel v tomto ohledu nemůže sloužit jako viník. Přispěl svým hlasem k sametovosti společenské přeměny, ale jeho postoj odrážel tehdy většinový přístup nastupující politické reprezentace, kterou později potvrdily první svobodné volby v červnu 1990. O poznání horší je fakt, že Havel přistoupil na tezi o nezbytnosti právní kontinuity s komunistickým režimem a personální kontinuity justice, v níž bylo provedeno jen několik málo personálních výměn v případech, které příliš bily do očí. Shrňme tento bod do konstatování, že Československo mělo v prvních dvou letech po revoluci projít mnohem hlubší dekomunizací, což by vedlo k tomu, že by dnešní demokracie v obou následnických republikách někdejší federace byla silnější.

Zvolení Václava Havla působilo české společnosti obrovskou radost, mnozí účastníci a pamětníci těchto událostí mají jeho nástup na Pražský hrad spojen s těmi nejlepšími vzpomínkami. Naprosto výstižný byl přitom jeho slavný novoroční projev, v němž sdělil občanům smutnou pravdu, že jejich země nevzkvétá.

Vstříc frustraci

Pak už ale nadešla série chyb. Havel zřejmě přesně nechápal instituce parlamentního systému, a to včetně té vlastní – prezidentské. O své roli proto říkával s vážnou tváří, že vládne, a ostatní politici byli nuceni mu vysvětlovat, že to není podstata činnosti nejvyššího státního úředníka. Chápal sám sebe jako nástupce králů, a tudíž si i pořídil dvůr, skupinu rozšafných a částečně bláznivých přátel, kteří mu dělali poradce a hradní aparát. Ve skutečnosti šlo o sestavu, která dělala Havlovi spíše ostudu a říkala si o ostrou kritiku.

Rozsah jeho neporozumění parlamentu se ukázal, když 28. ledna 1990 přednesl před poslanci Federálního shromáždění návrh na změnu názvu státu, a sice rovnou i se změnou státních znaků, a očekával, že jeho návrh bude bez řečí ihned schválen jako celek. Demonstroval tím i neporozumění systému federace, protože ho ani nenapadlo konzultovat státní znak se slovenskou reprezentací. Když ho pak poslanci neposlouchali, chtěl jako lidový tribun nadaný mandátem ulice pořádat nátlakové akce proti parlamentu na náměstí. Z těchto metod ale Havel postupně ustupoval a začal si zvykat na fakt, že je prezidentem v parlamentní demokracii. Byl k tomu také poměrně drsně donucen Václavem Klausem, který od Občanského fóra odtrhl Občanskou demokratickou stranu, a tím vytvořil politickou sílu, jež mohla provést reformy, co odstranily státní monopol. Havlovi slouží ke cti, že se s tímto stavem věcí nakonec důstojně smířil.

Nesmířil se ale s rozpadem československé federace. Od tzv. pomlčkové války, k níž přispěl nepřipraveným a neprojednaným návrhem na změnu názvu státu, až po volby v roce 1992, jež vynesly dva silné a odlišné vůdce pro Českou i Slovenskou republiku, nepřestával vyvíjet nátlak na udržení nefunkčního dualistického soustátí. Snažil se především různě napomínat odbojné Slováky, čímž pouze přiléval olej do ohně. V konfrontaci s česko-slovenským problémem hrál navzdory veškerému zaklínání se občanským principem roli bezděčného českého nacionalisty, který automaticky předpokládá protektorský vztah k méně civilizovanému Slovensku. Tak jako nechápal demokratickou politiku a demokratické politické instituce, nedokázal ani pochopit, že předpokladem společného státu je společně sdílená stranicko-politická struktura, která by umožňovala jednu vládní koncepci. Češi a Slováci neměli kromě rozpadlé KSČ společné strany, protože oba národy uvažovaly rozdílně a měly odlišné preference. Společný stát byl výsledkem utopie čechoslovakismu, jež vznikla nadto účelově kvůli přítomnosti tří milionů Němců. Havel v červenci 1992 proto musel odstoupit, aby dále nebránil pokojnému rozdělení Československa. Bylo to pro něj trpké, ale zvládnul to. Václavu Klausovi se musí nechat, že nevedl vůči Havlovi, s nímž si již nerozuměl skoro v ničem, kampaň a ODS s ostatními stranami zvolila Havla prezidentem České republiky.

Na Západ

Jestliže jsme vypočítali už tři pozitivní výkony Václava Havla, čtvrtým je položení základů západní orientace polistopadové politiky. Od chvíle, kdy Havel předstoupil 20. 2. 1990 s vynikajícím projevem před Kongres Spojených států, začala hvězdná chvíle Čechů ve světě, která nakonec trvala déle než desetiletí a byla završena vstupem do NATO (1999) a Evropské unie (2004).

Havel před americkými kongresmany mimo jiné řekl:

„Československo se vrací do Evropy. V zájmu obecném a tím i svém chce tento svůj návrat – politický i ekonomický – koordinovat s ostatními navrátilci, to znamená především se svými sousedy Poláky a Maďary. Pro koordinaci těchto návratů děláme, co můžeme. A zároveň děláme, co můžeme pro to, aby nás byla Evropa schopna – jakožto své zbloudilé děti – opravdu přijmout. To znamená, aby se nám otevřela a aby své struktury – formálně sice evropské, ale de facto západoevropské – začala v tomto směru transformovat. Tak ovšem, aby to nebylo na její úkor, ale naopak k jejímu prospěchu.

Západní zahraničněpolitická linie Československa a posléze České republiky byla rozpracována vládami i našimi diplomaty a ani roztodivné vlastnosti některých sociálních demokratů a pozdější hanebné skutky Miloše Zemana a Andreje Babiše ji dosud nedokázaly úplně změnit. To je značný Havlův úspěch.

Světová celebrita a limity odkazu

V krizích a kolektivních selháních řada Čechů, zejména příslušníků inteligence, vzhlíží téměř nábožně k Václavu Havlovi jako k novému vtělení mesiáše. Tím ale opravdu nebyl. Rozpornost Havlových idejí a jeho nechuť k principům parlamentní demokracie zřetelně ukazují, že Havlovy koncepce v domácí politice nejsou řešením našich problémů. Kromě otevřené kritiky jeho chyb je však zároveň třeba spravedlivě uznat jeho nesporné zásluhy.

Oproti dnešnímu stavu, kdy v čele státu stojí Miloš Zeman, byl Václav Havel solidním a civilizovaným člověkem s ohromným rozhledem, doslova světovou celebritou, za níž také do Prahy světové celebrity putovaly. A kromě nich k nám směřovali díky Havlovi i skuteční státníci. Tím výrazně přispěl k návratu našeho národa ze sovětského barbarství do civilizace a vtiskl ranému období obnovené svobody neopakovatelný ráz a hluboký smysl.

Prezident v opozici

Václav Havel měl jako veskrze nepolitický a váhavý intelektuál problém, že byl poněkud bezbranný v konfrontaci se silnými politickými lídry. Jeho klíčovým soupeřem a spíše škodolibým mučitelem byl dlouhodobě Václav Klaus jakožto předseda vlády. Klause iritovaly Havlovy projevy a rád mu dával zakusit bezmocnosti. Klaus měl před Havlem náskok, protože si ke svému postavení dokázal zajistit mandát voličů, čehož také hojně využíval, když oproti prezidentovým tendencím k uplatňování vlivu stavěl principy parlamentní demokracie. Je známo, že tyto spory měly pro Havla značně nedůstojnou povahu a fankluby obou politiků se proto ostře nenáviděly.

Pavel Hofman

Oba tábory vytvořily v pražských redakcích a v intelektuální elitě nedýchatelné prostředí vypjaté nenávisti, při níž tvrdí přívrženci Havla i Klause pokládali každého, kdo stál mimo tuto zběsilost, za agenta protivné strany. Stát mimo tento spor a zachovat si kritický odstup od obou táborů bylo velmi těžké. Přitom mezi samotným Havlem a Klausem docházelo i k okamžikům respektu a konstruktivní spolupráce. Klaus chytře nechal Havla a jemu blízké lidi pracovat na začlenění České republiky do západních struktur, ačkoli byl sám k tomuto procesu po odchodu baronky Thatcherové chladný. Jeho vlády tomuto procesu pomáhaly a on sám mu alespoň nestál v cestě, třebaže na Havlovu světovou popularitu silně žárlil. Václav Havel na oplátku zase dobře věděl, že se stal prezidentem nové republiky z moci ODS, a respektoval na počátku také ekonomickou reformu, jakkoli ji nerozuměl a jakkoli mu byla v některých aspektech cizí.

Později se Havel pokusil proti politickým lídrům, tedy proti Klausovi a Zemanovi, opakovaně bouřit, ale jeho nepolitická politika se ukázala jako krajně bezzubá. Neměl za sebou totiž žádnou zřetelnou politickou strukturu, která by se opírala o mandát z voleb. Opakovaně se jako alchymista pokoušel vyrobit elixír mládí či živou vodu tím, že vyráběl intelektuální a vlivové spolky, které však byly politickým lídrům s mandátem prostě jen pro smích. Také se snažil vytvořit z některých sobě bližších stran prohradní koalici, ale i tyto pokusy skončily naprostým fiaskem.

Odcházení

Moc bezmocných sice pomohla disidentovi Havlovi získat moc, ale ta samá Moc bezmocných pak odvedla prezidenta Havla od moci k bezmocnosti, která byla pro jeho poslední roky v nejvyšší státní funkci charakteristickou. Tento tragický životní pocit bezmocnosti kdysi mocného muže se promítl do Havlovy zfilmované divadelní hry Odcházení (2011). Humor je zde jen vedlejším prvkem dominujícího smutku. Touto hrou se rozloučil nejen s divadlem, ale i se světem politiky.

Václav Havel měl na jistý smutek naprosté právo. Během posledních let jeho života se v české společnosti šířila odporná antizápadní a antiliberální nálada, kterou náhle sdílely statisíce lidí, jež se podepsaly pod petici proti projektu amerického radaru v Brdech. Byly mezi nimi i osoby, které dříve měly k Havlovi spíše blízko. S antiamerickou nenávistí se

začala v české společnosti objevovat i podivná nostalgie vůči reálnému socialismu a k normalizační kultuře.

Když Václav Havel v prosinci roku 2011 zemřel, přišly se mu poklonit dlouhé zástupy Čechů. Katedrála byla naplněná k prasknutí a nikdy před tím se k nám nesjelo tolik státníků a významných osobností z celého světa. Vzdávali mu zasloužený hold, při čemž sehrál důstojnou roli i Václav Klaus. Krátce po smrti Václava Havla se však na tehdy začínajících sociálních sítích objevil zvláštní fenomén: prudká a zuřivá nenávist k Havlovi. Přichází nejčastěji od lidí, kteří mají komunistickou minulost, nenávidí Západ a často i samotnou demokracii. Jako by se do českého prostředí s Havlovou smrtí mohl konečně naplno vetřít fantom zla, jenž připomínal atmosféru druhé československé republiky.

Kanály se otevřely a nadešla doba po Havlovi.

E-shop FORUM

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner