HISTORIE / Byl ideologem a propagandistou, který bezmezně obdivoval Stalina. Dokázal hovořit dlouhé hodiny, i když často o ničem. A byl také zaníceným komunistou. Všechny tyto role si stačil odžít Václav Kopecký.

Kopecký představuje barvitou figuru komunistického hnutí. Byl fanatickým stalinistou a obhájcem sovětského vůdce, kterého se dovolával prakticky při každé vhodné příležitosti. Narodil se v roce 1897 v rodině obuvníka. Studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou však nedokončil. Ještě jako student se angažoval v sociálnědemokratické mládežnické organizaci. Poohlížel se ale po radikálnější alternativě, a proto zvolil v roce 1921 KSČ.

Poslancem parlamentu

Pracoval jako redaktor Rudého práva, Rovnosti či Dělnického deníku. V roce 1929 byl zvolen poslancem tehdejšího Národního shromáždění, jímž byl až do roku 1938. Tehdejší zářijová krize vyvrcholila přijetím Mnichovského diktátu čtyř velmocí bez Československa. Radikální poslanec proslul svou útočnou rétorikou proti stávajícímu politickému establishmentu, záměrně vyvolával spory a často k nim hledal i nicotné záminky. Proto byly komunistům pravidelně odnímány poslanecké diety a nemohli se několik schůzí účastnit parlamentní práce.

Bolševizátorem KSČ

Kopecký patřil k tzv. levé opozici, budoucím bolševizátorům KSČ, byl spojencem Klementa Gottwalda, Jana Švermy či Rudolfa Slánského. V roce 1929 převzali tzv. karlínští kluci stranické otěže a nasměrovali KSČ k téměř úplnému podřízení Komunistické internacionále. Za druhé světové války se Kopecký uchýlil před nacismem do Sovětského svazu. Tam se však pokusil nečekaně vrazit nůž do Gottwaldových zad – chtěl intrikou komunistického předáka nahradit Švermou. To mu ale bylo později odpuštěno.

Po válce se stal Kopecký šéfem ministerstva informací, které bychom mohli s klidem označit i za ministerstvo propagandy. Šéf vlivného úřadu se zasazoval o tvrdý postup vůči nekomunistickým stranám. V roce 1947 prohlásil, že jednou bude zločinem vystupovat proti marxisticko-leninské ideologii. A v tom měl pravdu.

Únorovým vítězem

Únor 1948 sice hodnotil jako vítězství KSČ, přesto si představoval použití ještě tvrdších prostředků vůči demokratické opozici. Ještě před vyvrcholením událostí, které skončily 25. února nastolením mocenského monopolu KSČ, prohlásil, že jsme „jako zpěnění koně“, přičemž narážel na to, že Gottwald do určité doby mírnil radikální nálady směřující k rychlému mocenskému řezu.

Po státním převratu v únoru 1948 byl Kopecký jednou z nejdůležitějších osobností, které formovaly kulturní politiku. Ta ovšem zažila svůj úpadek. Jeho symbolem bylo vnucené přijetí uměleckého směru, který vešel do dějin jako tzv. socialistický realismus. Ten byl importován ze Sovětského svazu. Ve všech oblastech umění měl být napříště přítomen především budovatelský prvek.

Zároveň ministr prosazoval co nejpřísnější tresty pro poúnorové odpůrce komunistické politiky. Ve svých filipikách odsouzené urážel a dehumanizoval jako zrádce národa, kteří si zaslouží ty nejvyšší tresty. Stejně jako jiní komunisté se zaštiťoval tím, že KSČ neposílá nikoho na popraviště, ale že o osudu těchto lidí rozhodla „vůle lidu“.

Nevyčerpatelným řečníkem

Proslul také jako nevyčerpatelný rétor, který byl schopen bezobsažně hovořit dlouhé hodiny. K tomu přidával své obvyklé sarkasmy a ironii. Kopecký je autorem dobového pamfletu ČSR a KSČ, který vyšel nedlouho před jeho smrtí. V něm z ideologického hlediska zhodnotil historii Československa, ovšem výhradně očima KSČ. Kopecký zemřel v roce 1961 jako zasloužilý komunista.

S manželkou Hermínou, která zemřela v roce 1953, měl syna Ivana, jenž pracoval v diplomatických službách.