Václav Hubinger: Turecko a Unie – jak se to rýmuje?

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan a německá kancléřka Angela Merkelová (archiv F24)

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan a německá kancléřka Angela Merkelová | FOTO: archiv F24

Už dlouho je zřejmé, že pokud se někdy Turecko stane členskou zemí EU, bude to jiné Turecko. Jiné, než jaké jsme je znali před dvaceti lety, před pěti lety nebo jak vypadá dnes.

Evropský parlament se k tomu minulý týden vyjádřil výzvou, aby Evropská komise, čili členské země, přestala s Tureckem jednat o jeho vstupu, dokud se poměry v Turecku nezlepší. Mnohé vlády se pak nechaly slyšet, že by to nebylo rozumné a že je třeba dál s Tureckem komunikovat.

To je racionální názor, třebaže poněkud měkký. Vždycky je ale lepší se zemí významu Turecka jednat místo se na ně mračit. Hodně Evropanů je nejspíš jiného názoru, ale vlády a EK musí být schopny vidět daleko do budoucnosti.

Turecký prezident a jeho poslušná vláda vypjali prsa a hrdě dali na vědomí, že usnesení Evropského parlamentu je pro ně jen bzučení mouchy. Pro domácí spotřebu se pak objevilo několik komentářů, které „Evropě“ vyčítají nejrůznější křivdy, které podle nich byly na Turecku spáchány.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan (Focus.de)

Začíná to obvyklou výtkou, že Turecko „klepe na dveře“ Evropy už přes padesát let, a výsledek nikde. Tento názor ignoruje fakta, že tzv. asociační dohoda byla uzavřena roku 1964, celní unie byla ustavena 1995, kandidátský status Turecko dostalo v roce 1999 a vyjednávání (negociace) o členství byla zahájena 2005. Během této doby proběhlo několik vojenských převratů (1971, 1980, 1997) a „vojenská“ ústava z roku 1980 dosud platí, i když s řadou změn.

Negociační proces je pomalý především proto, že turecká strana jen nerada a s výhradami plní požadavky na ni kladené. To je jeden z důvodů, proč z 18 otevřených kapitol (z celkových 35) byla uzavřena jen jedna, a to ještě provizorně. Řada kapitol je blokována několika členskými zeměmi, hlavně Řeckem, Francií a Kyprem, protože se dosud nepodařilo vyřešit problém rozděleného Kypru. Z toho samozřejmě nelze vinit jen Turecko, ale svůj podíl na tom má také.

Mezi nejčastější turecké výtky patří, že země EU jsou útočištěm teroristů z PKK, kteří nejsou vydáváni k potrestání. Nejsou, to je pravda, ale s ohledem na nebývalou šíři záběru tureckého protiteroristického zákona lze za teroristu považovat kdekoho. I dítě, které hodí kamenem po policejním voze nebo studentku, která drží v rukou transparent údajně urážející prezidenta. Navíc je známo, že turecké žádosti o vydání obviněných zpravidla neobsahují úplné a nezpochybnitelné údaje.

()

Po červencovém pokusu o převrat se prý EU postavila na špatnou stranu. Nejenom že do Turecka dva měsíce nepřijel nikdo z EU. Unijní státy se prý starají o osud pachatelů a Turecko nepodporují. Navíc se EU stala útočištěm gülenistů, stoupenců údajného iniciátora pokusu o převrat.

EU prý nebere v úvahu, že Turecko je ve válce se třemi teroristickými organizacemi (PKK, gülenisté a Islámský stát). Válka v Sýrii celou situaci jen zhoršila, protože Turecko „zůstalo opuštěno“ s několika miliony uprchlíků na svém území. EU má dnes s Tureckem dohodu o uprchlících, které vrací do Turecka, ale bezvízový režim pro turecké občany stále není v dohledu.

O prvním tvrzení je možné polemizovat, to druhé je nepravdivé. Asi nikdo nespočítá, kolik peněz poslala do Turecka EU, kolik jednotlivé členské státy samy za sebe a kolik stojí působení těch několika nevládních organizací, jimž turecké úřady daly souhlas k působení z tureckého území. Pracovníci Člověka v tísni by k tomu jistě měli co říci. Třetí tvrzení je pravdivé částečně – turecká strana dosud nesplnila podmínky, s nimiž při uzavírání dohody souhlasila.

Napjatý vztah EU s Tureckem prý má své kořeny v roce 2013, kdy evropské země „špatně pochopily“ a optikou svých předsudků interpretovaly protestní akce kolem parku Gezi v Istanbulu. Za sebe dodávám, že stejně chybně nejspíš také interpretovaly obří korupční skandál, který vypukl na Vánoce 2013 a jehož protagonistou byl nynější prezident a jeho rodina.

Po neúspěšném pokusu o převrat nastaly čistky, jejichž rozměr je vskutku impozantní. Seznamy osob, určených k zatčení nebo vyhození z práce, začaly být připravovány už na začátku roku 2014, kdy si dnešní prezident vyřizoval účty se všemi, kdo podle něj stáli za skandálem. Pokus o převrat mu pak dal placet k zahájení tvrdé pomsty.

V minulých dnech (27.-29.11.) pobýval v Bruselu turecký ministr pro evropské záležitosti Ömer Çelik. Přijeli s ním představitelé Turecké demokratické platformy (TDP), která byla ustavena krátce po pokusu o převrat a jejímiž členy jsou novináři, spisovatelé a vědci. Lépe řečeno ti z nich, kteří nejsou ve vězení nebo vyhozeni z práce, a kteří podporují vládu. Podle ministra Çelika se jedná o „novou občanskou iniciativu“, jejímž cílem je hovořit o současné situaci v Turecku a vysvětlovat ji. Podle jejich tvrzení nejsou uvěznění a propuštění novináři a univerzitní učitelé žádní „opravdoví novináři a akademici“. Uvádějí pro podporu svého tvrzení i několik jednotlivých příkladů. (Těm starším z nás asi automaticky naskočí vzpomínka na Československo v prvních fázích husákovské normalizace.)

Pan ministr se v Bruselu nechal slyšet, že Turecko opravdu chce být členem EU, ale „otázka je, jaké Turecko chce Evropa? O jaké Evropě mluvíme?“. Svým partnerům sdělil, že Turecko „nechce být v Evropě podle Sarkozyho“, nechce být v Evropě „podle UKIP“ (kuriózní názor, když UKIP nechce být v EU), nechce být v Evropě „jak ji má na mysli Rakousko“. Nechce také být „součástí EU, kde sílí islamofobie, xenofobie a rasismus“. Silně mi to připomíná připitomělá tvrzení některých mých krajanů, kteří argumentují stejně všeobecně a neurčitě definovanými nepřizpůsobivými uprchlíky a islámskými teroristy.

Člověka nutně napadá, zda si bude Turecko vybírat Evropu nebo Evropa Turecko. V pozoruhodném souznění s názory Ibrahima Kalına (zahraničněpolitický poradce a asistent prezidenta) vidí Turecko mnohem větší a důležitější, než jaké ve skutečnosti je. Turecko není bezvýznamné a jeho prezidenta nelze jen tak přehlédnout. Pupkem světa ovšem zdaleka není a jeho výhrady k EU a členství v ní věru evropské občany moc netrápí.

Prezident Erdoğan vyhrožuje „otevřením hranic“ a zaplavením Evropy mohutnou tsunami uprchlíků. Tím sice přiznává, že skutečně ovládá „stavidla“ na turecké straně a že loňská vlna běženců byla varováním, ale to je tak všechno. Předseda opoziční nacionalistické strany MHP vyzval vládní stranu, aby „okamžitě“ předložila do parlamentu návrh zákona o znovuzavedení trestu smrti. Podle něj tak Evropa „uvidí, že Turecko není loutkový stát“.

Jak to dopadne s členstvím Turecka, to vskutku jasné není. Podle momentálního stavu vzájemných vztahů a dění i slov na jedné i druhé straně to vypadá, že se Turecko nikdy členem EU nestane. Ani plnoprávným, jak si přejí Turci, ani privilegovaným čili v podstatě druhořadým, jak to už roky nabízí Německo a další země. Dnešní Turecko se totiž opravdu stává jiným, než jaké jsme je znali. Je to škoda pro všechny.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]