Václav Klaus a Pavel Rychetský popsali ohrožení svobody. Porovnejme jejich úhel pohledu

Český rozhlas

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský | FOTO: Český rozhlas

Na mezinárodní konferenci Českého rozhlasu „Evropa bez železné opony: 30 let svobody“ zazněly dva projevy, jež se pokusily charakterizovat vývoj postkomunistické společnosti od Listopadu 89 až po dnešní dobu. Prvním řečníkem byl někdejší otec polistopadové transformace a exprezident Václav Klaus a tím druhým někdejší disident a chartista, dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Oba řečníci i přes značné názorové rozdíly vysoce hodnotili význam politických změn po pádu komunismu. Je ovšem zajímavé, jak se dále jejich úhel pohledu liší.

Václav Klaus označil za největší nebezpečí „hrozbu multikulturalismu, genderismu nebo environmentalismu“. Přitom prohlásil:

„Ještě před nedávnou dobou by nás nenapadlo, že dojde k tak obrovskému ataku genderismu na lidskou podstatu. Že se nejrůznější gay-parades stanou součástí našich životů. Že západní civilizace zaútočí na samu biologickou podstatu člověka a že místo otec a matka bude používán termín rodič 1 a rodič 2.  Že naše země fakticky akceptuje takové nesmysly, jako je pojem klimatická nouze. Že švédská školačka bude vybízet studenty ke stávkám proti vzdělání, že bude zvána do parlamentů a k projevu na Valném shromáždění OSN. Že nám bude všechno možné i nemožné zakazováno pod heslem boje s tzv. ,uhlíkovou stopou‘. Že budou studenti stávkovat pod heslem ,chceme lepší klima‘.“

Václav Klaus na fotografii Khalila Baalbakiho pro Český rozhlas

 

Pavel Rychetský oproti tomu varoval před nacionalismem, xenofobií a za výraznou hrozbu označil pokusy odvést Česko z Evropské unie. Rychetský prohlásil:

„Za reálné nebezpečí pro současnou Evropu, která byla po dobu delší sedmdesáti let uchráněna hrůz globálních válek a vzájemné národní nesnášenlivosti, považuji vzrůst národní a etnické sebezahleděnosti, xenofobie a někdy i antisemitismu. Pohled na mrtvé děti vyplavené spolu s rodiči na středomořské pláže, obsazené evropskými turisty, je pro naši civilizaci zahanbujícím mementem, které nelze ospravedlnit snahou o vykoupení špatného svědomí miliardami posílanými autoritativním režimům.

Slova jako solidarita nebo humanita se začala vytrácet z veřejného prostoru. V moji zemi se dokonce odkaz Václava Havla obrátil v opak. Slova jako havloid, sluníčkář, pravdoláskař nezastírají svůj pejorativní náboj. Výsledky voleb u nás i v sousedních zemích ukázaly, že velká část populace má pocit, že dosavadní politická reprezentace jim nerozumí a nehájí jejich zájmy. Logicky tak hledají někoho jiného, volí změnu. Za to nemůžou ,nové‘ politické subjekty, které se vyrojily po celé Evropě, ale ty ,tradiční‘ strany, které nedokázaly reagovat na vývoj ekonomiky a společnosti.

V postkomunistických zemích je situace násobena tím, že velká část národa za těch 30 let prožila hluboké zklamání. Začalo to masivní privatizací, kterou provázela korupce. Český národ byl po dlouhá desetiletí zvyklý žít v až nenormálně rovnostářské společnosti a najednou vznikly hluboké sociální rozdíly. Téměř milion českých občanů je v exekuci, máme 69 tisíc bezdomovců a tři čtvrtiny penzistů nedosáhnou na průměrný důchod, který činí jen 12 tisíc korun. To je realita, která u velké části populace vyvolává sociální úzkost, ale mnoha politickým stranám úplně unikla.

Toho zákonitě využily nové subjekty, které slíbily změnu. Hlavním fenoménem je strach, se kterým se výborně pracuje ve volebních kampaních. Nejprve je třeba jej vyvolat a pak se lze na vlně strachu vézt. Paradoxní je, že u nás to byl strach z islámu a uprchlíků, přestože tu žádní nejsou a oni k nám ani nechtějí. Mnohé strany s tím strachem ale nedokázaly pracovat v tom smyslu, že by lidi tohoto strachu zbavili.

Opakovaně se vracím k výroku polského disidenta Jacka Kuroně, že poslední fází komunismu bude nacionalismus. Je to vidět na tom, že polský i maďarský režim na národních akcentech stojí. To byla opravdu prorocká věta. Euroatlantická civilizace neumí žít bez ideologií, bez náboženství. Choroba vypjatého národovectví ožila a pevně se usazuje.

Situace v Maďarsku a v Polsku je nesrovnatelně vážnější, než jak se jeví zvenčí. Maďarsko ani Polsko už nejsou demokratickým právním státem. Orbán proměnil ústavní systém tak, aby zajistil vládu jedné strany. V obou zemích vidíme důraz na národní a katolické tradice, Orbán i Kaczyński už veřejně řekli, že liberální demokracie je nepřijatelná a musí se odstranit. Rozdíl je v tom, že zatímco Orbán změny rozložil do delšího časového období a měl ústavní většinu, v Polsku to má příchuť otevřeného bourání dosavadního systému.

Pro obě země je však příznačné, že první atak nasměrovaly na nezávislost justice a zejména ústavního soudu. Ostatně i u nás nedávno zazněla z úst, nyní naštěstí již bývalého politika, že ústavní soud neměl být nikdy zřízen. Nacionalismus se objevuje i v Česku. Je to patrné třeba na tom, že takřka žádný politik si dnes nedovolí říci, že například podporuje přijímání uprchlíků, protože by se u voličů znemožnil.

Kombinace strachu, sociální úzkosti a nacionalismu hraničícího s xenofobií vyvolala dvojí reakci. Jednak vznikly nové politické subjekty, které s těmito tématy hrají jako s hlavní kartou, zároveň ale způsobila, že když tradiční strany viděly úprk svého elektorátu, tak začaly část těchto názorů přejímat. A právě tím se znemožnily. Zvláště závažné je, že dlouhodobým úsilím lidí, které nechci jmenovat, ale všichni víme, kdo to je, se povedlo vyvolat silný odpor i k Evropské unii. Vystoupení z ní by bylo katastrofou a málokdo si uvědomuje, že bychom se ocitli v daleko vážnějších ekonomických i politických problémech, než si vůbec dovedeme představit.“

K listopadové revoluci Rychetský uvedl, že v Československu nebyla tolik motivovaná ekonomickou bídou, jako v jiných komunistických zemích: „Masové demonstrace lidí v Praze a Bratislavě a posléze i ostatních částech země, nebyly prima facie vzpourou žaludků, ale vzpourou ducha. Lidem se zachtělo svobody, chtěli, aby jim byla vrácena lidská důstojnost.“

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner